Dnes anebo nikdy ...

 

Jsem si ráno řekla při pohledu z okna a na předpověď. Nastříhala jsem si látky na tři nové peněženky, ušila je a vyběhla je rychle cvaknout na zahradu. Mimo všechny dnešní plány, mimo všechno, co nestíhám.

 Protože plány počkají, ale sníh nejspíš ne.

Tři

 

aneb po třech letech společné focení.

***********

Ta s čerty v očích mě neustále nutí být ve střehu, předvídat její nápady a pak být neskutečně rychlá. Ta  s uměleckou duší mě naopak nutí hodně zpomalit, nadechnout, vydechnout a počkat na její vlastní pohodové životní tempo. A ta třetí mě nepřetržitě procvičuje v argumentaci a bojím se, že už nějakou dobu prohrávám. Na všechno má odpověď a já v nich trochu slyším samu sebe. 

***********

Jinak mě ale tyhlety focení jednou připraví o poslední nervy. Hodina příprav a přemlouvání, dvěstě znechucených obličejů (takové černé tričkááá?), pak milion grimas u focení. A po pěti minutách naschvály té nejmenší, kterou bych následujících několik minut nejradši roztrhla jak hada.

Ale co by pro těch pár fotek pro budoucí vzpomínky člověk neudělal. No, vlastně jsem zvědavá, za kolik let se po dnešním zážitku k takovémuto focení znovu přemluvím. Všichni fotografové, máte můj hluboký obdiv...

Tak schválně - uhodnete podle fotek, kdy nastal bod zlomu? (A kdy pak dokonce letěla krytka od foťáku?).