Předvánoční focení v Brně

Po dvou letech váhání jsem se letos odhodlala přihlásit se do kurzu focení přímo v našem městě. Mám teď odchozeno skoro pololetí a jsem nadšená. 

Většinou si na lekci řekneme nějakou teorii, pokud to jde na pár fotkách si ji rovnou vyzkoušíme a pak dostaneme zadání domácí práce, na kterou máme dva týdny do další lekce. Domácí práce je samozřejmě fotit, fotit a fotit, buď na nějaké téma nebo nějakým specifickým způsobem. Na další lekci pak před probíráním nové teorie naše fotky společně procházíme a diskutujeme nad nimi.

Před Vánoci jsme si domluvili jednu lekci přímo v Brně na adventních trzích. Cílem bylo vyfotit atmosféru trhů a nočního předvánočního města, takže pro mě dost výzva. Fotit v noci s manuálním nastavováním času expozice a k tomu mezi davem lidí - nějak jsem si samu sebe s foťákem a stativem uprostřed trhů neuměla představit. A k tomu ještě ta ukrutná zima, která mi znehybňovala prsty, kdykoli jsem chtěla něco štelovat na foťáku nebo na stativu.

No byl to zážitek, spoustu jsem si toho vyzkoušela a pár fotek, se kterými jsem jakžtakž spokojená, se podařilo.

P.S. Některé fotky by chtěly ještě oříznout a doupravit, takto jsou přímo z foťáku bez jakýchkoli úprav, ale jak se znám, dostala bych se k úpravám až kdovíkdy a to už by téma Vánoc bylo určitě neaktuální.

Letní prázdniny 2022

 

Poctivě jsem si letos o prázdninách psala, co všechno jsme dělali, jen hektický podzim mi potom vzal vítr z plachet a už jsem si to sem nestíhala zaarchivovat. Takže nakonec pozdě, ale přece...

V prvním týdnu jsme po oslavě Terezčiných devátých narozenin odeslali holky na týden k babičce, Karla na prodloužený víkend na kajak (Rakousko a Soča) a já měla týden pro sebe sama doma. Týden jsem nemusela nic a zároveň musela všechno, protože kdy jindy to všechno stihnout než když nemusím běhat kolem holek.

Druhý týden jsme vyrazili s našima a ségrou do Trutnova na dovolenou. O té už jsem psala tady.

Třetí týden jsem si vzala v práci dovolenou a byla doma s holkama. Bylo vedro, ale ráno jsme skoro každý den stihly brusle, jedno dopoledne jsme byly na divadle na zahradě naší knihovny, večer jsme rozjeli na naší terase rodinné letní kino z dataprojektoru (nadchl nás večerníček Kdopak by se čertů bál) nebo hamburgrovali na zahradě u Petra s Pájou. Jó, a podařilo se nám najít dětskou pohádkovou knížku schovanou našimi knihovnicemi v rámci letní knižní pátračky. Konec týdne a víkend jsme strávili na Dyji.

Čtvrtý týden byl s holkama doma Karel: jezdili na kolech koupat se do Březiny ke splavu a na dva dny odjeli na čundr do Toulovcových maštalí. Přespávání pod převisem, lesní koupaliště, chození naboso vodou mezi skalami a letos i bludiště a brána do pravěku. Mě se díky nové cyklostezce z Brna do Jinačovic letos konečně podařilo najít trasu z práce na kole, navíc kolem slunečnicového pole a s krásným výhledem a kapličkou nad Moravskými Knínicemi, takže jsem si minimálně jednou týdně užívala cestu z práce na kole. Před prací mi kolo moc nevyhovuje, takže jsem si ho ráno převezla vlakem do Brna, po práci s kolegy zašla na beach volejbal a pak už hurá domů na kole - spokojenost velká. 

Pátý týden byly holky u našich (a s nimi na Lysé hoře), my s Karlem v Dolomitech a v Tyrolsku.

