Naposled školková

Přesně si pamatuji den, kdy jsme, obě vykulené, do školky přišly prvně. Před skoro čtyřmi lety. Klárka  natěšená a nadšená, po tom, co od dvou let stávala u jejich plotu a sledovala děti na zahradě. Nemohla jsem ji odtud dostat. 

Po prvních nadšených dnech (asi dvou :)) se mě v šatně začala držet jako klíště a nechtěla dovnitř ani za nic. Stres její a celodopolední stres můj.

První měsíc byl špatný, druhý lepší a pak už mi začala vyčítat, že pro ni odpoledne chodím moc brzo.

Spousta malování, vyrábění, básniček (jednu dokonce složila Klárka sama), kamarádů a těšení se. Na výlety, maškarní reje, Mikulášskou nadílku, na besídku...

Dnes ráno Klárka nadšená ze své proměny na školačku, já naměkko.

Po prázdninách nahodíme aktovku a stejně vykuleně jako před lety do školky vykročíme do školy. Změna je život :)

Letos jsme s holkama pro naše skvělé "pančelky", které snad budou příští rok pokračovat s Terezkou, vymyslely obal na knížku, čokoládu z čokoládovny v Troubelicích a děkovací Sonnentor čaj. Snad se budou líbit..

Poličky v soutěži

Taky si myslíte, že jsou červen a prosinec nejhektičtějšími obdobími roku? U mě to platí stoprocentně a můžu se snažit jak chci, plánovat, neplánovat, stejně nikdy nevím kam dřív skočit.

Mám v hlavě spoustu potenciálních příspěvků, ale skutek utek ...

Tak alespoň jedna fotka našich kuchyňských poliček, které jsem protřídila, uklidila, seřadila, radost si tím udělala. A fotku honem do soutěže odeslala, moje záchvěvy sebevědomí totiž nikdy netrvají dlouho.

Kdo chcete hlasovat o nejhezčí fotku a soutěžit tak o dřevěné prkénko, můžete tak učinit na blogu Jane at home. Krásných fotek je tam hromada a prkénko za to určitě stojí..

Občas se to stane..

  

.. že člověk (a taky foťák) nezvládne správně vyfotit látku, ona pak vypadá na fotce tmavší, téměř černá. Zákaznice si tuto "černou" látku pro svůj batoh vybere, doladíme (po mailu) dvě barvy koženek, mosazné kování a zip. Chvilka oboustranného těšení - můj nejoblíbenější okamžik v průběhu šití je chvíle protočení kabelky / batohu z rubu na líc - hotový batoh vyfotím a po síti sítí posílám budoucí majitelce.

A tady přichází ten zádrhel. V kombinaci se světle smetanovou a hlavně černou koženkou totiž vynikne "tmavěmodrost" látky. Když mi zákaznice s omluvou píše, že je  batoh krásný, ale vybraná látka byla černá, krve by se ve mě nedořezal. Představím si okamžitě sama sebe u kadeřnice, když mi (skoro vždycky) vytvoří na hlavě střih, který není úplně podle mého očekávání. (Vyzkoušela jsem už spoustu kadeřnic, zatím jen jedna mě stříhala podle mých přání - odstěhovala se až na úplný jih Moravy :( )

 

V zápětí se ale vzpamatovávám. Tohle přece k zakázkovému šití patří ať chci anebo ne. Píšu omluvnou zprávu a sypu si popel na hlavu. Musím látku vyfotit znovu.. Domlouváme se na nové látce a novém šití. Batůžek si nechám a nabídnu ho na Fleru (už tam je). Moc děkuji Martině za velkou vstřícnost a pochopení..

A pokud byste Vy rády něco si u mě nechaly ušít, nelekejte se. Je možné, že si nejste jisté látkou nebo její kombinací. Dělávám to většinou tak (a od teď už to tak budu dělat vždycky), že Vám vybranou kombinaci látka-koženka vyfotím a pošlu k odsouhlasení. Protože optika dělá mnoho a látka samostatně může vypadat jinak než látka vedle určité barvy koženky. Navíc záleží na světle, foťáku, monitoru, .. - takže čím více fotek uvidíte, tím lépe. Pokud máte v hlavě více kombinací a nemůžete se rozhodnout, napište. Vyfotím Vám všechny. Teď jsem dokonce ladila batoh k obrázku kabátu. Všechno je možné.

No a pokud se i tak stane, že se Vám finální batoh / kabelka / cokoli nezdá podle Vašich představ, nebojte se mi ozvat. Vždycky se to dá nějak vyřešit, třeba ušít nový / novou jako v tomto případě. Udělám všechno proto, aby Váš vysněný batůžek / kabelka / cokoli byl opravdu ten vysněný.

