Kololéto 1 - Moravský kras

Holky u babičky. Špekáčky u Standy na boudě ve Žďáru a po ranní vydatné bouřce odjezd směr Brno skrze žleby Moravského krasu. Kličkování mezi bouřkovými mraky, úkryt před deštěm v jeskyni a pláštěnka neustále v pohotovosti. Na lesních cestách tuna bahna. Nejlepší domácí malinovka ever v Jedovnici na náměstí a trocha zklamání z cyklostezky v Rakoveckém údolí. Jeden Jedovnický trail a trail v Mariánském údolí, nezbytná očista kola i nás coby koulí bahna v potoce a skrz brněnskou Líšeň a Vinohrady na vlak do Židenic. Cyklostezky v Brně prakticky neexistují, jen cyklopruhy zničehonic začínající a stejně tak končící, ale to už víme...

Prozradím vám tajemství ...

 

Tak jo, nevydržím to. Chtěla jsem ještě počkat, než to tady vytroubím, ale nejde to. Ty fotky jsou totiž tak úžasné, že si jich sem alespoň pár musím dát hned.

Poprosila jsem totiž Janču Lady Tatooch o nafocení pár mých batohů, které bych chtěla mít ve stálé nabídce. No, stálé, jak se to vezme, zrovna této japonské látky mám zatím jen limitované množství, ale na pár batůžků to bude.

A toto jsou první vlaštovky, které mi Janča poslala a já jsem naprosto u vytržení. A nadávám si, že jsem do toho nešla už dávno. Protože takhle batoh vypadá najednou nějak reálněji, strašně moc se mi tohle focení venku líbí a moje cesta k němu je a bude nejspíš nekonečná. Koleje mě úplně dostaly, no a pak ten žlutý vratič, louka s krvavci a na závěr božský Jančin pesan - je to teď tak trochu můj lék proti stresu posledních dnů a projíždím je pořád dokola. 

A já teď honem honem dokončuji poslední z pěti batohů, které chci Janči ještě k nafocení poslat, a pak asi prasknu napětím a těšením se na další fotky. 

Vzory zatím neprozradím, snad jen to že budou ještě další dva s černou koženkou, jeden tmavomodrý, jeden tmavě šedý a jeden pudrový. Těšíte se? Já moc.

Jani, díky, jsi prostě skvělá ...

Sériově

 

Poslední dobou mě baví šít trochu víc sériově. Nastříhat si látku na pět až deset etujek, stejný počet zipů a podšívek. Ve větším počtu kusů se to na látce lépe vyměřuje, šití jde rychleji od ruky a můžu vypnout hlavu a zapnout podcast. 

Už jsem ale zjistila, že to s počtem nesmím přehnat - více než deset kousků už je moc a přestává mě to bavit. Taky je mnohem zábavnější nešít jich všech deset ze stejné látky, zároveň je ale dobře mít látky podobných barev, abych nemusela měnit nitě.

Někdy šiju vyloženě manufakturním způsobem - přišiju deset látkových koncovek na jednu stranu zipů, pak deset na druhou, potom látky a podšívky k zipům, celou etuji kolem dokola a nakonec sešít dna, postupně je protočit na lícovou stranu a zašít protáčecí otvor k podšívce. Někdy mi více vyhovuje od sešívání kolem dokola už dovézt každou do zdárného konce postupně. A někdy taky deset minut hledám dva chybějící kousky vnější látky a nakonec je najdu přišité omylem všechny najednou k jednomu zipu. Celkově ale (většinou) tenhle způsob šití dost šetří čas.

U voděodolných etují jsem skončila na pěti vzorech, více jich nejspíš v dohledné době nebude. Můj a Klárčin favorit je zbrusu nová mentolová, u vás podle prodeje vede šedá a tmavé lišky. 

Momentálně jich mám pěknou hromádku.

Prázdniny 2021

 

Letošní prázdniny jsme využili na 300 procent, proto to tady v létě dost utichlo. Některé kratší i delší výlety si sem budu ještě v průběhu podzimu střádat, protože archivace musí být. Ale budu je prokládat i jinými věcmi, slibuju :) Teď rekapitulace, protože až se někdy budu příšerně nudit (už si na ten pocit snad ani nepamatuju), budu si sem chodit nasávat vzpomínky.

Za dva měsíce jsme stihli pro mě neuvěřitelných 9 odjezdů a balení všech nebo jen některých členů rodiny. Díky tomu se mi podařilo kapku vylepšit a zrychlit můj balící systém. Vlastně ani tak nešlo o vylepšení jako o to, že některé věci jsem ani nevybalovala, jen rychle přeprala špínu a přidala ji zpět ke zbytku. Jen odjezdy v plánovaném čase mi pořád nejdou, muž by mohl vyprávět, i když podle mého jsem svou ztrátu výrazně stáhla.

Na kolech jsme projeli Rychlebské hory a Moravský kras. Vysočinu jsme letos vzali jihem přes Mohelenskou hadcovou step, Znojmo (s noční procházkou ztichlým městem), Podyjí a Vranov do Slavonic. A nakonec Bílé Karpaty v jejich nejjižnější moravské části. Muž ještě stihl Blinduro v Orlických horách. 

