Peněženky na výletě

Už dlouho si říkám, že fotky mých výrobků by potřebovaly nějaký svěží závan. Průběžně mě inspiruje Peťa Oringle, která má fotky úžasné, s náladou, nápadité a pokaždé jiné.

To je samozřejmě vzdálená meta, neb vylepšování mých foto schopností jaksi pokulhává a stále je ve fázi "jednou, až bude více času". 

Napadlo mě ale peněženky zabalit s sebou do batohu na nedělní vycházku. Třeba se nějaké to foto místo najde. 

Místo se našlo, naše tišnovská Květnice byla zalitá Sluncem, což ale jak jsem zjistila, může být výhoda i nevýhoda. Někdy se ten sníh prostě leskne až moc a stíny nejsou vždy až tak žádoucí. A jak jednoduše a lehce to na fotkách těch, co to umí, vypadá. 

Místa, která mi přišla na focení ideální, se nakonec ukázala jako dost nevhodná. Nejdřív se mi nedařilo najít ten správný úhel a pořád jsem měla pocit, že každou chvíli někdo půjde a já budu vypadat jako trubka, co má po lese rozložené peněženky a běhá kolem nich s foťákem. 

Nakonec se mi ale pár vhodných míst najít podařilo a s digitálními úlovky a duší v peří jsem mohla peněženky naskládat zpátky do batohu a vyrazit domů. 

Překvapivě mě focení venku nakonec bavilo a cestou zpátky už jsem si vyhlížela další místa, kde by to šlo. Jen tu fobii s případných kolemjdoucích si ještě musím nějak vyřešit...

P.S. Peněženky jsou dostupné na obvyklém místě.

Čelenka - návod

Měla jsem během minulého víkendu asi 28 hodin sama na sebe. Dala jsem si za úkol celý čas neprouklízet (i když by si to naše domácnost bezesporu zasloužila) ani nešít nic se značkou Lochta.

Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale ono to k oběma věcem tak strašně svádí! Jenomže to si pak člověk sice může odškrtnout pár položek na seznamu a zmenší se jeho nestíhací skóre, ale ten osvěžující pocit z tak ojedinělého víkendu se tím nějak vytratí.

Takže jsem jen definitivně schovala do krabice vánoční výzdobu, uklidila předsíň, kterou už se skoro nedalo projít, a roznesla na svá místa pár dlouhodobějších hromádek.

A ušila si černý rolák (střih podle prosikulky.cz, mírně upravené manžety a délka roláku), černou čepici a tři čelenky. Juch. 

V sobotu se mi i dařilo držet si líné pracovní tempo. Vychutnávat si uklizenou kuchyň, kterou zase hned nezaneřádíte přípravou večeře/oběda/snídaně/svačinky. A užívat si dvouminutovou přípravu jen jednoho jídla - to mě dostane vždycky. Co já jsem s tím volným časem dělala než jsme měli děti?

...

Pokud si chcete o víkendu udělat radost, už jste někdy na stroji ušily alespoň polštář a máte půl hodiny času mám pro vás tip na rychlošití se zárukou úspěchu. Čelenku určitě zvládnete. A klidně i bez overlocku, na obyčejném stroji. 

Moje čelenka je z pruhu úpletu (můžete ušít i z trička) 54 x 23 cm. Po dlouhé straně ji složíte na půl lícovou stranou dovnitř - vznikne dlouhý had. Sešpendlíte. Po celé jedné dlouhé straně prošijete, dvě krátké strany necháte nesešité. Otvorem v jedné z krátkých stran protočte budoucí čelenku lícem ven. A teď začíná trochu náročnější fáze, spíše ale psychicky. Je nutné krátké strany přiložit k sobě lícem a po celém obvodu krátkých stran k sobě přišít. Dvě třetiny na stroji, zbytek v ruce, z líce, nejlépe matracovým/neviditelným stehem. Zní to teď možná složitě, ale až budete mít protočeného hada, dojde vám jak to myslím. Doporučuji nechat si na ruční šití kus čelenky z vnitřní strany - i kdyby se ruční sešití příliš nevyvedlo, nikdo ho neuvidí.

V pohodě to všechno lze šít na obyčejném stroji, zvolte ale cikcak steh, jinak by vám při pružení úpletu švy praskaly.

Tak šití zdar a těším se, že se pochlubíte s výsledky...

