Jak žiju a co šiju...
Za celý Advent bylo slunečního svitu na brněnsku jen pár hodin, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A hodin, kdy bylo u nás naklizeno, možná ještě méně.
Dnes bylo u nás výjimečně obojí: sluníčko i uklizeno, a to se prostě muselo vyfotit :). Po delší době příspěvek pod štítkem "bydlím".
Snad si taky užíváte vánoční pohodu...
Donutila nás být několik týdnů doma na jaře a znovu teď na podzim. A přestože si myslím, že na to jen tak nezapomeneme, přijde mi dobré trochu si to tady zrekapitulovat a zaarchivovat.
Na jaře se všechno zastavilo ze dne na den, v podstatě bez varování. My po prvním zmateném týdnu najeli na denní režim, který jakžtakž fungoval. Ráno většinou úžasná snídaně chystaná střídavě mnou a mužem - tolik druhů snídaní už asi nikdy nezažijeme. Dopoledne jsme - opět nastřídačku - dělali s holkama školu, k tomu zadávali úkoly akční Sáře, která taky nutně chtěla něco dělat. Zprvu to zabralo hodinku až dvě, ke konci klidně i čtyři. Odpadávali jsme. Holky často pobrekávaly, já pokaždé alespoň jednou vysířila. Ten z nás, kdo nedělal školu, mohl pracovat. Já "učila" tři dny v týdnu, muž dva. Po obědě jsme holkám pustili pohádku a buď pracovali oba, nebo se něco spolu učili. Nejčastěji programování v Rku - on se totiž rozhodl, že mě to naučí :)).
Nejzajímavější část dne byla od čtyř hodin odpoledne, byla totiž nějaká společná aktivita. Plácali jsme plastelínu, zkoušeli pokusy podle videonávodu brněnského Vidacentra, malovali květináče, kamínky, malovali akvarelem a kávou podle Jitky Zajíčkové, jednou jsme dokonce na střídačku řezali a vrtali na zahradě - výsledkem byl hmyzí domeček. Nebo jsme jezdili na koloběžce, házeli letadly a stavěli Kapplu. Holky si vymyslely i krabičku s poklady na geocaching, včetně náplně, kterou teď vozíme s sebou na výlety.
Večer jeden z nás chystal večeři, druhý šel většinou běhat nebo jinak upustit páru. Bylo to potřeba.
Všechno celkem klapalo, i když program byl dost náročný. Řečem a článkům o tom, jak vyplnit volný čas jsem moc nerozuměla - někdo má volný čas? A obdivovala jsem všechny, kdo se zdokonalovali v točení videa, stali se machry přes videomeety a místo zavřené prodejny otevřeli eshop. Já nic z toho nezvládla.
...
Teď na podzim jsem opravdu do poslední chvíle naivně věřila, že se školy nezavřou. Když se zavřely, propadla jsem depresi. Hlavně představa dopolední strávených školními povinnostmi mě děsila. K tomu spousta ušitých věcí zavřených na poličce v brněnském Placestore. Byli jsme zase doma, ale život venku se tentokrát až tak nezastavil. Pracovních povinností oprosti běžnému chodu příliš neubylo, jen je bylo nutné zvládat z domu. Šití bylo hodně - jako vždy před Vánoci. Zpočátku to vypadalo, že šít a pracovat budeme muset v noci.
Nakonec jsem se s tím taky jakžtakž vypořádali. Pomohl nám úplně odlišný přístup školy než na jaře. Obě paní učitelky se rozhodly budovat v dětech samostatnost a my měli skoro zakázáno holkám do výuky zasahovat. Skvělé! Vše si holky odbyly přes videomeety a zadanou práci, Terezka dvakrát do týdne přes dopis psaný paní učitelkou, kde měla hravě zadané úkoly včetně třeba nachystání svačinky nebo pár minut tělocviku. Žádná hysterie se nekonala, holky za to budu vychvalovat asi navždy. A paní učitelky taky...