Šestý týden přejely holky k druhé babičce do Častrova, kde krom krocení polodivokého koťátka Almy objeli s babičkou a dědou půl okresu (minizoo, bludiště už vůbec nevím kde, myslímže i v Telči na Víťovi Marčíkovi byli). My s Karlem chodili do práce, ale odpoledne jsme práci důsledně vyvažovali kolem kolem Tišnova, beach volejbalem (v Brně i na nově objeveném koupališti v Rohozci) a parádní grilovačkou u nás na zahradě s Markétou a Jakubem. Taky u Palce na letní zahrádce na hamburgr jsme byli. K tomu šití, hodně šití, protože jindy v létě na něj nějak moc není čas. Cestou pro holky k babičce jsme si udělali zajížďku do jižních Čech do jednoho přenádherného zahradnictví s ukázkovou zahradou (Herba Grata), o tom ale napíšu někdy samostatně...

Sedmý týden odjely Klárka s Terezkou na basketbalové soustředění, Sára byla u babičky a my v práci. Ale beach a večerní plavčo na koupališti pracovní týden trochu vylepšovalo. Taky jsme kutili na zahradě a sadili tu spoustu kytek nakoupených v Herba Gratě.

Osmý týden byly holky v naší Tišnovské galerii na příměstském táboře. Byla tam zrovna výstava Pet Art Tropy a holky si během týdne ve skupinách tvořily animovanou pohádku. Parádně se jim to povedlo, čučeli jsme. Sára byla tento týden ve školce. Já šila a šila a šila, protože o posledním prázdninovém víkendu mě čekal trh ve Vlásenici. Ale odpoledně-večerní koupák jsme taky stihli.

Devátý týden, vlastně jen tři dny než se ve čtvrtek šlo do školy, bylo v plánu nedělat vůbec nic. S holkama jsme se s Karlem vystřídali doma na dovolené. A nakonec jsme alespoň vyřídili pár věcí nutných k trochu klidnějšímu září - obešli doktory pro různá potvrzení a očkování, nakoupili školní pomůcky, sešity a přezůvky, vyplnili formuláře na kroužky. A prázdniny byly v čudu.

Skvělé to bylo, nuda nehrozila a vůbec se mi nechtělo naskakovat do stereotypů běžného školně-pracovního režimu. Energie jsem nasbírala tuny a slíbila si, že budu více věcí, které mě baví, dělat i během roku. Jen jsem pak v září hodně brzo zjistila, že to jde jen do určité míry. Protože na to prostě není čas a když není čas, není ani síla a vůle. To stejné, co mě v létě nabíjelo, když se to snažím narvat do běžného dne, nenabíjí, ale vyčerpává. No nic, režim je taky v něčem dobrý a léto tu bude brzo zas...

Voda 2022 - Dyje

Tři červencové dny na Dyji, se začátkem v přenádherném Znojmě. Střídavě s Kukym v lodi, plavajícím vedle lodi a běžícím po břehu. Krásně průzračná voda, po Berounce naše zatím asi nejpomaleji tekoucí. Vedro maximální, koupání na každém vhodném místě. Na jednom echt krásném s obrovským kamenem i se skoky do vody. Tábořiště dost drahé a plné, ale na Vltavě je asi ještě o dost hůř. Klárka poprvé sama na nafukovacím kajaku. Pro holky to bylo jako vždy velké dobrodrůžo a byly parádní, jen kdo bude vedle koho spát a kdo u koho sedět v lodi by se mohlo možná řešit trochu méně - ale vlastně by nám ty neustálé změny zasedacího a spacího pořádku už chyběly...

Video tady.

Jižní Tyrolsko - část druhá

Den pátý - středa

Toblach - Brixen (podél řeky Rienzy)

76 km, 500 m převýšení

Čas, který ráno ztratíš, už během dne nedoženeš - heslo dnešního dne. A zdroj všech našich dnešních minihádek. Už jsme si naštěstí zvykli, že jedna hádka na společnou dovolenou je standart, který musíme  přetrpět, vyřešit, udobřit, a pak už je zase dobře. Vždycky vznikne, většinou nečekaně a zásadně kvůli úplné blbosti.

Přespali jsme v přístřešku přímo u cyklostezky - na dřevěnou podlahu jsme lehali už potmě a ráno před sedmou vstanuli, takže nás spící zastihlo jen pár místních jedoucích kolem na kole brzy ráno do práce a pán, který po ránu přijel vysypat koš u přístřešku. Do Toblachu jsme si zajeli nakoupit snídani (i s nezbytným melounem), snídali jsme nad Toblachem s úžasným výhledem dozadu na skalnatou "Alpu". Uvařili jsme si i čaj - kafe nepijeme, ale černý čaj ráno musí být, bez toho není den. A tady (prý) vzniklo to naše celodenní zpoždění. No ale jsme na dovolené, ne?

