My a potok Halda aneb Jak jde čas

Máme to tam rádi. Z Níhova do Říkonína, z vlakové zastávky na vlakovou zastávku. Nevede tam značená stezka, takže skoro nikdy skoro nikoho nepotkáme. Přes potok většinou nejsou lávky, což zaručuje pořádnou zábavičku - hlavně za vyšších stavů vody. Ve dvou třetinách je fajn hospoda - ranč - nebo v polovině úžasné ohniště. Což je zase záruka toho, že  já i holky budeme mít dobrou náladu - muž by vydržel klidně celý den o hladu, my ne.

Byli jsme tam v létě 2010 s Klárkou v mém břiše - v osmém měsíci těhotenství (velikost mého břicha mě na fotkách dost vyděsila - tohleže mě za pár týdnů čeká?!?). Pak na Silvestra 2011 s roční Klárkou v nosičce. Na podzim 2013 s tříměsíční Terezkou v kočáru jsme si užili trochu adrenalinu při vyšší vodě (ještěže má můj muž v těchto situacích mou bezmeznou důvěru). A letos v květnu s chroustem číslo tři obývajícím mé dvacetjedna týdnů staré břicho konečně bez kočáru i bez nosičky, za letního počasí a s úžasnými špízy opečenými na ohni.

Výlet to byl úžasný, energie na dlouhou dobu načerpána. Jen ty ranní starty a odpolední dobíhání na vlak musíme ještě dopilovat. 

Za měsíc tříletá Terezka ušla tak dvě třetiny cesty sama po svých, šikula malá to je...

Pět a půl letá Klárka byla natěšená na každý další brod a taky šplhání po všech čtyřech prudkým svahem kolem skály jménem Sochorka si užívala - že by geny?

Než se mokré dřevo rozhořelo a špízy upekly, zabavily se naše dvě vodnice po svém..

Krásné to bylo - příští rok zas :)

Omalovánky Valentiny Ramos

Díky jedné milé zákaznici, která si přála kabelu z jedné konkrétní, trošku méně tradiční sovičkové látky, jsem objevila tuto venezuelskou umělkyni. Většinu jejich obrázků najdete pod jménem Valentina Ramos, ale současné (pravděpodobně vyvdané) jméno je Valentina Harper. 

Všechno dost připomíná antistresové omalovánky a kdo chce, může se na jejích stránkách inspirovat třeba jen pro jejich vymalovávání. Já třeba jedny omalovánky k Vánocům dostala a po vzoru téhle Valentiny je budu od teď barvit mnohem jednodušeji. Zjistila jsem, že mi daleko více vyhovuje vymalování jen tak "napůl"- něco nechat černobílé a na zbytek použít třeba jen dvě barvy. Nebo spoustu odstínů jedné barvy. 

A to povlečení s mapou, to je moje srdeční záležitost. Wish-list se rozšiřuje...

Škoda jen (nebo pro mou peněženku možná štěstí?), že v ČR jde sehnat jen jedna jediná Valentinina látka - ta se sovičkami.

A teď už ta ušitá taška...

Den dětí

I když sem na blog píšu poslední dobou o dost méně než bych chtěla, můj život se čím dál více zrychluje. A pořád mě všichni varují, že až začnu chodit do práce, až budou holky chodit do kroužků, až bude Klárka ve škole, až nevímcoještě, bude  hůř. Tak jsem na to zvědavá a snažím se nepropadat panice.

Každopádně tento týden se musím pochválit, připadám si alespoň na chvíli tak trochu jako ty pověstné superženy. Stihla jsem toho od pondělka strašně moc  - raději ani nebudu vzpomínat co všechno, abych nepraskla pýchou - všechno rychle, celkem efektivně a s minimálním stresem. Mezi to jsem stihla vložit i tři návštěvy, takže relaxace taky nějaká byla, z toho dvě u kamarádek s tlupou dětí, což znamenalo, že i holky chrochtaly blahem. Do mezičasů jsem stihla postupně vkládat úklid, a tak jsem dnes před obědem dodělala poslední uklízecí resty, které jsem díky nádhernému výletnímu víkendu nezvládla. No, je pravda, že největší čurbes tady byl zrovna ve chvíli, kdy si paní od nás z Tišnova přišla vyzvednout peneženku, ale co už, nikdo není dokonalý, že. 