P.S. Kdyby se tak i špatně ostříhaná hlava dala vyměnit za nově ostříhanou hlavu - hned bych měla o jeden stres méně :)

Rychlebské hory - výlety od Pišliků

Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu "náročná".

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.

Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků - na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 

Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě - na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 

Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 

Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.

Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 

Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila - většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..

Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu :)

V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 

Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..

U Pišliků

Oficiálně se chalupa, ve které jsme minulý týden bydleli, jmenuje U Serváce. Je v Rychlebských horách, kde skupina nadšenců před několika lety vybudovala síť stezek pro horská kola. A protože chalupa je jen kousíček od jedné takové stezky a dva kousíčky od ostatních trailů, a taky proto, že ji pronajímají moc sympatičtí lidé, kteří navrhují a vyrábějí nádherné dřevěné hračky, auta, ponorky a traktory, museli jsme jet zrovna tam. Dřevěné figurky, pasažéři všech těch úžasných dřevěných strojů, se jmenují Pišlici, a tak jsme všem tvrdili, že jedeme k Pišlikům...

Chalupa mě nadchla. Venkovní hliněné omítky, modrá kachlová kamna, staré dřevěné podlahy, původní kamenná futra do našeho pokoje, kastlová okna, neomítnuté cihly. Stará čela postelí, skříň i noční stolky, venku kamenná veranda, muškáty (ty nepřevislé, juchů) a spousta koz. Dvě kůzlátka a slepice. Ve sklepě výběr kvalitních vín a možnost načepovat si pivo.

Každé ráno nám moc milá paní nachystala výbornou snídani. Míchaná vajíčka (taky tomu říkáte vaječina?), kozí sýr, zelenina. Nebo taky wafle ve tvaru mickeymouse a výborné palačinky s jahodami ze zahrádky. Protože paní byla opravdu moc milá a já tu pusu moc nezavřu, naučila jsem se od ní uvařit z jahod, medu a trošky vanilkového pudinku tu nejlepší náplň do palačinek. Mňam.

Holky chodily krmit kozy, z postelí se staly autobusy. Z dřevěné truhly plné Pišliků, jejich autíček a všemožných dřívek lovily součástky a stavěly parkoviště. Měly jsme trochu problém je vůbec dostat na nějaký výlet, jediné, co chalupu trumflo bylo koupání a stavby z písku v bývalém kaolínovém lomu.

Moc hezky tam bylo, ubytování přesně podle mých představ. Určitě se tam někdy vrátíme..

Černobílé hračky s kapkou barvy

Přiznávám, že když jsem je před rokem a půl šila poprvé, netušila jsem, že budou mít takový úspěch. A mají, ani asi nespočítám, kolik už jsem jich ušila.

Otestovala jsem je i na naší Sáře a prošly. Líbí se jí, návštěvám i paní učitelkám ve školce :) A já se dmu pýchou..

Napadlo mě vyzkoušet i o trochu méně černobílé, zato více barevné varianty. Barev ale jen trochu, aby hračky pořád byly více černobílé než barevné.

Moc mě baví, že každá hračka vypadá trochu jinak, navíc ten "jé efekt" když ji šiju a těším se na výsledek... Souvisí to celé taky s mou snahou dělat originál kousky (dneska jsem stála asi tři metry od holky, která měla to stejné triko jako já a i když bych nikdy neřekla, že by mi to mohlo vadit, připadala jsem si divně).

Černobílé sady hraček pořád budou, k tomu si občas pro radost ušiju nějakou tuhle krapetbarevnou variantu pro oživení. Aby to víc bavilo mě i vás..

Všechny hračky jsou dostupné na Fleru - i s detailním popisem, co všechno "umí".

Městské batohy

Dvoupříspěvkové okénko do našeho rodinného života dnešním postem končí, vrhám se na byznys :) Mám totiž na srdci několik restů a jedním z nich je popsat trochu blíže mé batohy. 

Jejich šití už si "sedlo", nadávky skončily - pokud tedy nenašiju koženkové dno k hornímu konci látky jako dnes. Co si ovšem nesedlo je Sára, spí zásadně jindy než je potřeba , navíc se v posledních dnech dost rozplazila, takže můj šicí režim byl mírně narušen. Nestíhám proto šít batohy tak rychle jak bych chtěla, nicméně dva jsem včera i s detailním popisem konečně nahrála na Fler. Je to vůbec možné, že je šiju už skoro rok a na Fleru jsou první dva kousky? Zkusím se polepšit. Raději ale nic neslibuju, prázdniny se blíží a Sára bude zrychlovat.

Občas někdo brblal taky na to, že nemám nikde své ušité batohy vystavené pohromadě. Tak to už teď taky mám. V koláži vidíte devět z jedenácti ušitých kousků, pokud chcete fotek více, koukněte sem - na můj Fler blog.

