Nějak nám to zase letos rychle uteklo.
Ale dělo se toho tolik.. Začátek prázdnin mi připadá jako by byl snad před rokem.
.
Užila jsem si letos týden, celých sedm, možná i osm dnů úplně sama doma. Měla jsem z toho zprvu strach, ale bylo to úžasné. Moci kdykoli dělat cokoli, to se jen tak nepoštěstí. Nikdo mi neujídal jídlo a když jsem chtěla jít plavat/běhat/na kolo, nemusela jsem řešit logistiku. Zrelaxovala jsem na 110 procent.
Muž byl ten týden pádlovat v Rakousku, Klárka s babičkou, dědou a tetou projezdila vlakem celé Švýcarsko. Terezka se Sárou prázdninovaly u druhé babičky.
Celkově letos holky cestovaly více než my dva: tento týden chodí s babičkou a dědou po Slovenských horách (a prý vůbec nemrčí - nevěřím:)). Došlo i na Klárčino soustředění s basketem a Terezka se letos konečně dočkala vysněného příměstského tábora v naší tišnovské galerii.
Vyrazili jsme na dva dny i s holkama na kolo (Sára ve vozíku), s přespáním u kamarádů na zahradě. Trochu (dost) jsme přitom zmokli, takže budeme ještě dlouho vzpomínat.
Na kole jsme byli i my dva s Karlem sami, jednou na otočku v Lysicích a jednou
čtyři dny po vlastní ose z Tišnova k babičce na Vysočinu. Měli jsme v plánu i chvíli v Alpách nebo Bílých Karpatech a asi proto, že jsme se nemohli rozhodnout kam, vyřešilo to za nás počasí. A tak jsme zůstali doma. Sami, holky byly u babiček. Taky dobré.
Letošní společnou rodinnou dovolenou jsme strávili
u babičky na Vysočině - a zjistili jsme, že někdy ty nejjednodušší řešení docela dobře fungují. Byli jsme pohromadě, nikdo neseděl za strojem ani nekutil na zahradě a bylo nám dobře.
Upekli jsme si dort a oslavili desáté výročí svatby - je to vůbec možné, že už deset?
Byli jsme na druhé svatbě mé tety. A když ji její dospělé děti vedly špalírem, hrozně mě to dojalo.
Viděli jsme několik dětských divadel včetně toho v Křížovicích, kde se v hodinu začátku, s plným hledištěm a prázdným jevištěm, zjistilo, že pana herce nikdo neobjednal. Ale divadlo nakonec bylo - Honza Hrubec se ukázal jako neskutečný formát a do hodiny byl na jevišti.
Byli jsme na dvou fesťácích (Náměšť a Telč) a těsně stihli i koncert Zrní v Tišnově.
Navštívili jsme několik kamarádů, kteří bydlí daleko a stíháme je tak vidět většinou jen jednou nebo dvakrát do roka.
To všechno rozstrkané ve třech koutech republiky - tak, jak máme babičky, což pro nás znamenalo nekonečný počet balení a vybalování a v některých dnech čas naplánovaný na minuty. Kupodivu mi to ale tentokrát moc nevadilo, tak nějak to všechno plynulo..
Co mě ale trochu vytáčelo, byly nemoci, které se nás letos nepustily ani v létě. Nic zásadního, zato pořád něco, a to o prázdninách dokáže otrávit. Chvíli střevní, chvíli kožní, do toho nějaká ta teplota a Terezčin ret popálený od žhavého klacíku.
Šití jsem letos v létě moc nestíhala, už jsem ale neskutečně natěšená, a jen co rozdělím holky do institucí (od pondělí už všechny tři), sedám ke stroji. Juch!
Moc hezké prázdniny to byly, příští rok už bude léto zase jiné, více pracovní.
Ale na druhou stranu: změna je život a rodičovské "dovolené" už bylo možná dost :)
P.S. Od příštího týdne méně zážitků a více šití, slibuju..