A to vše ve dnech, kdy muž přišel z práce až pozdě, takže akorát tak stihl říct holkám dobrou noc. Tedy ve dnech, kdy nestíhám obvykle nic, večer padám únavou a jsem nevrlá. Asi mě zachvátila nějaká energetická fáze těhotenství nebo co..

Ale konec pochval, mám na svém seznamu i neodškrtané položky. Mezi nimi například post o tom, co všechno krásného a nádherného, ryze českého a ve velké většině handmade se dá u nás sehnat pro děti k jejich svátku. Ten jsem chtěla napsat už minimálně v pondělí - aby jako ještě byl čas něco z toho objednat. Každopádně snad ještě pořád není pozdě, MDD je "až" za týden, tak šup, šup, ať to stihnete :)

Krom úžasného dřevěného autíčka pro rodinku Pišliků, které mám i na svém pomyslném seznamu hraček pro případné miminko-kluka a které se dá doplnit o celý zástup dalších dopravních prostředků, je všechno dohledatelné na Fleru. 

Kdo má rád drobnější, levnější, ale přece jen českými "lidmi s citem pro věc" namalované hračky, ten musí zajásat nad botanickým pexesem od Amélky nebo nad autoskládačkami všeho druhu z dílny PEPE hračky. O kousek dráž vyjdou dopravní razítka mé jmenovkyně barusky27, množiny mé oblíbené Jou Jou nebo mnou už dlouho chtěné puntíkovánky.

Co se dřeva týče, zaujala mě Scully, od které si můžete objednat různé skládačky a vkládačky. Šité hračky přesně podle mého vkusu má ve své nabídce Intro - třeba tyhle látkové kostky se dají využít od ožužlávání miminkem až po školkový věk. A kdo má doma umělce nebo umělkyni, ten ocení šitý pastelkovník, ve kterém se žádné umělecké dílo nepokrčí a žádná pastelka neztratí. Jen odkaz na tenhle konkrétní pastelkovník se mi někde zatoulal a ne a ne ho najít (to asi abych si o sobě nemyslela:)). 

Tak co, vybrali byste něco? Nebo máte jiné tipy? Já sama sobě si slíbila, že holkám k jejich dětskému svátku konečně ušiju každé panenku (po tom, co jsem jich x prodala a ony pořád nemají žádnou), ale střádám nápady na svátky a narozeniny..

Nohy vymáchané, léto může začít

Z Mariánského údolí do Ochozu u Brna. Dvě restaurace, čtyři klíšťata, deset kilometrů chůze a dvě uběhnuté trasy orientačního běhu. Jedna dětská jedenapůlkilometrová, jedna mužova devítikilometrová. Jeskyně Pekárna překřtěna na Chlebárnu, nohy v jednom z rybníků osvěženy a téměř vědecké pozorování hovniválů v kobylinci provedeno. Houby kuličky, cely obrovský kus bobku podlezou, nadzvednou a štrádujou s ním na zádech. Příjezd v hříšných půl desáté. Holky během dvou minut v limbu - juchů - během dalších pěti minut v limbu já.. Ušito nic. Ale dneska, dneska jdu na to..

Cotton Candy

Můj nový objev z oblasti látek je kolekce Cotton Candy. A jsem strašně moc ráda, že prodejci látek v ČR taky začali objevovat i jiné kolekce než ty od Roberta Kaufmanna a Michaela Millera. Tuhle kolekci poslalo do světa Dashwood studio a některé kousky z ní se dají koupit v "našem" brněnském Šití Nití. Třikrát hurá! 

A kdyby někdo plánoval zahraniční objednávku i z jiných jejich kolekcí, pište, moc ráda se přidám. Protože mám sice zase vnitřní krátkodobý stop stav na látky, ale znáte to...

Když se zadaří

Někdy začnu šít a nejde to. Trhá se nit, dělám chyby, šiju nakřivo, více párám než šiju. To pak odcházím dělat nějakou přínosnější činnost, tohle by nemělo cenu.

A někdy šiju (peněženku pro sestřenici se speciálním požadavkem na velké množství kapes na karty). A říkám si, jak mi to pěkně jde. Líbí se mi kombinace látky, zipu a doplňkové látky, všechno jde rychle a od ruky. 

Po třech a půl hodinách šití se jdu se svým veledílem pochlubit  muži a jen tak mimochodem vyzkouším, jak to těm kartám v kapsičkách sekne. A zjistím, že do šesti kartových kapsiček se karta vejde a do zbylých dvou se sice taky vejde, ale musí se tam trochu nasoukat. A to teda naštve!