Popis obou variant batohů - rolovacího a s klopou -  jsem včera na Fler vymýšlela půl dopoledne, takže ho tady jen zopakuji a doplním detailními fotkami, které na Fleru nejsou.

Koho tedy zajímají vnitřnosti mých batohů, prosím čtěte:

Výška rolovacího batohu je 40 cm, šířka 38 cm, dno 10 cm – to vše v zarolovaném stavu.

Výška klopového batohu je 42 cm, šířka 38 cm, dno 10 cm.

Rolovací batoh se zapíná magnetickým zapínáním v rolovací části, zarolováním a sepnutím karabinou. Pokud se Vám zrovna nechce nebo nemáte čas, stačí secvaknout magnet a horní část jen překlopit – batůžek je stylový i tak.

Batoh s klopou zapnete na zip a přes něj přehodíte klopu. Připevníte karabinou. Pokud máte batoh plnější, dá se popruh s karabinkou délkově nastavit - myslím tím prodloužit.  

Velkou výhodou je množství snadno přístupných kapes. Na nejnutnější věci slouží pohotovostní kapsa na zip vně batohu. Když potřebujete schovat klíče nebo telefon, nemusíte rolovat celý batoh.  Uvnitř je v zádové části velká kapsa na laptop (šířka asi 30cm, výška asi 35cm) uzavíratelná přezkou na suchý zip. Na přední části je všita kapsa na drobnosti, abyste je už nikdy nemuseli lovit na dně batohu. Podle vašich přání tuto kapsu rozdělím na dvě části nebo ne.

Občas se mi povede vybrat do vnější kapsičky  a vlastně i na celou podšívku batohu veselou a vtipnou látku - co jiného jde taky vybrat k deštníkům než kapky? :) Pokud mě žádná látka z mých zásob do nosu necvrnkne, vybírám barevně neutrální látky, nejraději nebělenou bavlnu, na které věci naskládané v batohu nezanikají a zároveň je podle mého prakticky nešpinivá.

Batoh je celý vypodšívkován, záda jsou vyztužena textilní, ale velmi, velmi pevnou výztuhou. Aby batoh držel tvar a Váš počítač byl v bezpečí.

Zádové popruhy jsou délkově nastavitelné.

Zádové popruhy jsou koženkové, uvnitř vyztužené polypropylenovým popruhem. Jsou několikrát prošity a pevnostním stehem přišity k zádům batohu – nosnost batohu je cca 5 kg.

Zádová část, klopa a dno batohu je z kvalitní čalounické koženky, v případě zašpinění lze tyto nejvíce zatěžované části otřít vlhkým hadříkem. V případě ušpinění látkové části, lze batoh opatrně v ruce vyprat (30°C).

Každý batoh je svou kombinací látky a koženky naprostý originál - stejný batoh už znovu neušiji. Vy tak budete taky originál :)

Pokud jsem někoho na batoh nalákala, dva momentálně ušité a ihned dostupné najdete tady. Pište mi sem, ušetříte si tak Fler provizi.

Další možností je nechat si u mě ušít batoh v kombinaci látek a koženek přesně na míru - napište mi své představy, já  Vám pošlu vybrané kombinace na fotkách k finálnímu výběru.

Příště mám pro Vás ještě jednu novinku (nebo dvě.., vlastně tři :)) týkající se černobílých hraček pro miminka, a pak už zase chvíli něco nereklamního..

Sára sedmiměsíční

Sedmý měsíc byl pro Sáru měsícem v mnoha směrech zlomovým. Byla poprvé ve velké vaně (cákání v malé vaničce už bylo pro naši dřevěnou podlahu neúnosné), hned nato poprvé v opravdickém bazénu. 

Prvním skutečným jídlem byla dětská vlaková jízdenka (člověk nemůže mít oči všude:)), druhým jídlem v šesti a půl měsících večerní kaše. Navzdory všem doporučením jsme nezačali zeleninou, ale kaší. Při vzpomínce na holky plivající měsíc mrkev a špenát (jíst se naučily právě až s druhým příkrmem - kaší), jsem se rozhodla udělat si to teď po svém. A funguje to, juchů - zatím mi zkritizovala jen banán.

Každou věc dokáže prstíky dokonale a dlouze prozkoumat, poposunovat po podlaze, následně to putuje na průzkum do pusy. U toho ten nejdůležitější výraz jaký si umíte představit. Nejoblíbenější hračkou je šlehačková metlička. Hned pak holek dřevěná vláčkodráha. Ideálně samozřejmě sestavená..

6. května vylezl zub, za ním druhý a Sára se od té doby chvílemi mění na nespokojené dítě. Naštěstí má pořád více těch světlých chvilek, jen to šití s ní už teď moc nejde. No co už, zase je ale děsně vtipná: ve vaně, při jídle, po probuzení. Vlastně skoro pořád. Úžasné to je, tyhle pididěti sledovat..