Hned od rána proto jedeme svižně - zastávky jen na doplnění vody a na focení. Obdivujeme dlouhý park v malém městě za Toblachem - krásná dětská hřiště, malý potůček, který vznikl odpojením části vody z Rienzy, přírodní amfiteátr, dokonce i orientační běh si tu můžete zkusit. Projíždíme tunelem vysekaným do skály, který je jen pro cyklisty, Bruneck odbydeme jen krátkou zmrzlinovou pauzou. Za Bruneckem už po skalnatých Alpách není ani památky, řešíme první defekt a fotíme krásnou a moderní hydrologickou měřící stanici na Rienze - protože Karel je hydrolog a několik takových stanic na našich řekách má na starosti.

Nad Brixenem se Rienza odpojuje do úzkého údolí. Nás cyklostezka vede velkým obloukem kolem aglomerace Brixenu, kouzelně kličkujeme mezi svahem, silnicemi a železnicí. Trvá to nekonečně dlouho, kdy už máme Brixen jakoby nadohled. Ale snažím se užívat změny atmosféry na skoro už přímořskou: kolem jsou najednou vinice, sady, občas i palmy a kamenné zídky v suchých stráních.

Do kempu přijíždíme až před šestou a já opatrně stornuju plán postavit rychle stan a dojet si projít centrum Brixenu (kam to pořád máme ještě osm kilometrů tam a osm pak do kopce zpátky). Nesetkávám se s pochopením. Chvíli to vypadá, že se zítra rozdělíme: já strávím den prohlídkou Brixenu a Karel pojede na kole na kopec nad Brixen, kam jsme se původně chtěli vyvézt lanovkou. Nakonec se ale k mému šontání po Brixenu přidá - doufám, že dobrovolně.

Kemp je podle Karlových slov sice na sjezdovce (kdo spal ve svahu ve stanu pochopí), u hlučné dálnice a u jezera, ve kterém se nesmí koupat, protože na jeho dně před dvěma lety našli spoustu munice, ale je příjemný a více než z půlky cyklistický. Většina cyklistů buď přijela shora z Brennerského sedla nebo se na jeho přejezd chystá.

K večeři měla být pizza v Brixenu, tvrdou realitou je nakonec Rychlý hostinec (těstoviny v pytlíku se sušenou omáčkou, které se zalijí horkou vodou). Restaurace v kempu je totiž zavřená. Uznávám, že jsme ráno vyrazili pozdě a slibuju si, že i kdybych měla příště táhnout několik dnů sklenici s omáčkou na těstoviny, tyhle sušené pseudojídla do ešusu už nikdy nekoupíme.

Den šestý - čtvrtek

Brixen

20 km, 260 m převýšení

Nakonec jsme ráno oba vyrazili poštatlit do Brixenu. Cestou se zastavujeme v supermarketu pokochat se dlouhým regálem těstovin; víno, těstoviny, sýry a melouny nakoupit na večerní povalování se v kempu pod jabloní. Fascinuje nás otevírací doba všude "jen" od osmi do šesti - úplně to tak stačí a všichni jsou spokojeni. Já si přemýšlím nad dvojjazyčností celého jižního Tyrolska - všechny nápisy jsou italsky i německy, všichni se s tím navzdory historickým souvislostem zdají v pohodě. V současnosti italské území totiž až do první světové války patřilo Rakousku Uhersku, Italů tady podle všeho moc nežilo. Během posledního století tady soužití Rakušanů s přistěhovalými Italy nebylo vždycky růžové, nejspíše až Evropskou unií se problémy (snad) vyřešily.

Odbočíme ke klášteru Neustift, kde mě totálně nadchne spojení krásně opravené historie a moderních prvků. Všude kolem jsou vinice, sucho a horko - začínáme cítit moře, i když hory to ještě zdaleka nevzdávají.

