Cesta ke štěstí

Radost mi dneska hned zrána udělala Šťastná Bára na svém blogu. Nic totiž člověka nepotěší tak, jako to, že na tom je někdo stejně, ne-li ještě hůř. Dnešní post a pak taky tenhle mě obzvlášť pobavily.

Už trochu horší je to, že si tahle Bára na rozdíl ode mě nestěžuje, s nedokonalostmi je ochotna se spřátelit. A vypadá to dokonce, že ji děsně baví žít se všemi svými věcmi sbalenými v jedné tašce a zbytkem rozstrkaným po příbuzenstvu. No co už, zkusím se polepšit.

A pokud jste nečetli její Šťastnou knihu, rozhodně doporučuji. Tak nějak vnitřně se vám uleví, že v tom všem nejste sami a ještě se u toho pobavíte. Šťastná Bára totiž umí vystihnout ty nejvšednější situace nás všech a podívat se na ně jinýma očima. Přísun pozitivní energie zaručen!

Její druhou knihu Jak jsem sebrala odvahu zatím nemám, ale zálusk na ní mám velký.


Další velkou radost mi dneska udělala ušitá velká překlápěcí kabela na přání, kterou bych si hned z fleku nechala. Ale pšt, je pro jednu děsně sympatickou Janu k narozeninám - takže fotky až po nedělní oslavě..


Jinak pak už jen dvě dnes extra zlobivé děti... Teď, když spí, tak už se mi to přátelení se s jejich nedokonalostmi konečně začíná dařit :)

Radosti a splíny

Přepadl mě v posledních dnech můj klasický splín konce měsíce. Při pohledu na stav mého účtu by totiž jeden zaplakal. Záporná čísla, která jsem si na něm "vyrobila" únorovou investicí do pekelně drahého zubního implantátu (můj zubař tvrdí, že bez něj nemůžu žít, že by se mi s chybějící šestkou za pár let rozjel celý ostatní chrup) ne a ne dostat zpátky nad nulu. Celý měsíc to vypadá nadějně, až na konci se to vždycky nějak zvrtne. A to se musím pochválit, že šetřím jak se dá. A stejně nic. Taky to tak máte?

Snažím se úporně myslet na ty malinkaté místnosti v domečcích ve skanzenu, ale nějak to přestává pomáhat. Už jsem asi civilizací a pohodlím zkažená a zmlsaná, co se dá dělat..

A tak se snažím vymýšlet x věcí, kterými si dělat radost i bez peněz a nemyslet na seznam věcí, které bych si chtěla koupit. A taky se snažím dělat radost jiným, protože to je stará známá pravda, že..

Jednu takovou radost mám nachystanou pro svou tetu, nadšenou odběratelku mých šitých kabelek, peněženek a obalů na knihy. Měla včera narozeniny a nějakou radost si teď zaslouží, takže až se nám konečně podaří se sejít, mám pro ni nachystanou výletní tašku pro procházky s malou Charlottkou, její vnučkou. Nemohla se rozhodnout mezi dvěma látkami, takže nastala varianta "ušít obě, vybrat potom". Tak snad se jí bude jedna líbit a druhá pak pomašíruje na Fler...

A všechno kvetlo..

Když je venku nádherně a kvete každý druhý strom, je potřeba vyrazit na výlet. I přes nepřízeň Českých drah co se týče návaznosti spojů. A nenechat se odradit ani tím, když večer před plánovaným výjezdem zjistíte, že až do konce dubna jsou v rožnovském skanzenu otevřeny jen exteriéry.

To pak sice znamená, že v Mlýnské dolině neuvidíte klapat ani jediné mlýnské kolo - protože náhon je zatím plný listí a mlýn, prádelna i hamr uzamčen. A do interiéru všech domů i domečků budete moct nakouknout jen maličkými okýnky. 

