Malá a velká parádnice

 

Pro Zuzku, spolužačku a skoro sousedku z dětství. Protože Zuzka má stejný látkový vkus jako já, má už několik mých kabelek a teď nastal čas na kabelečku pro její malou dceru. 

A bude jim to spolu, holkám, ladit.

Já mám tyhle nápodoby malých dcer moc ráda a hrozně mě dojímají. U nás je na ně expertka nejmladší Sára - každou chvíli přijde voňavá od mého krému nebo pochoduje v mých botech. A někdy mě dojme i trochu víc, když třeba řasenkou pomaluje půl šuplíku v koupelně nebo do něj vysype suchý šampón. Naštěstí se na ni člověk nemůže zlobit moc dlouho.

Víkend otevřených zahrad

Jedna z věcí, kterou mě průběžně učí můj muž, je (vy)užívat každou chvíli. Někdy mě to dost štve, já občas ráda lenoším, a moc času na to (s ním) není.

Tento víkend si vyloženě říkal o válení šunek na gauči. Jenomže byl Víkend otevřených zahrad, a to my si přece nenecháme ujít.

Takže jsem celou cestu do Višňové u Jindřichova Hradce zhluboka prodýchavala, protože určitě budeme na této soukromé venkovské zahradě jedinými návštěvníky a já budu z pusy vypouštět jeden nesmysl za druhým ve snaze umlčet trapné ticho mezi námi a úplně cizími hostiteli.

Všechno ale dobře dopadlo, návštěvníků bylo více, ale zase ne moc, zahrada nádherná, hostitelka moc milá a pro děti měli nachystanou zvonečkovou hledačku a domácí limču, takže ty tři naše cácory nás dokonce nechaly v klidu si všechno prohlédnout. Odvezli jsme si krásně zabalený pytlíček semínek orlíčků a dva kozlíky. Prý už s námi budou navždy.

A nakonec jsem - jako skoro vždy - ráda, že jsme na tom gauči neleželi.

P.S. Pokud máte tip na nějakou zahradu na příští rok, určitě mi dejte vědět, vyrazíme určitě zase.

Uživí mě to?

Občas se mě na to někdo zeptá. Jestli se nechci vykašlat na práci a dát všechnu energii Lochtě. 

Odpověď zní: neuživí. Šije přiliš mnoho lidí, konkurence je moc velká, moje schopnosti rozjíždět byznys jsou minimální a čínská tvorba zatím český trh dost válcuje a tlačí ceny pod únosnou hranici. Vlastně i spousta malých tvůrců tlačí ceny ještě snad i pod ty čínské - stačí se zajít podívat na trh, kolik je tam různých tašek a kabelek za pár korun. Nechápu moc jaký je čistý příjem těchto lidí.

Náklady u šití jsou hodně velké - látky, výztuhy, zipy a hlavně kovové komponenty nejsou nic levného. Můj příjem za loňský rok byl něco přes sto tisíc korun. Náklady u mě ale dlouhodobě činí skoro 60%, to už jsme docela hluboko pod sto tisíci. Daň a zdravotní pojištění jsem platila dohromady 12 000 Kč. Speciálně tahle částka mě vždycky psychicky strašně deptá. Chápu, že stát taky musí být z něčeho živ, ale tohle je pro mě skoro dalších dvacet procent z příjmu dolů! Můj měsíční čistý Lochta plat tak dělá měsíčně jen necelých pět tisíc. Provozní náklady jako šicí stroj a elektřinu vůbec nepočítám, na pronájem šicí dílny jsem si nikdy neodvážila ani pomyslet. To už bych byla asi na nule.

Uznávám, že můj byznysplán není vůbec nic dokonalého a reklamu bych taky mohla dělat sofistikovaněji, což by se asi i dělo, pokud bych na Lochtu měla pět dní v týdnu a ne dva jako teď. Stejně ale příliš nevěřím tomu, že bych se tím dokázala plnohodnotně uživit - a tím nemyslím si kdovíjak žít.

Nechci si stěžovat, vlastně jsem docela dlouho přemýšlela, jestli sem tenhle post vůbec dávat. Přiznávám ale, že jednou za čas mě tahle finanční depka přepadne a je to asi normální. Není každý den posvícení.

Chci tím jen říct, že tohle musí člověka fakt hodně bavit. Aby mu nevadilo, že si šitím  ani zdaleka nedorovná příjem, o který částečným úvazkem v hlavním zaměstnání přichází. 

A vždycky, když se hrabu z tohohle splínu, si říkám, že Lochtu musím vést tak, aby mě to pořád bavilo. Omezit věci, které mě prudí, na minimum a šít víc to, co se mi právě chce, než to, co je zrovna nejvíc potřeba. Dělat si to podle sebe.

Protože i když si tím pár peněz vydělám, pořád je to hlavně koníček. 

A když máš koníčka ... :)

Brněnská Stínadla

Využili jsme týdne, kdy byla Sára u babičky, a vyrazili se staršíma holkama na šifrovací hru brněnskými Stínadly. Začátek byl přímo v centru brněnského Bronxu, kousek od Bratislavské ulice. Musím přiznat, že začátek trasy mě svou lokací trochu zdeptal, přece jen už jsem v této části Brna dlouho nebyla a tak nějak jsem si myslela, že už to tam vypadá trochu kultivovaněji. Nevypadá. Každopádně je to ideální místo vstupu do Stínadel.

Hra, kde jsme postupně odkrývali příběh ztraceného chlapce Tondy T. a kterou ilustroval Pavel Čech, nás dále provedla Husovicemi, nově kultivovaným areálem Nové Zbrojovky, dělnickou kolonií pod Lesnou a částí Maloměřic, kde nás nadchl úžasný Cacovický ostrov. Zjistili jsme toho spoustu o staré železnici Brno-Tišnov, takzvané Tišnovce, přeskakovali zábradlí, tahali kladkostrojem loďák ze Svitavy nebo psali číslice do ulic v mapě. Počítali jsme třímístné kódy pro visací zámky, zjišťovali kam jít dál podle nahrávky na  starém magnetofonu a hledali dřevěná dvířka. Příběh Tondy holky moc bavil.

Některé úkoly byly lehčí a holky je v pohodě zvládly samy, některé bavily jen Klárku a jednu šifru jsme museli lehce "vyhaluzit" i my dospělí. Po cestě jsme omylem vyluštili i jednu šifru z jiné šifrovačky, protože značku červených uzlíků náhodně ve stejném místě použila i jiná stezka. Terezka byla trochu zděšená z Brna, protože "hodně lidí, aut a všude samé domy". Ušli jsme přes dvanáct kilometrů a objevili spoustu míst, o kterých člověk nemá tucha.

Velké díky lidem, kteří vymýšlejí takovéto hry pro děti i dospělé - je to skvělá zábava, zajímavá procházka a moc hezky strávený společný čas.

Znáte tyto hry? Máte je rádi? Něco na způsob questingu a podobně. Budu moc ráda za tipy.