Studenou sprchu ještě dokoná muž, který se soucitem sobě vlastním řekne: "Sis to měla pořádně přeměřit." :)

Peněženku sestřenici jsem nakonec ušila ještě jednu. Takhle mi ale zůstala, chvíli jsem přemýšlela, že svou blbost utajím a peněženku si nechám pro sebe. Jenomže je na mě moc dlouhá a při mém množství pitíček a svačinek a náhradních oblečení by mi do tašky asi ani nevešla. Takže jsem se rozhodla ji vystavit k prodeji se slevou. 

Cena této peněženky je 400,-, nevystavuji ji zatím na Fler, protože by cena narostla o Fler provizi. Je dlouhá 19 cm, takže o kousek delší než ty na Fleru. Má kapsu na zip na mince, tři přihrádky a osm kapes na karty. Je podžehlená pevnou výztuhou, která pěkně drží tvar, naimpregnovaná proti ušpinění a v případě potřeby se dá na 30 stupňů šetrně vyprat a vyžehlit. A dá se díky svému delšímu rozměru podle mě klíďo píďo používat i jako psaníčko.. Zájemci pište sem nebo na mail... Konec reklamy a příště zase něco z jiného soudku.

P.S. Moc děkuji za všechny gratulace k minulému příspěvku o našem očekávaném třetím chroustíkovi  - vůbec jsem tolik komentářů nečekala a udělalo mi to móc velkou radost.

Bude nás pět!

V říjnu. Po tom, co se před týdnem sundaly kabáty, to už prasklo i ve školce a mezi sousedy, takže už asi není co tajit. Těšíme se my, těší se Klárka s Terezkou, těší se babičky.

Vždycky jsem si plánovala, že třetí dítě se narodí do nového, hotového domu, dokonce že už i těhotenství si chci užít v klidu a pohodě vykulená na gauči v novém obýváku. A dítě že se pak už bude batolit po nové terase, budeme mít čas na společné výlety a celkově že třetí rodičovská dovolená bude prostě zase dovolená. 

Uznávám, že když to teď po sově čtu, vypadám asi dost naivně. Nemusím se asi rozepisovat o tom, že realita je úplně jinde. 

Na druhou stranu je potřeba si (asi trochu sobecky) přiznat, že bychom si to tak všichni zasloužili. Protože v podstatě hned po červencovém porodu Terezky v roce 2013 vypukly první (i když první rok jen venkovní) úpravy domu, které pak po jejích prvních narozeninách vyvrcholily odstěhováním mě s holkama k mým rodičům na druhou stranu republiky. Mám tak pocit, že si Terezky jako miminka a batolete muž vůbec neužil. Krom střechy a kousku omítek dělal všechno sám s pomocí tchána, někdy mého taťky a občasných pomocníků z řad kamarádů. Další skvělí kamarádi byli tak úžasní, že nás k sobě do Tišnova pravidelně zvali a přechodně nás vždy na pár dnů ubytovali, abychom spolu alespoň někdy byli jako rodina. Teď už sice od Vánoc bydlíme "doma", pořád ale v nedodělaném domě, na omezeném prostoru, s minimem věcí a každou volnou chvíli strávenou dokončovacími pracemi.

Ale konec sebelítosti, myslím, že nejhorší máme celkem i se ctí za sebou. A já se rozhodla, že si musím tohle těhotenství a všechno kolem zkusit užít. Nevšímat si břicha a funění do všech minikopců, které mě už za chvíli čeká. Nakoupit si konečně nějaké těhotenské oblečení - nevěřila bych jak krásné kousky hlavně z mého oblíbeného HM se dá v internetových bazarech nakoupit. A užívat si i návaly chutí na pomerančové džusy, nektarinky a těstoviny (ty teď máme k obědu tak třikrát týdně, pravé italské - naštěstí na nich ujíždí i Terezka).

Promyslela jsem, které věci jsem pro mini Klárku a mini Terezku neměla a udělala si plán, které z nich bych chtěla ušít nebo uháčkovat. Jsou mezi nimi praktické věci jako rychlozavinovačka (mám jen letní tenkou verzi a zamilovala jsem se do bílošedé kombinace) nebo plenkové kalhotky, na které mám už pár let střih od skvělých holek Mamas handmade. A dnes jsem objevila i super suché zipy na stránkách Šijem dětem. Měly by narozdíl od těch obyč z galanterie, které měla na svrchňácích Terezka, vydržet stovky pracích cyklů bez toho, aby přestaly "suchat".