Na našich nafukovacích lodích z Gumotexu jsme se svezli na peřejkách Otavy, Tiché Orlice a Svratky, holky a Karel prošmejdili čundrem Toulovcovy maštale a přespali jako správní trampové pod převisem. 

Holky strávili týden s babičkou a dědou na Klokočůvkách, kam se vždycky neskutečně těší kvůli bazénu hned pod chatou, každá strávila pár dnů ve Studénce v tlupě se stejně starými sestřenicemi a dva týdny byly na Vysočině u druhé babičky, dědy a prababičky. Plus basketbalové soustředění a příměstské tábory v naší úžasné tišnovské galerii.  

Já letos překonala některé své limity - při sjezdu Super flow na Rychlebských stezkách a v roli zadáka na vodě - dalších sto limitů mám ještě přes sebou. 

V práci blázinec, protože každý den bouřka a vítr a kroupy a tím pádem obrovské množství žádostí o náš posudek. Přiznávám, že mě to místy trochu semlelo. Naštěstí ale bylo kde energii dobíjet.

Zahrada, která nám na jaře kvete před očima, se v létě vždy asi i zásluhou naší časté nepřítomnosti promění trochu v džungli, letos nám ji během pár dnů totálně obsadily dýně. Pořídili jsme si na terasu řetěz žároviček z IKEA, plátěná lehátka, pili čaj z divizny a pozorovali džungli zpovzdálí. Jo, a každý druhý den jedli můj letošní gurmánský objev - melounový salát s fetou, černými olivami a balzamikem. Mňam. 

Letos asi větší změny na zahradě a domě nebudou, nějak ještě nebyl čas. Ale muž tvrdí, že jede ve dvouletém cyklu. Tak uvidíme příští rok. 

 

Na vodě - Otava a Tichá Orlice

Plujeme si letos hned na dvou vlnách, na jedné jihočeské a na druhé východočeské - na Otavě a na Tiché Orlici. Holky to na řekách moc baví a mě coby zadáka muž průběžně zoceluje - protože nás pět už musí jet ve dvou lodích. Letos mě začátkem prázdnin muž "trénoval" na Svratce (Černvír - Tišnov), po jejíž peřejkách jsem si už alespoň trochu dokázala představit, že dokážu sjet něco víc tekoucího než byla loňská prakticky stojatá Berounka.

Otava

3 velmi intenzivní dny a nádherný horní tok sevřený mezi kopci (nasedačka kousek pod Čeňkovou pilou), který obvykle v létě nemívá vodu - letos vody bylo tak akorát. Šplouchání pro nás nezvyklých vlnek i vln, já vystreslá při průjezdu jediným těžším místem a nadšení holek jak řeka (oproti Berounce) pěkně teče. Sympatická města Sušice a Horažďovice. Krišňáci, kteří v tom kraji se svým putovním festivalem byli snad všude. Skluzavka z obrácené lodi v kempu. Holky poprvé samy ve stanu, ranní čajíčkování na karimatkách vystrčených před stan a snídaně nakoupené mužem při ranní vracečce pro auto. Jeho časně ranní projetí všech Sušických trailů na kole - ještě než my stihli pořádně protřít zalepené oči. Milion a jeden jez za Horažďovicemi. Naše uvíznutí na jednom jediném óbr šutru uprostřed široké a hluboké řeky těsně před Strakonicemi a moje předsevzetí se méně stresovat a ještě méně zmatkovat. A pak už jen vysedačka ve Strakonicích.

Tichá Orlice

Dva dny na řece, která se v posledních  několika suchých letech téměř nedala jet. Možná proto jsme tam byli skoro sami - nádhera. Start v Letohradu, řeka připomínající spíše větší potok s velkým množstvím meandrů a větví, které jsme s Klárkou samozřejmě skoro všechny musely na vlastní kůži "zažít". Pro mě velká škola kormidlování. Ale tentokrát v klidu a při smyslech, protože vody bylo maximálně nad kolena. Poprvé byl s námi na vodě Kuky - nejdříve si myslel, že to uplave podél lodi, pak že poběží po břehu a nakonec zůstal u nekonečného přeskakování z jedné lodi na druhou a kňučení pokaždé, když se druhá loď ztratila za zatáčkou. Starého psa novým kouskům prostě nenaučíš. 

Večer se připojili kamarádi s dětmi, jen namísto očekávaného malého a poloprázdného kempu Cakle v Ústí nad Orlicí jsme zrovna trefili termín fesťáku, tudíž stan na stanu a hudba skoro do rána. Druhý den i s kamarády společně na třech lodích, hned po ránu jedno naše manželské nedorozumění, které jsme pak chvíli rozdýchávali. A vlastně šlo jen o zmatek v pojmech přetahování a přenášení. Ve více lidech a hlavně dětech to bylo parádní, snad se nám takhle podaří domluvit a synchronizovat častěji. I docela dlouhé přetahování kvůli nízkému zůstatkovému průtoku pod jezem je pak zábava. Koupání pod jezem i přímo z lodi (Tom), k obědu meloun a tuny komárů. Vysedání šest kilometrů před Chocní. My spokojení, děti nadšené a pes konečně v klidu, že nás má všechny v pořádku pohromadě na břehu.