Tak ahoj, prázdniny ...

Nějak nám to zase letos rychle uteklo.

Ale dělo se toho tolik.. Začátek prázdnin mi připadá jako by byl snad před rokem.
.
Užila jsem si letos týden, celých sedm, možná i osm dnů úplně sama doma. Měla jsem z toho zprvu strach, ale bylo to úžasné. Moci kdykoli dělat cokoli, to se jen tak nepoštěstí. Nikdo mi neujídal jídlo a když jsem chtěla jít plavat/běhat/na kolo, nemusela jsem řešit logistiku. Zrelaxovala jsem na 110 procent.

Muž byl ten týden pádlovat v Rakousku, Klárka s babičkou, dědou a tetou projezdila vlakem celé Švýcarsko. Terezka se Sárou prázdninovaly u druhé babičky.

Celkově letos holky cestovaly více než my dva: tento týden chodí s babičkou a dědou po Slovenských horách (a prý vůbec nemrčí - nevěřím:)). Došlo i na Klárčino soustředění s basketem a Terezka se letos konečně dočkala vysněného příměstského tábora v naší tišnovské galerii.

Vyrazili jsme na dva dny i s holkama na kolo (Sára ve vozíku), s přespáním u kamarádů na zahradě. Trochu (dost) jsme přitom zmokli, takže budeme ještě dlouho vzpomínat.

Na kole jsme byli i my dva s Karlem sami, jednou na otočku v Lysicích a jednou čtyři dny po vlastní ose z Tišnova k babičce na Vysočinu. Měli jsme v plánu i chvíli v Alpách nebo Bílých Karpatech a asi proto, že jsme se nemohli rozhodnout kam, vyřešilo to za nás počasí. A tak jsme zůstali doma. Sami, holky byly u babiček. Taky dobré.

Letošní společnou rodinnou dovolenou jsme strávili u babičky na Vysočině - a zjistili jsme, že někdy ty nejjednodušší řešení docela dobře fungují. Byli jsme pohromadě, nikdo neseděl za strojem ani nekutil na zahradě a bylo nám dobře.

Upekli jsme si dort a oslavili desáté výročí svatby - je to vůbec možné, že už deset?

Byli jsme na druhé svatbě mé tety. A když ji její dospělé děti vedly špalírem, hrozně mě to dojalo.

Viděli jsme několik dětských divadel včetně toho v Křížovicích, kde se v hodinu začátku, s plným hledištěm a prázdným jevištěm, zjistilo, že pana herce nikdo neobjednal. Ale divadlo nakonec bylo - Honza Hrubec se ukázal jako neskutečný formát a do hodiny byl na jevišti.

Byli jsme na dvou fesťácích (Náměšť a Telč) a těsně stihli i koncert Zrní v Tišnově.

Navštívili jsme několik kamarádů, kteří bydlí daleko a stíháme je tak vidět většinou jen jednou nebo dvakrát do roka.

To všechno rozstrkané ve třech koutech republiky - tak, jak máme babičky, což pro nás znamenalo nekonečný počet balení a vybalování a v některých dnech čas naplánovaný na minuty. Kupodivu mi to ale tentokrát moc nevadilo, tak nějak to všechno plynulo..

Co mě ale trochu vytáčelo, byly nemoci, které se nás letos nepustily ani v létě. Nic zásadního, zato pořád něco, a to o prázdninách dokáže otrávit. Chvíli střevní, chvíli kožní, do toho nějaká ta teplota a Terezčin ret popálený od žhavého klacíku.

Šití jsem letos v létě moc nestíhala, už jsem ale neskutečně natěšená, a jen co rozdělím holky do institucí (od pondělí už všechny tři), sedám ke stroji. Juch!



Moc hezké prázdniny to byly, příští rok už bude léto zase jiné, více pracovní.

Ale na druhou stranu: změna je život a rodičovské "dovolené" už bylo možná dost :)



P.S. Od příštího týdne méně zážitků a více šití, slibuju..

U babičky s holkama

Zůstali jsme na Vysočině u babičky skoro týden. Trochu haluzově jsme strávili den v ZOO Hluboká, neboť muž si jel zapádlovat a vzal nás s sebou. Nerada jsem poslední dobou kdekoli na výletě s dětmi sama, nějak to špatně psychicky snáším, ale tentokrát byly zlaté. Třeba se blýská na lepší časy.

Postupně nás klátila nějaká střevní nemoc, takže jsme společně na kole byli jen jednou - naši tradiční trasu do nádherně opraveného pivovaru v Kamenici. Zpáteční cesta do kopce byla očistec - budiž Terezce odpuštěno, že na ni nejspíš už lezla ta zákeřná jednodenní nemoc.

Vyzkoušeli jsme discgolf u kamarádů ve Vlasenici - a nadchl nás.