Výborný nápad mi přijde i jednoduchý obal na čisté plínky, krém a kapesníky, které jsem vždycky nosila v nevzhledném a k látkovým plínkám totálně neladícím igelitovém sáčku. Šitá hrazda suchým zipem připnutá k postýlce by měla nahradit šňůrku, kterou jsme pro holky coby miminka měly přivázanou napříč postýlkou. Kupovanou hrazdu jsme totiž nikdy neměli - žádná se mi nikdy nelíbila.

Co jsme taky nikdy neměli byl závěs nad postýlkou nebo přebalovacím místem. Nadšení holek nad závěsy nad cizími přebalovacími pulty na návštěvách nebo u doktorů mě ale převědčily, že tentokrát nějaký chci. Nadchl mě jednoduchý čáp a unést jsem se nechala i mrakem s kapkami, i když teda uznávám, že už je to dnes asi trochu profláklý motiv. No ale tak nějak to ladí s mým oborem, takže na to mám trochu právo, no ne?

Pak taky nějaké ty mimi hračky, kterých jsme sice měli dost, ale vůbec nevím, u kterých příbuzných v které krabici se momentálně nachází. A jestli je ještě vůbec najdeme, takže něco nového určitě musím ušít. Moc se mi líbí šitá myš a taky jsem dost propadla hračkám na dřevěném kružku. Jen se mi zatím podařilo sehnat jen kroužky celkem malého průměru, jinak jsou všude jen lakované. Ale co už, zase tak malé nejsou, něco z nich určitě vyrobím. Mám v plánu stihnout taky nějakou tu patchworkovou deku (dostala jsem od muže ke Dni matek kráčející patku, juchů!) a háčkované botičky, které jsem plánovala už pro Klárku a pak pro Terezku, ale nikdy to nedopadlo podle mých představ.

Všechny zmíněné nezbytnosti najdete i s odkazem na jejich zdroj na mém Pinterestu  na nástěnkách "crochet", "baby" a "patchwork".

Tak uvidíme, kolik z toho zvládnu, těším se, že si tímhle šitím a háčkovaním budu dělat průběžně radost. Jen doufám, že se mi brzy podaří přemluvit toho pidichrousta v břiše, aby respektoval můj noční šicí život a nevyžadoval chodit spát se slepicemi..

Baletka konečně i v civilu

Nějak se toho teď sešlo více, a tak trochu nevím kam dřív skočit. Muž se plnou parou vrhl do dokončování horního patra, takže moje šicí odpoledne dost prořídly. Zahrada krom toho, že je zaskládaná vším stavebním materiálem, začíná obstojně zarůstat. Bylinky do polívky jsem v týdnu jen horkotežko lovila ze záplavy pýru. Do toho pár výletů po okolí, po kterých zaručeně večer usnu těsně po dětech, a vlastně i bez výletu můj soví noční život poslední dobou dost pokulhává. 

Holky teď mají nějaké vtipně soutěživé období. No, vtipné... Vlastně asi jen pro nezávislého pozorovatele, mě už ráno po třetím vřískotu, kdo dostane první kakao, berou mory. Začíná to pravidelně ranním sprintem ke mně do postele a bitkou o místo po mém levém boku (o pravou stranu není nevím proč vůbec zájem). Pak dalším sprintem k naší jediné barové židli, následuje soutěž o výše zmíněný první hrnek kakaa a hned vzápětí o to, kdo jej dříve vypil. Celou cestu do školky pak za střídavého vřískání Klárky i Terezky běžíme, protože bitka je jak jinak než o to, kdo poběží PRVNÍ. A u toho všeho ten šílený jekot. Snažím se je co nejklidnějším hlasem průběžně učit, že je lepší se domluvit a v prvenství se střídat, v průběhu dne mě ale klid postupně přechází. Od mdlob mě zachraňovalo jen krásné počasí a zahrada, na které si ty dvě dokázaly docela dlouho a kupodivu bez řevu pohrát.