V centru zamkneme kola v jednom z tisíce stojanů, projdeme úzké uličky nejstarší části města na ostrohu mezi soutokem Rienzy a Isarca, přes Karlův odpor najdeme dům Karla Havlíčka Borovského, ve kterém si užíval několikaleté "vyhnanství", nacpeme se pizzou a parádní zmrzlinou. A fotíme, fotíme, fotíme.

Večer po italsku zdebužírujeme nakoupené jídlo a víno - síly (psychické i fyzické) na zítřejší výjezd na Brenner jsou zdá se nabrány.

Den sedmý - pátek

Brixen - Brenner

56 km, 1100 m převýšení

Ráno vyrážíme do Brennerského sedla. Až nahoru vede cyklostezka a stoupání není až na jeden úsek vlastně ani moc znát, docela často i klesáme. Cyklostezka totiž často vyšplhá strání k menším vesnicím, odkud máme údolí jako na dlani. V překrásném malém městečku Vipiteno hledáme něco italského k obědu, ideálně lasagne nebo rizito. Nakonec si dáme orzotto, což je podle wikipedie klasické tyrolské jídlo podobné rizotu, místo rýže je ale z ječmene. Karel si dává foccaciu s rajčaty, všechno je moc dobře ochucené, mňamózní a krásně naservírované. Jen šťáva s vodou za 5 euro mě trochu překvapí.

Za Vipitenem začínáme stoupat ostřeji, s obdivem sledujeme dálnici na vysokých pilířích, s hrůzou bouřku před námi. Závěr stoupání do sedla je po bývalé železnici, která je dnes v těchto místech už v tunelu, proto je stoupání jen mírné. Bouřka nás minula, ale vítr, ten vytrvale a dost silně funí proti nám. Závěrečnou skoro rovinku proto musíme šlapat naplno, abychom se vůbec posouvali alespoň pomalu dopředu. Do sedla dojíždím úplně hotová, v supráči nakoupíme plný košík jídla, který během pár minut do sebe naláduju. Začíná pršet, jedeme se schovat do místního nákupního střediska. Stavba je to šílená a v horách dost nečekaná, ale uvnitř mají spoustu fotek a textu k historii Brenneru. Byl to významný hraniční přechod mezi Itálií a Rakouskem, dnes je význam hlavně dopravní - vede tudy dálnice a železnice.

Pak vyrážíme hledat místo na stan někam na začátek zítřejší trasy nahoru na kopec. Odbočujeme na bezvýznamnou lesní cestu vedoucí do nikam, která za pár stovek metrů podle mapy končí. Připadáme si krásně "zašití" a vaříme večeři. Těsně před setměním ale zpoza zatáčky vyjíždí auto. Naštěstí nás neřeší a odjíždí, možná se diví více než my. Pořád trochu prší a stejně tu není co jiného na práci, takže jdeme schlafen. Budík máme na pátou, chceme vyrazit nahoru brzy a potom sjet dolů ze sedla ještě před tím, než má začít pršet.

Den osmý - sobota

pěšky nalehko: Brenner - Wolfendorn - Brenner (17 km, 1500 m převýšení)

na kole: Brenner - Hall in Tirol (52 km, 250 m převýšení)

Budík nakonec posuneme na půl šestou kvůli tmě venku, v pro mě rekordním čase jedné hodiny se nasnídáme a sbalíme, věci necháme v brašnách na kolech uprostřed lesa a nalehko vyrážíme nahoru. Cikcak stoupání je příjemné a já začínám mít konečně pocit, že si moje nohy už zvykly - nejspíše je to ale tím, že v batozích máme jen svačinu, pláštěnku a teplé oblečení.

V polovině cesty nahoru nás předjede asi šedesátiletý Ital na motorce s pérem na klobouku. Za chvíli přicházíme ke stádu krav - pán jim tam opravuje ohradník. Aneb kýč po Tirolsku. 

Je krásně slunečno, zpoza skalnatých štítů, které ještě o kousek níže vůbec nebyly vidět, už ale lezou první mraky. Sedlo Brenner je na alpské poměry dost nízké, má jen 1300 metrů nad mořem, a kopce kolem zespod taky nevypadají nijak obrovské. Jen co se ale vyšplháte o maličko výše, výhled se zásadně změní.