Zato ale v areálu celého skanzenu nepotkáte ani nohu - maximálně pár místních, kteří si za symbolické vstupné zašli mezi chalupy na procházku. (Což ale asi nebude platit pro víkend, my tam byli v pátek.) Oslík bude přes celý areál hýkat jen pro vás a celkově všechny ty husy a slípky a kachny a králíky si daleko víc vychutnáte. Když se vám začne vztekat dítě a bude dvacet minut řvát (protože je to jeho první celodenní výlet bez kočáru a za jiných okolností by už dávno řezalo svou třetí poobědovou hodinku šlofíka), nemusíte se vůbec stresovat, že vás vidí a slyší všichni návštěvníci. Protože tam jednoduše žádní nejsou. A výhled od malého hřbitůvku na celý rozkvetlý skanzen a město pod ním a Radhošť nad ním budete mít jakkoli dlouho jen pro sebe. A to nám za to rozhodně stálo..

Navíc i při nakukování přes maličká okýnka do ještě menších místnůstek, kde si pak na popisku přečtete, že žila rodina s jedenácti dětmi a ještě tam v zimě měli i mláďata hospodářských zvířat, aby venku nezmrzla, si ledacos uvědomíte. Minimálně si pak budete připadat jako nesmírný boháč i přesto, že zatím taky obýváte jen jednu místnost  - zato ale o dost větší, s menším počtem dětí a jen s pár plyšovými zvířaty :) A to za to taky stojí..

 

Patchwork je..

.. tradiční, ale i moderní. Titěrný a odsuzovaný, ale i návykový. Patchwork je všechno, co si jen dokážete představit z látek, které se vám líbí. Někdo rád pidi vzory plné kytiček, někdo jednobarevné látky, někdo si pomůže látkami jedné kolekce, které spolu ladí. Stačí jen trocha představivosti a malinko citu pro barvy a můžete vytvořit malé umělecké dílo. V severském jednoduchém designu nebo veselé a barevné. 

I tomu, kdo se bojí malování a svou vlastní látku si netroufá navrhnout, dovoluje patchwork dělat s látkami divy. Protože i když jako já sjedete během jednoho odpoledne (kdy vám děti hlídají rodiče a vy se tak můžete svobodně válet) celý pinterest, pak si stejně vyberete jiné látky a  vznikne tak originál, který je jen váš. 

Uznávám, že jsem patchworku minimálně ve své hlavě během posledních dní docela propadla. Líbí se mi v podstatě nekonečné možnosti, nápad kombinovat patchwork s výšivkou (hlavně ta Sashiko výšivka na tašce mě nadchla), to, že můžu ušít krásný a jednoduchý polštář z pár minut nebo se několik hodin přepečlivě a soustředěně piplat s černobílým kosodélníkovým. Přesně podle aktuální nálady.

Pokud někoho patchwork zaujal, mrkněte i na jeden z mých prvních příspěvků na tomto blogu - tady - a taky na můj pinterest do složky Patchwork, kde jsou všechny obrázky z koláže i s odkazem na zdroj. A taky je tam spousta dalších zajímavých quiltů - třeba tato nádherná deka.

Zajímavý blog (nejen) o patchworku píše Míša.

Můj patchwork

Podařilo se mi minulý týden dodělat všechny starší resty. Moc se mi tím ulevilo, čas od čau potřebuji mít před sebou čistý stůl. Nějak mě to ale vyčerpalo a místy jsem se musela dokonce nutit, abych ke stroji zasedla. Tenhle pocit moc často nemívám, i když se za posledních pár měsíců moje doba strávená u stroje několikanásobně prodloužila, pořád je to pro mě radost a relax (no dobře, až na ty párací chvilky :)) 

Jako terapii pro tohle šicí nechutenství jsem se rozhodla použít patchwork. Často a ráda si na pinterestu procházím všelijaké (většinou zahraniční) patchworkové projekty a už dlouho si na něco brousím zuby. Nadchlo mě v poslední době hlavně sešívání jednobarevných látek. A kombinování barev mě hrozně baví. 