Naslibované objednávky tak plním o dost pozvolnějším tempem než bych chtěla. Jsem moc ráda za to, když mě občas někdo svou objednávkou konečně donutí ušít něco, na co už mám dlouho spadeno. A přesně takhle mě Jana ze sousední vesnice přiměla k tomu, ušít dlouho odkládané oblečení pro mé šité baletky. Protože ani baletky pořád jen nebaletí, ale občas si potřebují vyrazit i do města. A jít spát v pyžamových kraťasech namísto široké nabírané sukně.

Naše holky jsou z oblečení unešené, musela jsem je zabalit a schovat, jinak by mě je ani nedovolily Janě předat. Oblečení určitě vystavím i na Fler, bude asi jen na objednávku, protože přeci jen  ke každé barvě svršku (trika) bude potřeba jiné látky na doplňující oblečení. A pro holky musím ke Dni dětí stihnout ušít taky pár kousků, plus bych jim chtěla i nějaké svršky uháčkovat. Jen teda vlastně ani nevím, jestli si to za to svoje věčné ječení zaslouží :)

Jó, a ty dřevěné domečky, ty muž vyrobil holkám (a trochu i mě?) z odřezků zbylých z našeho schodiště. Časem jim ještě přibude z jedné strany nátěr tabulovou barvou, aby si je mohly holky průběžně dotvořovat. No není on šikovný?

Mateřská a rodinná centra

Nejdříve trocha sebechvály v podobě polštářků, které jsem holkám sešila z rozstříhaného panelu s písmeny. Potřebovala jsem mírně roztřídit množství barev na panelu a zároveň zkrotit písmena tak, aby jich každá na svém polštáři měla alespoň pár ze svého jména. Celé jméno nešlo, abecedu jsem měla jen jednou. Přišel tak na řadu můj oblíbený patchwork a ještě oblíbenější patchwork na bílém podkladu, který podle mě všechno tak nějak zklidní, zvýrazní a zarámuje.


A pak taky trocha další sebechvály, tentokrát trochu osobnější (nemůžu si dnes nějak pomoct).

Dnes jsem totiž překonala hned dva z mých dlouhodobých bloků. Po několika týdnech odkládání a přemlouvání sebe sama jsem vyrazila do našeho rodinného centra. A hned na Zpívánky, aby těch stresů nebylo málo.

Abych obojí vysvětlila, z podobně koncipovaných organizovaných zábav pro děti mám děs v očích od doby, co jsem (před skoro pěti lety!!) absolvovala deset lekcí plavání s tehdy roční Klárkou. Studená voda, téměř celou dobu řvoucí dítě a do toho ta přiblblá říkadla, která jsem byla v kruhu evidentně nadšených matek nucená říkat. Děs běs. Asi jsme měli nějak smůlu na kurz, nebo prostě jen Klárka v té době nebyla na podobnou aktivitu stavěná. Zážitek to byl otřesný a nechuť ho opakovat velká.

Tišnovské rodinné centrum je ale vyhlášené, všichni jsou spokojeni, dostali od města nádherně opravenou vilku v krásné ulici, prostě samá pozitiva. Když byly Klárce asi dva, odhodlala jsem se to zkusit. Jenomže nám nějak nevyhovovaly začátky všech těch Kulíšků, Broučků a podobně. Start v devět ráno byl pro mě jako "sovu" a Klárku budící se mezi osmou a devátou nerealizovatelný. Přece nebudu budit dítě o hodinu dříve než vstává a ochuzovat sebe o svou pomalou snídani a pohodové ráno. Navíc když se mi vlastně až tak nechtělo. S Terezkou už jsem byla ale opravdu odhodlaná začít - je o trochu akčnější, méně bojácná a hlavně ji moc vyhovuje společnost ostatních dětí. A na osmou vodíme Klárku do školky, takže proč ne. S naší táhnoucí se rekonstrukcí a přebýváním všude možně jen ne doma, to ale dlouho nešlo. No a když to letos už konečně šlo, zase jsem si našla nějaké ty výmluvy, to bych nebyla já. 

Jediné vhodné dopoledne, které by Terezku mohlo bavit, patřilo totiž Zpívánkám. A to mě stálo další odhodlávání, protože jednak to přesně zavánělo všemi těmi přiblblými básničkami a písničkami, jednak já a zpěv to je jedno velké trauma. Představa, že budu muset před někým cizím zpívat mě děsila i ve snech. Ostatní kroužky byly ale buď plné, nebo na ně byla Terezka už velká. Navíc zrovna ona po mě děs ze zpívání rozhodně nezdědila, zpívá pořád a všude. Bude ji to bavit.