Kousek pod vrcholem Wolfendorf, v sedle, odkud vidíme i do údolí na druhé straně hřebenu, se už mraky začínají přelévat přes nás, naštěstí jsou zatím roztrhané, takže se každou chvíli oblačné mléko rozplyne a my vidíme tu nádheru všude kolem. Včetně stáda kamzíků a svišťů, kteří tady rozhodně nejsou na turisty tak zvyklí jako v Dolomitech.

Dolů už sbíháme skoro celou dobu v mraku, bez výhledů, ty se znovu objeví až se dostaneme pod hranici oblačnosti. Tohle mě na horách fascinuje, člověk tu dosáhne až do mraků...

Vyrazili jsme o půl sedmé ráno, v jedenáct už jsme zpátky u kol, potkali jsme pána s pérem na klobouku a jednoho turistu, toť vše. Teď rychle přebalit a hurá na pizzu (a nakonec i lasagne) do Brenneru. Potom s plným břichem sjezd po (naštěstí) málo frekventované silnici do Steinach am Brenner. Do Matrei am Brenner vede už zase cyklostezka údolím, z Matrei vystoupáme do svahu a jedeme jako po horské dráze - chvíli do kopce, chvíli z kopce. Řeka Sill, jejímž údolím stezka vede, se totiž uzavírá do úzkého a hlubokého údolí. Vesnice a cyklostezka jsou proto v jednom svahu, dálnice do Innsbrucku v tom protějším.

Innsbruckem profrčíme poměrně svižně s rychlou odbočkou na náměstí se zlatou stříškou, kudy zrovna prochází anticovid minidemonstrace. Pokračujeme do Hall in Tirol, kde máme rezervované místo v kempu. Rezervace v kempech je, jak jsme zjistili, nutné dělat dost s předstihem. Představa, že člověk jako před lety dorazí do kempu a je tam volno, není dnes už moc reálná. Asi lidé více cestují, nebo kempy omezily místa pro stany ve prospěch míst pro obytňáky, kterých za posledních pár let hodně přibylo.

V kempu v Hall in Tirol postavíme stan a vyrážíme na prohlídku středověkého města. Hall byl historicky velmi významným městem, razily se tady tolary platné v celé Evropě, město bohatlo těžbou soli. Pro mě bylo toto město velkým a příjemným překvapením, vůbec jsem tady tak velké a zachovalé centrum nečekala. Prošli a kolmo projeli jsme poctivě všechny uličky včetně těch nejužších. Na jednom náměstíčku přímo mezi historickými domy právě probíhal turnaj v petang - na dlažbě tam měli dřevěné ohrádky plné písku, všude lidé, hudba, parádní atmosféra. 

V neděli ráno už se jen vracíme asi deset kilometrů zpět do Innsbrucku na nádraží. Z vysokých kopců nad Innsbruskem kvůli nízké oblačnosti nevidíme vůbec nic,  máme ale dostatek času pokochat se úžasnou relaxační zónou prakticky kolem celého toku řeky Inn v  rámci Innsbrucku. Nabízí se srovnání s cyklostezkou kolem řeky Svratky v Brně. V Innsbrucku střídá jedno hřiště druhé, dětské napřeskáčku s volejbalovými, basketovými a beachvolejbalem, do toho dřevěná lehátka. Všechny brněnské radní bych sem poslala na exkurzi :) 

Ale i my tenhle kulturní rozdíl určitě jednou doženeme, snad ...

Za osm dnů jsme stihli na kole ujet 350 km, ujít 60 km a nastoupat dohromady 8500 m (pěšky 5000 m a na kole 3500 m). Jeden den byl odpočinkový, celý den jsme bloumali po Brixenu, nasávali už téměř středomořskou atmosféru a záviděli Havlíčkovi Borovskému jeho "vyhnanství".

Spali jsme v horské chatě s tím nejlepším croisantem k snídani, který jsem kdy jedla, v kempech, na parkovišti (když bylo plno v kempu), zašití ve stanu v lese, i jen tak ve spacáku v přístřešku u cyklostezky.

Pro někoho galeje a vrchol nepohodlí, pro mě ta nejlepší dovolená a skvělý relax, kdy mozek počítá jen minuty do další pauzy na jídlo, kochá se a na nic konkrétního nemyslí.

Tak příště zas a brzy třeba i s holkama ...