Nějakou dobu jsem s potěšením strávila právě s výběrem barev, pak si pomaličku pošušňala při překreslování střihu a pomalém stříhání látek. Žádné počítání času a přemýšlení, jestli výsledek prodám z takovou cenu, aby se mi čas s ním strávený vyplatil. Návod podle mé oblíbené Bellet ze starších čísel Love Bellet Fabrics. Krok po kroku výborně popsán a mnou pečlivě přepečlivě proveden. Vyzkoušela jsem si všechny ty zámečky, nezbytné rozžehlování a sežehlování švů po každém kousku šití. A ta radost, když mi jednotlivé švy díky vší téhle pečlivosti sedly! Úplné blaho!

Asi po dvou hodinách šití jsem vítězoslavně šla rozprostřít ušitou prostírku pod vázu s tulipánem. Muž si ťukal na čelo, jestli jako tenhle kousek "hadru" jsem tam tak dlouho šila. Nijak mě to ale nerozhodilo, jeho přístup k rozstříhání látek jen proto, abych je pak znovu pracně sešila, už znám. 

Prodávat bych patchworkové věci nechtěla ani za nic. Protože čas s tím strávený je nekonečný a to málokdo, kdo to nezkusil, pochopí a zaplatí. Po téhle jedné prostírkové zkušenosti mi ale připadá, že je to taková "vyšší dívčí" pro ty, kteří šijí. Zkouška pečlivosti, přesného měření a rovného šití. A když člověk zjistí, že to jde a švy sedí, a umí si najít a zkombinovat pěkné látky, musí tomu podle mě propadnout. 

Je asi celkem vtipné léčit nechuť k šití šitím, ale funguje to! Takže teď zase hurá na jeden organizér, kabelku a velkou výzvu - společenský batoh.

Oringle

Už skoro měsíc máme doma obraz z výměnného obchodu se skvělou Petrou A. Řehovou (alias Oringle), jen pořád ne a ne se dohrabat a dojet pro rám. Minulý týden se konečně zadařilo a obraz tak konečně visí na svém místě. Nejdříve jsme mysleli, že bude zdobit kuchyň, pak se nám ale s mužem zalíbilo mít jej pověšený na mužem vlastnoručně namatlané hliněné omítce v obývací části. A myslím, že vedle rolety s origami zvířátky mu to děsně sekne!

Petra je děsně šikovná holka, která vám podle vašeho přání s velkou radostí a chutí namaluje co si budete přát. Mě nadchla malovaná mapa (geografa holt nezapřu :)), geniální mi přijde i možnost poprosit si u Petry přání na míru obdarovanému. K svatbě, narozeninám, k čemukoli. Móc, móc hezké jsou i všechny její krabičky na papírové kapesníky, malované dřevěné bedýnky na cokoli nebo třeba běhouny na stůl. Mě osobně dostala série s domečky...

Petru najdete na jejím blogu (kde už dlouho předlouho nasávám dobrou náladu, inspiraci a taky odhodlání bojovat, když se někdy nedaří) nebo i na Fleru.

Holka ruská

O tom, že jsme zahlídli naši stařičkou ledničku v jednom ruském filmu jsem tu už psala. O tom, že se s ní ještě nějakou dobu budeme muset spokojit, taky. Takže dneska o tom, jak jsme ji trošku vylepšili,aby ji to i po těch letech alespoň trochu slušelo.

Nastříkání bílým sprejem skončilo trochu flekatě (asi jsme měli stříkat venku a z větší vzdálenosti).  Nátěr madel kovářskou černí se pro změnu v jednom místě podepsal i na naší vápnem natřené zdi. Ale nevadí, v každém případě je výsledek o dost lepší než stav "před". 

Dnes jsem ještě k velké radosti holek vystřihla ze samolepícího tabulového papíru obrys králíka a šup s ním na dvířka mražáku. K němu krabička s křídami a můžu konečně začít psát seznam věcí k nakoupení jinam než na papírky (které většinou už druhý den nemůžu najít). Spokojenost obrovská.