České a Saské Švýcarsko

Zanedlouho vyrážíme znovu dovolenkovat a já pořád nebyla schopna zpracovat a vystavit fotky z našeho prvního letošního dovolenkového skorotýdne kousek za Děčínem (začátkem května). Obdivuji všechny, kdo jsou schopni své fotky zpracovat hned po příjezdu - moc bych toho chtěla jednou dosáhnout..

Svatba prvního švagra nás poslala až na druhý konec republiky, a tak jsme to pojali rovnou jako pořádný výlet.

Moc se nám osvědčil plán rozdělit každý den na dvě poloviny - dopoledne turistika, odpoledne zábava pro holky. Vyhnuli jsme se tak umrčeným a nespokojeným chvílím - holky byly od rána tak natěšené na ZOO / bazén / potok před chatou, že na kyselé obličeje snad ani nedošlo.

I výletování pro ně ale bylo dost atraktivní - bydleli jsme na levém břehu Labe, a tak jsme každý den museli použít přívoz - atrakce obrovská. 

V kopci na Pravčickou bránu se Klárka nadšeně přidala ke skupince zahraničních turistů a fascinována jejich řečí nahoru skoro vyběhla. Málem jsme ji nestačili jak nám průběžně mizela mezi skalami. Sára si mezi Pravčickou branou a Mezní loukou zažila svou zatím asi nejterénější kočárovou jízdu - náš kočár ve spojení s mým mužem opravdu projede téměř vše. Rysí stezka pro děti a úžasné dětské hřiště ve stylu skal a Pravčické brány na Mezní louce byly skvělým zakončením. V autobuse do Děčína pak pár minut spánku (všichni) a vpodvečer ZOO v Děčíně. Zvířata jsme bohužel nestihli v ideální formě - nám chladnější počasí (asi 10 stupňů) příliš nevadilo, zvířata ale byla skoro všechna zalezlá.

Druhý den jsme z Hřenska přes soutěsky došli znovu na to stejné hřiště na Mezní louce. To už holky dobře věděly kam dojdeme, a tak šly a šly a šly. Námi nadšeně popisované lodičky v soutěskách je vůbec nenadchly. Když jsme ale projeli první soutěsku, druhé se nemohly dočkat. Z toho skvělého dřevěného hřiště jsme je dostali jen díky tomu, že dalším bodem programu byl aquapark v Děčíně. Tam se Terezce tak líbilo, že se dodnes ptá, jestli zase půjdeme do toho bazénu, kde se na ni zlobil pan plavčík (protože kolem bazénu se neběhá, Terka ale běhá všude a pořád). Cestou jsme ještě stihli projít Děčínským zámeckým parkem s nejdelší příjezdovou cestou k zámku, večer nám i přes dlouhý a rychlý běh ujel vlak, a tak jsme našli další skvělé hřiště (Tomovy parky) tentokrát v námořnickém stylu a s výhledem na Labe a zámek.

Třetí den už počasí začalo alespoň trochu připomínat květen, vyrazli jsme  proto do Německa. Do Kurort Ratenu. Sára si střihla svůj první výlet v nosítku - 700 schodů na kamenný most mezi skalami by nezvládl ani kočár ani muž :) A málem ho nezvládly ani holky, zachránilo nás jen počítání schodů. Sára v nosítku spala a spala a spala..

Výhledy na Labe, skály a blízkou tabulovou horu byly úžasné, počet turistů obrovský. Autem se totiž dá dojet až nahoru na vyhlídky, a to pak není nic pro nás - mačkat se na skalách s davy autoturistů.

Dole ve vesnici byla zrovna jarní slavnost, a tak jsme si užili i klasickou německou pohodovou atmosféru. Bylo to jako z našich oblíbených knížek Jaro, Léto, Podzim a Zima od (Němky) Rotraut Susanne Bernerové. Závod gumových kačenek holky vyloženě nadchl. A pak taky to, že nám znovu ujel vlak a MUSELI jsme proto otestovat i německé hřiště.

Odpoledne jsme si na střídačku  s mužem projeli Labskou cyklostezku na kolečkových bruslích.  A zatímco jeden z nás testoval kvalitu asfaltu (nic moc, spíše cyklo kvalita než inline kvalita), druhý pouštěl šišky (místo kachen:)) po potoce s holkama u chaty. Bydleli jsme na skvělém místě - na konci uzoučkého a prudkého údolí Čertovy vody, na hájovně. Pan hajný tam měl úplnou ZOO, které velel dvacetiletý divočák Filip.

O svatbě, kterou jsme celou tuhle akci zakončili, zase příště. Snad dříve než za měsíc :)