Začalo to předpovědí patnácti stupňů mrazu, pokračovalo brekem holek a pak skoro i mým, když těch patnáct stupňů v neděli ráno opravdu bylo.
Po hodinové mši ve vymrzlém (ale nádherném!) neratovském kostele se nám je nepodařilo přesvědčit, že pár vyšlapaných a sesáňkovaných kopců je rozmrazí.
Holky byly naštvané, že neratovská kavárna se slibovanou horkou
čokoládou je zavřená, byly nepříjemné a střídavě i nepříčetné a tvářily
se, že chtějí celý zbytek naší zimní dovolené strávit na chatě. Zbytek
dne jsme tam teda strávili (přece je nebudeme nutit sáňkovat), z čehož
jsem chytla obstojnou depku já. Představa týdne takovéto dovolené mě
opravdu neuspokojovala..
Naštěstí hůře už být nemohlo, a tak hned v pondělí začalo být líp. Vyrazili jsme na běžky...
Navzdory mrazům, které jsem na horách (kde je vám na rozdíl od domova přece jen líto nevystrčit nos z chalupy) ještě nikdy nezažila a silného větru, který to všechno ještě zhoršoval, jsme si ten týden nakonec užili. Běžkovali jsme my, běžkovala i Klárka s Terezkou. Nejdříve kolem chaty na vyšlápnutém okruhu, Klárka pak v pátek i na hřebenu ve vyříznuté stopě (9,5 km :)). Sáře stačilo šolichat se kolem chaty na sestřenčiných saních, denně asi tak dvacet minut. Klárka zmákla i dvě odpoledne sjezdovku s babičkou a dědou. Terezku nejvíc nadchlo šplhání po zamrzlém vodopádu kousek od chaty.
Vzhledem k tomu, že mi poslední dobou vůbec nevyhovují střídací akce typu "dopoledne jdeš na běžky ty, odpoledne já", byla jsem moc vděčná za to, že můžeme holky na půlden věnovat babičce s dědou nebo jedné z tet a strejdů, a vyrazit s Karlem společně. Na chatě v obci Souvlastní (která bohužel možná brzy zmizí na dně plánované přehrady Pěčín) nás totiž bylo Kněžínkovic dvanáct. A kdo zrovna nebyl na lyžích, hlídal...
Dovolená s dětmi, zvlášť pak ta zimní s hromadou výzbroje a výstroje, bývá sama o sobě dost náročná. V mrazech, kdy několik dnů po sobě rtuť nepřelezla mínus desítku, je všechno ještě náročnější. A tak je mi jasné, že být tam ten týden jen nás pět, jsem zralá na Chocholouška. Proto za všechnu tu střídavou péči všem moc děkujeme..
Mráz byl trapný a myslím, že všechny nás celý ten týden pěkně štval. Na druhou stranu zažili jsem díky němu i dost neobvyklých věcí. Třeba běžkování v péřové bundě a celodenně se šátkem přes nos (i tak jsem na Pěticestí málem umrzla) a omrzlinu na nose (když vám přestane být v mrazu zima na nos, neznamená to, že se oteplilo, ale že máte omrzlinu). Člověk se taky začne těšit na to, až pojede do kopce (tomu bych nikdy nevěřila), protože trocha vlastním tělem vyrobeného tepla se vždycky hodí. A i žravec jako já si dokáže v mrazu odepřít svačinku. Když už je cukr opravdu potřeba, i na kost zmrzlá sójová tyčka se dá sníst během třiceti vteřin - každá minuta stání navíc znamená zbytečnou ztrátu vybojovaného tepla.
Krásné, i když ledové to všechno bylo, a teď už s novou silou do každodennosti.
A jaro, ty si trochu pospěš :)