Cestou z práce

Chůze je návyková a parádně si u ní člověk vyčistí hlavu. Ve dnech, kdy jsem v práci a ne na home office, chodím většinou pěšky z nádraží do práce, místo trolejbusu. Zabere mi to 35 minut, je to něco přes 3 kilometry přes Královo pole a Žabovřesky. Někdy jen cestu tam nebo zpět, poslední dobou často obě.

Tento týden mě ale napadlo jít až do Řečkovic. Přes Palackého vrch a kolem letiště Medlánky. Většina cesty byla lesem nebo takovou zvláštní příměstskou krajinou, závěr opět přes město. Celý den jsem v práci přemýšlela, jestli jo nebo ne. Protože divoká prasata a násilníci. Muž se mi smál, až se za břicho popadal.

Nakonec jsem rozhodla, že jo.

Na prase ani úchyla jsem si za celou cestu nevzpomněla ani jednou, protože ledovka. Všechno včetně pěšinek i okolí pěšinek bylo pokryto tlustou vrstvou ledu. Jedna velká klouzačka to byla, z kopců se skoro nedalo sejít.

6 kilometrů, hodina a půl. Na Řečkovickém nádraží parádní velrybí grafitti made by Timo. Zbytek domů vlakem. A všechny pracovní zapeklitosti, které jsem celý den řešila, byly zapomenuty.

Jak jste na tom vy? Chodíte taky? Do práce, z práce, nebo jen tak? 

Nebo se otužujete - to je asi letos kapku modernější než chození :)

Moje pracovna

Před rokem a kousek jsem vás tady pozvala na virtuální návštěvu do mé pracovny. Loni v létě jsme celé naše podkroví přeorganizovali - Klárce jsme zařídili samostatný pokoj v naší původní provizorní ložnici, ložnice se přesunula do velkorysého šicího pokoje a šití se tak stěhovalo do poměrně malého prostoru nad schodištěm. Holkám jsem z tohoto prostoru nejdříve musela vynosit tuny lega a přesunout je k nim do pokoje (a nic u toho nerozložit a nepoztrácet - nadlidský úkol na několik hodin).

Moc jsem se už těšila na novou velkou ložnici, Klárka už delší dobu prosila o samostatný pokoj a mě tak stěhování všeho mého šití do menšího prostoru vlastně ani nevadilo. Už jsem měla všechno promyšleno a šoupání nábytkem, to já moc ráda.

Některé věci stačilo jen srovnat a zorganizovat, jiné (hlavně některé látky) musely pryč a část věcí zůstala stále v ložnici (o té zase jindy, mám tam ještě pořád pár nedořešených "rožků"). Role s koženkami si konečně našly stálé místo pod naší postelí - zaberou strašně moc místa! - a vznikla jedna celá skříňka jako sklad ušitých věcí. Z toho mám extra radost. 

Co postrádám je dostatek místa na skladování kabelek a batohů - nedá se nic dělat, co ušiji, musím hned prodat :D. Zvlášť za časů lockdownu ve svém novém prostoru postrádám i soukromí - přece jen je to prostor nad schody v našem poměrně otevřeném domě mezi ložnicí a Klárčiným pokojem, šicí stroj dělá dost rámus a s distanční výukou nebo Klárčiným spánkem moc dohromady nejde.

Jinak jsem ale s řešením prostoru spokojená - i když je to opět většinou skládačka starších kousků nábytku, splňuje to moje nároky na útulnost a využit je každý centimetr.

Tak pojďte dál...

A takto vypadal prostor nad schodištěm před rekonstrukcí. Sloužil jako šatna, za touto stěnou, na místě dnešního pokojíčku Klárky, šatny a pokoje holek, už byla jen neobytná, nezateplená půda, kam se dalo dostat jen zvenku po žebříku. V horním patře krom tohoto malého prostoru už byla jen ložnice na stejném místě, kde máme ložnici teď. Podchozí výšku měl prostor jen uprostřed, pod šikminami jsme se museli sehnout. 

A poslední dvě fotky "pře a po". Ty mám hodně ráda, člověk si během chvilky uvědomí, jak obrovský kus práce má za sebou. První dvojice je směrem do ložnice, druhá směrem do Klárčina pokoje.

Snad se vám prohlídka i s kouskem historie líbila. Další kouty našeho domu najdete v záložce "bydlím" a já si dávám závazek je průběžně trochu aktualizovat a přidávat i něco z historie.