A tak jsme dnes vyrazily.

A co že na to říkám? Byla jsem nadšená od začátku do konce, Terezka ještě víc. A naštvaná, že jsme začali tak pozdě, od září totiž pomašíruje Terezka do školky. Paní, která to celé vede, měla tak neskutečné množství energie, že jsem jí od ní nasála tak na týden dopředu. Celou organizaci zmákla s asi ročním klučinou batolícím se mezi námi naprosto bravurně. Ani jedna písnička nebyla dementní (nebo že bych za těch pět let už byla dementní já :)?), vyzkoušeli jsme snad všechny malé nástroje, které děti udrží ve svých pidirukou. A namalovali tulipány a pováleli se na míčích, i sebe samy dětem vychválily (zástěrkou byl nadcházející den matek) a když děti začaly vymýšlet blbosti a radši než bubnovat chtěly lézt na skluzavku, udělala se z klouzání a prolézání látkového tunelu písnička. Žádná křeč, spokojená Terezka, spokojená já.

A zpívat sama jsem nemusela - tenhle trapný traumatizující zvyk mají asi jen učitelky na základní škole.

Takže poučení zní: co můžeš udělat dnes, udělej opravdu dnes :)

Když pro změnu frflá muž

.. a nelíbí se mu dostupné osvětlení nad zrcadlo. Prozkoumá pinterest, za pár korun nakoupí vodovodní trubky, natře je načerno, přidá led žárovky tvářící se trochu retro a je hotovo. A já jen kulím oči. 

Než jsme do našeho domu "kopli" a ještě i chvíli potom jsem tu byla od šílených nápadů já. Teď už mi ale nějak došel dech, nebo nevím, prostě tohle by mě fakt nenapadlo. 

A co víc: na hromadě železa určené na odvoz do šrotu u našich kamarádů jsme našli (muž našel) další poklady. Přesně ty, které je dost těžké, ne-li nemožné, sehnat. Takže budou další světla a možná i lampičky. A úlovek dne: kolínko i s kohoutkem!!!

Nezbláznili jsme se, jen nás to i po dvou letech rekonstrukce (chvilkama) pořád baví.. 

Koženkově, šedě a omyvatelně

Přibližně tak jsem strávila minulý týden :) 

Moje šicí odpoledne, kdy je muž s dětmi, se hódně, hódně omezily - muž se plnou parou pustil do posledních úprav horního patra domu, abychom už tam brzy mohli expandovat. Což je super, o tom žádná. Jen si asi budu muset zase chvíli zvyknout na pomalejší šicí tempo.

Stihla jsem za minulý týden jen velkou překlápěcí kabelu na objednávku a malý organizér. J

Jana, která si u mě tašku ke svým narozeninám objednala, měla výčitky, že během příprav a domluv měnila zadání. Vůbec to ale nevadilo, propracovali jsme se, myslím, k úžasné tašce, se kterou jsem se jen těžko loučila. A to červené ucho, to mám zase výčitky trochu já, jestli jsem jí moc nevnutila. Tak mě ten nápad šedou tašku oživit nadchnul, a tak nadšeně jsem jí o něm psala, že si jej nakonec z daných variant vybrala. Tak snad se líbí..

Organizér o pár centimetrů menší než mé organizéry na Fléru si přes mou ségru, která mi statečně dělá reklamu v Kanceláři veřejného ochránce práv, objednala její spolupracovnice. Měl být zvenku koženkový, zevnitř omyvatelný. Bála jsem se moc, protože omyvatelné látky dostupné u nás jsou buď děsně krásné a drahé nebo zase strašně ošklivé (pamatujete si plastové ubrusy vašich babiček?). Našla jsem ale krásnou puntíkovaně oranžovou omyvatelnou láku v IKEA, nechala si ji odsouhlasit a nadšeně ušila mou oblíbenou kombinaci tmavě šedá - oranžová. Jedna kapsa na zip, tři skládané a dvě prostorné nabírané kapsy, rozměr vhodný i pro menší než velké kabelky (27 x 18 x 10 cm) ..

Tak, a teď už jen šedě, koženkově a hlavně omyvatelně obléct holky, protože venku je konečně teplo a krásně a na zahradě mámě nově plnou plechovou vanu vody určenou původně na zalívání zahrádky. Včera ji muž napustil, dnes už je vody jen na dně. Zato několik kusů oblečení včetně bot je (jak by řekl muž) "nažmach".