Lochta: srpna 2022

Každý rok v létě trávíme s mužem pár dnů sami na kole, zatímco holky si užívají prázdnin u babičky a dědy. Většinou jezdíme sbalení do cyklobrašen na pár dnů na Vysočinu a i přes každoroční pravidelnou hádku (většinou o úplnou blbost), si to nemůžeme vynachválit. Moc nám prospívá někdy řešit jen sami sebe navzájem.

Letos jsme vyrazili trochu dále - vlakem do Rakouského Lienze, odtud na kole přes italské Jižní Tyrolsko a přes průsmyk Brenner do Innsbrucku (s odbočkou na dvoudenní trek v Sextenských Dolomitech). A trochu se bojím, že jsme tím navázali na naše cestování po světě před tím, než jsme měli děti, a že už se zase do zahraničí budeme chtít vracet častěji - klidně příště i s dětmi.

Den první - sobota

Lienz - Ainet - Isel Feldner Katarakt - Ainet

40 km, 250 m převýšení

Navzdory trochu problematickému kupování lístků na vlak (hlavně kvůli komplikovanému systému rezervací míst pro kola) jsme do Lienze dorazili se čtyřmi přestupy úplně bez komplikací. Obdivujeme obrovské stání na kola na všech nádražích, výtahy, čisto - Rakouské dráhy u nás mají velké plus. Přesouváme se proti proudu řeky Isel do vodáckého kempu v Ainetu. Ještě stíháme nalehko vyjet okouknout peřej Feldner Katarakt, kterou si Karel nestihl prohlédnout před třemi týdny, když tady byl na kajaku. Zpáteční cestu zvládám závratnou rychlostí - může za to černý mrak a rychle se blížící tma. To na mě funguje. Asi jsem pořád zamilovaná, jinak vůbec nechápu jak jsem se k takovému výletu v osm večer mohla nechat přemluvit. Z vlaku jsme vystupovali v sedm večer, i tak jsme ten večer stihli ještě ujet 40 km.

Den druhý - neděle

Ainet - Endstalhutte ve Val Fiscalina

70 km, 1000 m převýšení

Sjeli jsme kolem Iselu zpět do Lienzu a proti proudu řeky Drávy (a jejího přítoku) jsme vystoupali až k chatě Endstalhutte pod hřebenem Sextenských Dolomit. Krajina se od Lienzu směrem nahoru příjemně proměňuje, cyklostezka stoupá většinou jen mírně, jede se příjemně. V protisměru (po proudu řeky) potkáváme hodně cyklistů, většinu z nich na elektrokolech. Je neděle, obchody jsou proto v celém Rakousku zavřené, k obědu si vaříme těstoviny s omáčkou a masem. Doma bych asi ohrnula nos, tady si pomlaskávám a užívám si příliv nové energie.

Hory se přibližují, přejíždíme přes italskou hranici. Báli jsme se, že cyklostezky v Itálii nebudou tak krásně upravené a dokonale značené jako v Rakousku, ale jsou pořád stejně úžasné. Spousta odpočívadel se stolečky, krásný asfalt, 99 procent úplně mimo silnice, v každé vesnici a někdy i mimo vesnice je kašna nebo korýtko s tekoucí pitnou vodou - pro mě úplný zázrak. V horku totiž voda v lahvi rychle zteplá, na kole po Česku máme vždy několik lahví a v nich zteplalou vodu, není moc kde ji totiž doplňovat. Tady si pořád doplňujeme novou chladnou, paráda.

V městečku Innichen se odpojujeme od Drávy směrem na Sexten a Moos, stoupání je pořád víceméně příjemné. Prudší stoupání přichází až v úplném závěru za Moosem, začínám závidět elektrokolům, těžké brašny jsou v prudších stoupáních dost znát. Chata Endstallhutte je už za hranicemi národního parku Drei Zinnen. Máme štěstí, mají tu volno a můžeme přespat. Za 44 Euro pro jednoho máme luxusní postel na osmimístném (ten den ale úplně prázdném) pokoji i se snídaní. Večer ještě procházka k vodopádům nad chatou a obhlídka zítřejšího pěšího stoupání. Trasa vede v prudkém svahu, začínám se bát a říkám si, jestli mi ty Dolomity nestačí takhle zespoda. Usínám a těším se na snídani, na tak úžasné chatě totiž určitě mají i úžasnou snídani...

řeka Dráva (Drau)

Drávská cyklostezka a moje kolo sbalené na cesty :)

závěrečné stoupání

vjíždíme do národního parku Drei Zinnen - tyhle kýčovky jsme si pojmenovali jako "fotky na puzzle"

chata Endstalhutte

když si někdo vyhraje s takovými detaily jako je bočnice postele ve tvaru hor, chrochtám blahem

průzkum zítřejší trasy aneb zigzag v pozadí vlevo

Třetí den - pondělí

Talschlushutte - Croda Fiscalina E. (2677 m n.m.) - Rifugio Lavaredo - Rifugio Auronzo - Rifugio Fonda-Savio - Lago di Misurina

28 km, 2300 m převýšení

Vstáváme brzy, balíme a jdeme si užít snídani. Marmelády, med a nutella ve skleničkách na stylovém dřevěném tácku, bílý jogurt ve Weck skleničkách, mrkvový džus a nejlepší croissant, který jsem zatím kdy jedla, mňam. Jak málo mi někdy stačí ke štěstí.