My s mužem mohli pracovat, šít, cokoli ... Stačilo smířit se s tím, že Terezka co deset minut přišla s něčím, co nechápe, a Klárka co čtvrt hodiny potřebovala něco zkontrolovat. Moje nervy. Taky byla nutnost na každý den přerozdělit dva počítače mezi čtyři lidi. Sára byla (naštěstí) zpočátku ve školce.
Jen ty snídaně a společné aktivity jsme flákali, nebyl čas a energie.
Střihli jsme si teď na podzim i karanténu, dva týdny v domácím vězení. Jsem asi trochu zalízací typ, a tak mi to v podstatě ani nevadilo. Jen organizačně to bylo trochu náročnější, přece jen máme tři obchody hned u domu, a tak nejsme zvyklí dělat týdenní nákup. Navíc na něj někoho posílat...
Popravdě už se těším, až zase holky rozešleme do institucí a budeme se moct soustředěně věnovat práci. Jsme asi všichni zase o pár neuronů chudší, i pár ponorek jsme si zažili - no dobře, asi hlavně já.
Všechno to ale dobře dopadlo a myslím, že jsme zase o kousek moudřejší, holky samostatnější a na příští lockdown o trochu více připravenější.
I když NAVÍC jsme v té SPOUSTĚ VOLNÉHO ČASU zase neudělali vůbec NIC...
Po dlouhém váhání jsem se odhodlala posunout Lochtu o kousíček dál. Z virtuálního do reálného prostředí. Abyste mohli všechno okouknout, osahat.
Mé zboží teď můžete najít přímo v centru Brna v sympatickém obchůdku Place Store na Moravském náměstí. Jedná se o obchod, který ve své kamenné prodejně zprostředkovává prodej malým tvůrcům.
Dlouho jsem se odhodlávala jít se tam poptat, pak nadšeně poskočila, když řekli, že se jim mé věci líbí a že mě berou. Každou volnou chvíli jsem radostně šila, abych tam měla co dovézt. Síly občas docházely, to přiznávám.
No a potom jsem napočítala cenu jednotlivých kousků včetně 21%DPH a provize. Konečná cena je dost vysoká, procenta jsou neúprosná. Přestávala jsem si být jistá, jestli jsem dobře udělala. Vyrojilo se spoustu pochybností ohledně cenotvorby a vlastně i smyslu mého šití.
Prodám málo a nevyplatí se mi to. Prodám moc a budu muset šít po nocích. Má tento typ prodeje pro mě smysl? Byla jsem z toho v posledních dnech dost nesvá.
Ale teď už jsou kostky vrženy a když jsem znovu viděla všechnu tu parádu, co v Place Store mají, jsem na sebe vlastně děsně hrdá, že tam můžu být taky.
Tak snad to všechno poběží jak má...
U nás doma se stěhuje. Klárka do naší ložnice, ložnice do mé pracovny a pracovna? Do asi pěti metrů čtverečních nad schodištěm. Zatím je všechno všude, nic nemůžu najít a ještě asi bude chvíli trvat, než se vše (s holkama za krkem) dokončí a věci usadí na svých konečných místech.
Dost úložných prostorů přibylo, ty mé šicí, se ale radikálně zmenší. Pokud nebudu chtít pro každou nit běhat do ložnice.
Navíc mám v hlavě (no jo, už dlouho) pár nových nápadů. No prostě, potřebuji trochu protřídit kabelky. Už teď vím, že se budu chytat za hlavu, až budu mít před nějakým potenciálním trhem pocit, že na štendr nemám co pověsit. Ale co, aspoň budu muset ušít nové.
Takže: od teď až do neděle 16. srpna si u mě můžete koupit všechny velké tašky a kabelky za 1000 Kč. Prohlížejte u mě na Fleru, tam se ale platí navíc provize, takže pokud chcete platit opravdu jen 1000 Kč, pište přímo mi (knezinkova.barbora@gmail.com).
