Říkám si často, jestli holky ocení to, že mají velkou část svých hraček (oblečení, pokoje) vyrobené ručně svými rodiči. Zatím si to příliš neuvědomují, stěžovat jsem Klárku slyšela jen jednou - Mami a KOUPÍŠ mi někdy taky něco?
No není to s našimi hracími zásobami zdaleka tak zlé, jako to z té věty zní - hračky už pomalu nemáme kam dávat a kupovaných je pořád většina.
Co se týká hraček pro miminka a jiných mimi bebechů, tam už možná vedou ty vyráběné věci. Těhotenské a kojicí hormony asi holt mají velký vliv na mou tvorbu.
Dřevěného čápa nad postýlku jsem původně chtěla Sáře vyrobit papírového, ale když se pak muž nabídl, že jej udělá ze dřeva, vůbec jsem se nebránila. Momentálně visí nad Sářinou "denní" postýlkou v obývacím pokoji, časem se přestěhuje do dětského pokoje. Muž není moc spokojen s délkou jeho letu po zatáhnutí provázku. Vyřezat ho, jsem pochopila, totiž není až tak náročné jako ho pak správně vyvážit a navázat křídla k tělu. Mě se ale moc líbí a těším se, až Sára bude v postýlce stát a tahat sama za provázek..
Co se dek týká, mám vždy jedno dítě zpoždění. Vysvětlím:
Hrací deku jsem chtěla ušít už Klárce. Teď už se asi dá nějaká pěkná deka pro miminka sehnat (myslím tím deku, na které nebudou všechny barvy světa), před sedmi lety se mi žádná nelíbila. Než jsem ale začala šít, uměla Klárka lézt a běhat a už tak ani nemělo cenu se do deky pouštět. Na svou obhajobu musím říct, že lezla už v šesti měsících.
Deku jsem nakonec ušila až pro Terezku. Zhruba uprostřed šití mi praskla plodová voda a přímo od rozešité deky jsem jela do porodnice. Lézt po kolenou v den termínu se příliš nevyplácí.
Dnes bych asi zvolila jiné barvy, určitě bych vynechala ostrou žlutou, ale co už.. Terezce na povalování a později přikrývání posloužila. Sára se na ní válí v obývacím pokoji na zemi a teď ji nejspíš začneme brát i ven na zahradu.
Jedna deka mi ale pro Terezku byla asi málo, v průběhu jejích prvních měsíců jsem se pustila do šití kulaté hrací podložky. Viděla jsem kdesi na internetu nápad s provlečenou stuhou dokola - deka se tak dá zatažením za stuhu sbalit i s hračkami povalujícími se na ní a někam pověsit. Přišlo mi to praktické.
Šila jsem sice docela rychle a Terezka se svým flegmatickým přístupem ke všemu začala lézt docela pozdě. Ale stejně: užila si na ní možná tak měsíc a pak už začala objevovat svět za hranicemi jakýchkoli dek.
Zato
Sára si deky užívá plnými doušky. Mám ji nahoře ve svém šicím pokoji a
tam trávíme opravdu moře času. Všechny blbinky, posunovací berušky, šustítka, dřevěné kroužky i tahací háčkovaný pavouk jsou tak konečně maximálně využity. A věšení na haklík jsem nakonec použila jen asi dvakrát - dům se nám od Terezčiných batolecích časů kapku rozrostl a tak není potřeba deku pořád uklízet.
Jen ta zelená mě po letech zase trochu mrzí, naštěstí máme domácnost jinak celkem barevně neutrální.
V dlouhodobém plánu mám ušití nějakých patchworkových dek pro všechny tři holky. Ne úplně dětských, takových těch, které s nimi porostou. A pak se s ni možná i odstěhují..
Anebo taky ne a zůstane nám tady hromada dek - uvidíme.. :)