O dost méně nadšení než králík u Terezky vyvolalo moje znovuobjevení dřevěných magnetů, které jsem před pár lety vyráběla Klárce (nedám dopustit na samolepící magnetickou fólii; pak už jen akrylové barvy, bezbarvý lak a šikovný muž, který předchystá dřívka). Obrázky jsem okopírovala od Millera z Klárčiny nejoblíbenější knížky O zvědavém štěnátku. Klárku dost bavily a skládala je pořád dokola. Terezka zatím háže nevšímáka, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet..

A nakonec ještě kytka, která mi na okně celý týden dělala a dělá radost. Nedalo mi to a musela jsem si ji vyfotit. Asi by mě ani nenapadla tahle kombinace čemeřice, modřenců a nerozvitých tulipánů, ale inspirovala mě minulý víkend Oringle - tady. Jsem velký nadšenec květin ze zahrady a velký odpůrce kytic kupovaných. Myslím tím ty řezané. Když pominu ekologické důvody, přijde mi nesmyslné vrazit tolik peněz do něčeho, za co můžu mít nějakou úplně jinou vysněnou věc, která mi vydrží déle než pár dnů. A že těch vysněných věcí je dlouhá řada, o tom asi psát nemusím...

Schody!

Máme je. Jsou světlé, vzdušné, napůl smrkové a napůl železné. Natřené naší oblíbenou kovářskou černí. Z poloviny vedou nad kuchyňskou linkou, takže nám šetří místo.

Muž je vymyslel. Nebo to aspoň tvrdí, já tvrdím, že nápad jsem okoukala já u jedné kamarádky - každopádně nechtěli jsme masivní dřevěné schodiště. Dřevo je krásné, ale nesmí ho být moc. 

Moje babička nám na ně dala peníze - jsme za to hrozně vděční, jinak bychom na ně ještě asi dlouho neměli. Čučím jak puk a jsem hrozně zvědavá, jestli budu někdy z důchodu schopná našetřit všem svým vnučkám takovou sumu peněz.. Moc díky.

Šikovný švagr nakreslil výkresy a domluvil vyřezání železa laserem. A pak to společně s mužem, brácha s bráchou, smontovali. A mě totálně nadchli.

Schodům ještě chybí zábradlí (v rámci vzdušnosti a propojenosti kuchyňské a obývací části bude nejspíše jen v horní části) a naolejování. Podlaze pod schody chybí lišta, cihlovou zeď musíme vyspárovat a nahoru ji přidat dřevěnou desku. Ze strany kuchyně se toho změní ještě dost. Schází dodělat elektřinu a zásuvky (namísto provizorní prodlužovačky), mikrovlnku šoupnout do potravinové skříně, u které jsme zatím ve fázi spoření :) O ledničce (na kterou jsme teď mimochodem k našemu pobavení narazili v jednom ruském filmu) ani nemluvím. Ale to bude asi běh na delší trať. A jak se tak dívám na fotky, chtělo by to ještě kamna i schody umýt :)

Když šiju prototyp

Když šiju prototyp, jsem většinou šťastná i nešťastná zároveň. 

Nejdříve šťastná: někdo má tašku, která se mu léty prověřila, už má ale nejlepší za sebou, a tak by to chtělo novou. A já jsem poctěna, že mám něčí důvěru.

Pak nešťastná, protože si uvědomím, jak velký jsem amatér a kolik zákoutí švadlenkovské práce mi zůstává skryto. Co když to nezvládnu?!? Namáhat si mozkové závity po letech nečinnosti doma s dětmi taky není vždycky snadné. Nastupují i mí velcí pomocníci (proč si to nepřiznat?), pinterest a šicí časopis Marina Quilt, kde hledám každou, byť i jen malou, berličku. Když se to v hlavě utřese, s malou dušičkou a kusem levné látky (miluju IKEA látky!) sedám ke stroji. 

A když se práce daří, je napůl vyhráno a začíná ta optimistická, sebevědomí nabíjející část práce. Ještě chvilka stresu, když střihnu do zákaznící vybrané látky a pak už jen nekonečné štěstí :) A pokud se střih osvědčí a zdá se mi, že by se mohl líbit i ostatním, šup ho vystavit sem a tam a onam...