Kola s prázdnými brašnami přimkneme k sobě před chatou, snad tam na nás do zítra večer počkají. Všechny věci včetně vařiče, jídla na dva dny, stanu, karimatek a spacáků sbalíme do krosen a stoupáme poměrně ostře nahoru. Nejsme na trase sami, ale ostatních hikerů je tak akorát málo, abychom si navzájem nevadili. Všichni se přátelsky zdraví, podle pozdravu rozeznáváme Italy od Rakušanů a dalších. Asi ve dvou třetinách stoupání na náš nejvyšší bod Dolomit míjíme chatu s oslíky, slepicemi a hlasitým kohoutem - tady asi k snídani mívají míchaná vajíčka. Kochám se neuvěřitelnými výhledy, připadám si jako Alenka v říši divů, óchám a áchám a mobil s foťákem už ani nestíhám schovávat. Fotek bude milion, protože tahle krása prostě nejde nefotit. Na další chatě necháváme batohy a jen s mobilem a peněženkou vybíháme zdolat asi půl hodinku vzdálený vrchol. Za mě je to dost odvážné, takový batoh se přece leckomu může hodit, za Karla je to prý v pohodě, kdo by se s tak těžkými batohy tahal. Měl naštěstí pravdu, batohy tam na nás v pořádku počkaly.

Zákopy z první světové války, vojáky vykopané tunely a pozůstatky ostnatého drátu v nejnepřístupnějších místech. Běhá mi mráz po zádech, když si představím, jak tady v zákopu trávili zimu ve vybavení, které před sto lety bylo dostupné.

Opouštíme turisticky aktivnější oblast, už potkáváme jen ojedinělé turisty. Obědváme na lavičce u jezera, užíváme si svěží zeleně visutých údolí uprostřed bílých skalních hřbetů. Kolem pískají svišti.

Pak svižně projdeme nejrušnější oblastí, kde na široké turistické dálnici kolem parkoviště Auronzo proudí davy lidí, za ní bude následovat náš manželský teambuilding.

Trasa se v mapě netváří jako ferrata, nicméně jde o úzký chodníček po skalní římse, místy s železnými řetězy, v jednom úseku s žebříky. Nadávám sobě, že jsem mapu pořádně neprozkoumala, nadávám Karlovi, odmítám jít, chci se vracet. Pode mnou je kolmý sráz, já jsem strachem bez sebe. Karel to se mnou naštěstí psychologicky celkem zvládá, nenadává, povzbuzuje, krmí mě, jistí mě, radí kam dát nohu. Od jisté chvíle už jít zpátky nemá cenu, já se jen soustředím, abych se úplně neblokla, pohled dolů si zakážu. Římsa se zdá nekonečná, jdeme ji přes dvě hodiny.

Přežila jsem - bez infarktu a hlavně bez uklouznutí, které mi moje bujná fantazie neustále podsouvala. Ani jsem Karlovi snad moc nenadávala, už si to vlastně radši ani moc nepamatuju.

Ještě poslední výšvih na chatu Fonda-Savio a pak už jen sejít dolů do kempu Lago di Misurina, kde nás čeká kamarádka Markéta. V její obytné dodávce strávíme večerní bouřku, všechno důležité si povykládáme (dlouho jsme se neviděli), a tak nám vůbec nevadí, že v kempu je plno a my si musíme postavit stan na parkovišti. Jsme v Itálii a malé věci tady evidentně nikdo neřeší.

Vlevo asi ve třetině štítu je vidět "TA" skalní římsa

Římsa stále za mnou

Den čtvrtý - úterý

pěšky: z Lago di Misurina údolím Rienzy na Driezinnenhutte, potom dolů k Endstalhutte

20 km, 1100 m převýšení (+ 15 km kolo, sjezd do Toblachu)

Po snídani (ne moc dobré ovesné kaši ze sáčku zalité horkou vodou a výborným Markétiným zázvorovým čajem) vyrážíme s vyhlídkou poklidného stoupání údolím řeky Rienzy a potom poklidného klesání zpět ke kolům. Masiv Drei Zinnen (Tre cime) obcházíme dnes z druhé strany než včera. Mapu jsem prostudovala, žebříky na trase nenalezeny :) První část kolem přítoku Rienzy nám krajinou s úzkými a vysokými smrky trochu připomíná Britskou Kolumbii v Kanadě, kde jsme před lety byli. Turisté nikde, Karel si dá otužovací koupel pod vodopádem (a zrovna jeden jediný na tomto úseku projde).

Znovu óchat začínáme nad pramenem Rienzy, kdy vykouknou Drei Zinnen v plné kráse. Fotím sviště, kteří jsou tady na turisty evidentně zvyklí a skoro se nebojí. Dolů scházíme za zvuků zvonců stáda krav, s úchvatnými výhledy - jak jinak, kavčaty nad námi a černými mraky za námi. Déšť se nám ale nakonec zázrakem vyhne.

Stehna při sestupu dostanou pořádně zabrat, ještě nás ale čeká sjezd na kolech zpátky k Drávě do Toblachu. Moc si neumím představit, že moje nohy ještě dnes donutím dělat jakýkoli pohyb.

Kola čekají na svém místě, uf, obsah batohů přebalíme do brašen, můj batoh do Karlova a k tomu stan, to přigumicukovat na Karlův nosič a frčíme z kopce dolů. Nohy jako zázrakem přestanou bolet, na kole asi pracují jiné svaly. Neustále se ohlížíme na štíty za námi, naposled fotíme bílé skály. Ještěže jsem se nespokojila s pohledem na ně zespoda z cyklostezky, vydrápat se nahoru rozhodně stálo za to ...