Dveře

I v chodbě (jak jinak než v dlouhé chodbě, když máme dlouhý celý dům) se poctivě držíme našich hesel: přiznej, zrecykluj a vyrob si sám všechno, co můžeš. 

Máme tam proto přiznanou hliněnou omítku a cihlovou zeď - pokračování z kuchyně, kterou pro většinu rodiny nepochopitelně nemáme oddělenou od chodby dveřmi. Přiznané stropní trámy a traverzu. 

Během léta přišel čas i na dveře  do předsíně, koupelny, na záchod a do dětského pokoje. Aby ale v dlouhé chodbě plné dveří nebyla nuda (a taky abychom ušetřili spoustu peněz:)), dveře do předsíně muž vybrousil a znovu bíle natřel. Původně to byly dveře mezi obývákem a kuchyní, takové ty staré, dřevěné, se čtyřmi okýnky. A protože v 90 cm široké chodbě není místa nazbyt, udělal je zasouvací do pouzdra. Nějak jsem je ale zapomněla vyfotit, časem dodám :) 

Posuvné jsou i dveře do koupelny, ty už ale jezdí v kolejničce po stěně. Jsou stlučené ze smrkových prken zbylých z podlahy a vyztužené opáleným starým dřevem, kterého máme ze zbouraných částí domu na zahradě tunu. A protože jsme mírně infantilní, vyřezal muž do dveří otvor ve tvaru kachny (časem dovnitř ještě přijde mléčné sklo). Ta naprosto nadchla naše holky a koneckonců i mě, protože při pojíždění dveřmi po zdi vrhá kachna hned tři pohybující se stíny na protější zeď. Za počet kachen jsou zodpovědné tři žárovky nad umyvadlem. Prostě krása kouzla nechtěného...

Dveře na WC a do dětského pokoje jsou také ze zbytků smrkové podlahy a starého opáleného dřeva, i futra jim muž dokázal vyrobit. 

Zatím mírně flekatá je tabulovou barvou natřená sádrokartonová zeď tvořící pouzdro pro dveře se čtyřmi okýnky (to jsou ty, co na fotkách výše nenajdete). Bude asi potřeba ještě jeden nátěr. Černá zeď v tmavé chodbě nebyla úplně v plánu, ale krásné staré dveře v trochu uměle vypadající bílé sádrokartonové příčce si o ní řekly. A vypadá to o dost lépe - kde už je beztak tma, tam asi černá zeď nemůže nic pokazit..

Jako v ostatních částech domu ale i v chodbě stále platí, že je pořád co dodělávat. Dřevěná futra chybí začistit lištami, dvě žárovky trčící ze zdi volají po okrášlení a v části chodby u předsíně bude na současný beton položena cementová dlažba z domu mé babičky. Ten se totiž začne příští rok rekonstruovat (jé, jak já jsem ráda, že už to máme za sebou) a dlažba by se jinak vyhodila. 

Takže zase recyklace a vzpomínky na babičku převezené přes půl republiky a tak pořád dokola...