A když se práce nedaří? To asi radši ani nebudu psát, mé záchvaty zuřivosti jsou všeobecně známy. Při dvou největších se mi podařilo promáčknout vysavač a rozbít na kousky dětský nočník...

No a pak se taky někdy stane, že prototyp dopadne docela dobře, zároveň je to ale pořád prototyp. (Uznávám, že je to nejspíš proto, že jsem vyšla ze střihu loňské Mariny Quilt Pouzdra a tašky, jen jsem střih i postup mírně upravila.) Takže je mi jasné, že bych jej za nijak vysokou cenu prodat nechtěla. Zároveň ale vím, kolik mě stál nervů a úsilí, takže se mi ani nechce prodat ho příliš levně. A tak nastává další krásná část mé práce: je načase si konečně nějakou svou tašku nechat :) Ne, nemám jich ještě tunu. Nebo teda pár jich mám, ale znáte to: jsou to starší typy a taky moje šití se časem (snad) trochu zlepšuje...

Tahle látková mi totiž přijde skvěle praktická. Je mírně vyztužená, takže to není jako taková ta "obyč" z kdejaké drogerie. Zároveň jde ale krásně sbalit do malého obdélníčku, takže se mi vejde do mé věčně sbalené krosny (pro naše pravidelné cesty za babičkami na oba konce republiky ideální). Rozměr 45 na 30, jedna vnější kapsa, zip. 

Nedá se nic dělat, tahle károvaná se zipovou částí v nebeské modři je moje! (A hádejte odkud je ta káro látka? :-)

Vybavujeme

Kromě našeho domečku taky budoucí kuchyňku v budoucím dětském pokojíčku. Pizza po naší velikonoční plavbě měla velký úspěch. Šest dní u našich bez šicího stroje jsem proto strávila s háčkem a háčkovala a háčkovala. Něco podle skvělé Kamlin, něco podle svých a Klárčiných výmyslů (ta pizza ve Veverské Bitýšce byla totiž smetanová s ananasem...)

Jarní háčkovaná čepice - návod

Už jsem z toho letošního jara/nejara tak zblblá, že už začínám věřit i dlouhodobým předpovědím. A proto doufám, že dnešní sedmistupňový závan zimy je už opravdu ten poslední.

A tak jsem už holky vyjarnila a mladší Terezce uháčkovala jeden jarní kousek na hlavu (inspirace tu). Nedávno Terezku v tyrkysové bundě navzdory jejím dlouhým vlasům jeden pán označil za "šikovného kluka", což se jí dotklo možná více než mě. Proto jsem se rozhodla udělat ji alespoň trochu růžovou čepici, i když kde můžu, tam volím jiné barvy.

Včera v ostravské ZOO už jsme čepici už stihli i otestovat. Mám moc ráda mírně zúžené okraje čepiček, které pěkně sedí na uších. A ještě víc je má ráda moje mamka - ta, jak někomu vylízá jen kousek ucha, je nepříčetná :) Taky se mi osvědčila poslední řada z pevných ok - čepice se tak ani po dlouhodobém nošení nevytahuje a není  časem širší než delší.

A kdo chce, může vyštrachat háček a o víkendových večerech se do toho pustit taky.

---------------------------------------------------------

Háčkovala jsem z příze Begonia turecké firmy Yarnart (u nás v Tišnově ji mají v galanterii, jinak musíte asi objednat na internetu). Dá se asi použít i Katka (podle mě má podobnou tloušťku, ale raději to na pár řadách vyzkoušejte), jen není tak pěkně mírně lesklá. Prostě Yarnart a Begonia u mě u čepiček i u háčkovaných hraček vede. Materiál je podle mě minimálně polovina úspěchu.

Čepice je pro skoro tříletou Terezku, pokud chcete větší nebo menší, prodlužte (zkraťte) čepici pomocí přidání (ubrání) počtu řad z dlouhých sloupků. Případně místo řady, v níž se přidávají oka (osmá řada), oka nepřidávejte a čepici tím zužte. Nebo naopak pro starší dítě ještě stejně jako v osmé řadě přidávejte i v řadě desáté a dostanete tak čepici širší.

