Sára - prvních čtrnáct dnů na světě

Polovinu věcí okolo miminek jsem za ty tři roky, které jsou teď Terezce, už zapomněla. Jak jsou malinkaté, jak voní.. 

Taky spoustu praktických věcí: kolikrát za den je musím převlíct než konečně znovuobjevím to, jak správně zabalit látkovou plínu tak, aby nikudy neprotíkala. A než zjistím, jak nakojit tak, aby v následující hodině nešla velká část mlíka zpátky ven. 

K tomu spoustu nových strachů (Klárka to dneska po cestě do školky shrnula tak, že mamka se pořád něčeho bojí - dneska třeba toho, jestli nám to Sáru v kočárku nezasněží :)). Největší strach právě z toho neustálého blinkání a lapání po dechu. Nezbývá než doufat v strážné anděly..

Jedny z prvních fotek ještě z porodnice. Sára tam prokřičela obě noci, které jsem ji měla u sebe - myslím, že holky ob dva pokoje na každou stranu od našeho byly mooc rády, že nás i s mírnou žloutenkou propustili domů..

Po pár dnech doma, kdy už jsem se začínala bát, že jsem jí svým nočním těhotenským šitím otočila režim, si ale dala říct a v noci už je (ťuk, ťuk) klid. Jen ty břichabolení se přesunuly na dopoledne, takže nosíme, kolíbáme, natřásáme. 

Pořád přemýšlím, jestli to takhle měly i holky.. Měla jsem je vždycky za hrozně hodná miminka, která pořád spala. Jen teď nevím, jestli to spíše nebylo tím, že jsem ještě neměla každé ráno v hlavě, co všechno bych za ten den chtěla stihnout ušít, uvařit, uklidit, napsat, odepsat, vyřídit, na poštu odnést..

Navzdory tomu, že se na nás Sára většinu času docela slušně mračí, jela jsem si celé první dva týdny na pozitivní vlně. Hormony to tak nějak asi zařídily, že jsem se z hnízdící věčně nespokojené fáze přesunula do fáze péče, kdy všechny nedodělané, nazařízené a nedošité věci u nás doma sice vidím, ale už mě nenaštvou. (Jsou ale výjimky extra náročných dnů, kdy se v mrčení a brečení střídají všechny tři naše slečny - a to mě pak naštve všechno a všichni :))

Klárka i Terezka Sáru zbožňují. Každá po svém, Klárka více opatrně, rozumně a tak nějak už skoro mateřsky, Terezka někdy dost živelně.. Žárlící fáze zatím nenastala, tak uvidíme..

A na závěr jeden sice dočasný, zato krásný a neskutečně funkční kousek nábytku u nás v obýváku. Kolíbka, kterou můj praděda vyrobil pro svou první vnučku, mou tetu. Ten stejný praděda, který pak té stejné vnučce vyrobil tuhle světničku. Moc se mi líbí její jednoduchost, žádné zbytečné kudrlinky navíc. Všechny tři naše holky si v ní spokojeně lebedí a mi vyhovuje, že si ji přesunu, kde zrovna potřebuji. Až mě mrzí, že je tak malá (nebo naše holky tak velké?), že se dá využít jen první dva až tři měsíce..