Háčkovala jsem z dvojité příze, plastovým háčkem číslo 4,5. Využila jsem fuchsiovou, bílou a světlounce šedou přízi.

Kdo nečetl, mrkněte i na mé rady jak háčkovat do kruhu nebo jak ukončovat a zapošívat a taky jak střídat barvy. (Omlouvám se za neučesaný text, nějak se mnou dnes blogger nekomunikuje co se týče jeho editace)

bílá

1. řada:  PO(neutahovat), 2ŘO, 11 DS do pevného oka , PO                          12 ok

fuchsiová

2. řada: 2 ŘO, (2 DS do jednoho oka, 1 ŘO), () opakujeme až do konce řady s tím, že k prvním dvěma  řetízkovým okům na počátku řady přidáme na konci řady jen jeden DS (abychom i tady měli dvojici), PO                                                                    36 ok

3. řada: 3 ŘO, 7 DDS (dvakrát nahozený dlouhý sloupek) do okénka vzniklého pod řetízkovým okem mezi první a druhou dvojicí DS v předchozí řadě, 8 DDS do okénka mezi třetí a čtvrtou dvojicí DS předchozí řady a tak dále a tak dále. Vždy vháčkováváme 8 DDS do každého druhého okénka. Ukončíme PO      48 ok

bílá

4. řada: po jednom KS do každého oka předchozí řady, jen mezi jednotlivé vějířky (okvětní lístky květinky, která se nám už rýsuje) neuháčkujeme KS do oka předchozí řady, ale právě do těch okének, které jsme v předchozí řadě vynechávali, PO                                                                                               48 ok

šedá

5. řada: 2 ŘO, DS do stejného oka. (2 DS do jednoho oka, jedno oko vynechám). () opakuji až do konce řady. V podstatě jde o to, že oka v řadě nepřidávám. To, že háčkuji dva sloupky do jednoho oka kompenzuji tím, že pak jedno oko vynechám. Ukončím pomocí PO.                                                                     48 ok

- a tady ještě jedna vsuvka ohledně navazování řad. Nejlépe jsem vykoumala, že vypadá, pokud na začátku řady udělám dvě ŘO, pak rovnou DS do toho stejného oka - jako druhý sloupek do dvojice. Potom další dvojici ob dvě oka a tak dále a tak dále. Na konci řady normálně uháčkuji poslední dvojici DS a ukončím PO.

6. řada: Háčkuji stejně jako předchozí řadu, dvojici DS uháčkuji vždy do oka mezi dva DS předchozí řady. Ne do okna mezi dvojici, ale přímo mezi dva sloupky v jednom oku. A potřebuji 10 ok přidat. Proto vždy přibližně v místě dělícím jednotlivé okvětní lístky uháčkuji do jednoho místa čtyři místo dvou DS. Celkem to takto udělám pětkrát, v místě začátku a konce řady oka nepřidávám, vypadá to pak lépe.                                                                                         58 ok

7. řada: 2 ŘO. Háčkuji pořád stejné dvojičky doprostřed dvojiček předchozí řady, mezi nimi vždy jedno oko vynechám. PO. Nic nepřidávám.                           58 ok

8. řada: 2 ŘO. Stejně jako v 5 řadě potřebuji deset ok přidat. Přidávám uháčkováním čtveřice namísto dvojice do pěti míst po obvodu čepice (nejlépe na jednu nebo druhou stranu nad čtveřici z páté řady - vypadá to pak na hotové čepici pěkně, úhledně a pravidelně.                                                                68 ok

9. - 16. řada: stejně jako 6. řada (nic nikde nepřidávám).                              68 ok

17. - 21. řada: po 1 KS do každého oka                                                          68 ok

bílá

22. řada: celou předchozí řadu krátkých sloupků obháčkuji pevnými oky bílou přízi (ne dvojitou, stačí jedna nit). Neutahovat moc ani málo, aby se čepice nevytahovala, ale aby zase nebyla příliš utažená a šla pohodlně obléci.


Tak ať se práce daří a podaří...