Jeden půlden jsme strávili v Telči - odpoledne všichni i s babičkou a dědou v zámeckém parku na Divadle Víti Marčíka, na večerní koncert Karla Plíhala jsme vzali jen Klárku. Po koncertě totiž následovalo v parku další noční divadlo s tajemným názvem O holčičce, která se ještě nenarodila. Líbilo se nám moc.

Sbírali jsme houby a borůvky, holky pomáhaly skládat dřevo a vajíčka slepicím braly přímo zpod zadnice. I borůvkové knedle na paře jsme letos měli. Na hromádce písku na dvorku jsme vymysleli dráhy pro tenisáky, které si holky hýčkaly, po dešti opravovaly a vytuňovaly celý týden.

Dobře nám bylo..

Kapr vycvičený na házení granulek pro kačeny

Minulý víkend jsme do výletního alba s názvem Vysočina přidali i Vodní dům v Hulicích (kousek od hráze Švihovské nádrže), který musí nadchnout každé dítě i hravého rodiče. Mě teda dostal..

Atrium s vodním hřištěm znázorňujícím vodní tok od pramene k ústí se spoustou mlýnků, přehrad, vodotrysků, splávků a jiných technických hračiček. V jednom rameni nerezového potůčku děti vymysleli i šoupací skluzavku

Kuličkodráha na mapě republiky aneb nádherně znázorněné úmoří - mé srdce geografa plesá :)

Uf, baterie máme správné - pákovky s perlátorem. Vzdělávání nekončí ani na toaletách

Naše perly..

A na závěr volně přístupná obří kuličkodráha nad zámkem ve Zruči nad Sázavou.

Léto budiž pochváleno..

Vysočinou 2019

Letos už potřetí jsme na přelomu července a srpna vyrazili pro ty naše tři poklady na Vysočinu. K babičce a dědovi, kde byli na prázdninách. Tentokrát jsme jeli tři a půl dne, trasu jsme různými oklikami o dost protáhli, abychom zase viděli Vysočinu z trochu jiné strany. (Loňská a předloňská "tour de Vysočina" tady a tady)

Loňskou trasu jsme protnuli jen v Náměšti nad Oslavou, kde jsme opět stihli jeden večer Folkových prázdnin, a pak pod Javořicí.

Stan jsme zase neměli. Nezmokli jsme, jen útulnou půdičku pod Javořicí jsme letos vyměnili za širé nebe na tajemném místě u kostela Montserrat uprostřed lesa. Mám pocit, že jsem oko zamhouřila až za rozbřesku. Zvěř je v noci neskutečně aktivní! (A já děsný strašpytel).

Zase jsem jela z kopců pomalu, zato ale samu sebe musím pochválit, že se mé letošní pravidelné běhání  zúročilo - jízda byla o dost radostnější než loni a já vyfluslá jen před obědem :)

Celé čtyři dny jsem pěla ódy na své nové žluté brašny alá messenger, dárek od našich. Zato technický stav našich kol si vybral svou daň - na nýtování mého řetězu mezi Maříží a Starým Městem pod Landštejnem budeme ještě dlouho vzpomínat.


Den první: Tišnov - Náměšt nad Oslavou (nejkratší trasou přes Dolní Loučky a Osovou Bítýšku)

Trochu motanice v deblínských lesích, bouřky, které nás zázračně obcházely, a koncert, jehož začátek jsme (zase) nestihli. Moc příjemný a vtipný vedlejší koncert Pavla Čadka a úžasná afterparty v kempu ve Špitálku - aneb profi zpěváci u táboráku. Objev úžasného prostoru staré Tkalcovny. Jen v těch cyklohadrech jsem si na Folkových prázdninách připadala trochu "out", příště musím méně šetřit gramy a sbalit i nějaké šaty..

Den druhý: Náměšť nad Oslavou - Hartvíkovice (vodní nádrž Dalešice) - Jaroměřice nad Rokytnou - Moravské Budějovice - Jemnice - Montserrat (nad Slavonicemi) - 110 km

Ve Valeči mě překvapil obrovský zámek přestavěný na hotel (kdo SEM jezdí??), moc hezká cyklostezka č. 26 mezi Moravskými Budějovicemi a Jemnicí. Konečně lesy namísto polí! Všude kůrovec a těžba..

Jaroměřice, Budějovice i Jemnice na mě působí dost ospale a neturisticky. Přitom třeba Jemnice je moc hezké historické město, jen zatím asi trochu neobjevené. Na náměstí v Jemnici všehovšudy dva lidé a asi sto zaparkovaných aut.

Chtěli jsme najít kavárnu. Neúspěšně, nakonec jsme si koupili nanuky a dali si svačinu před Penny marketem - na obrubníku.

Proč před každým obchoďákem není lavička? A proč jsou často náměstí využívaná jako parkoviště??

Vodní nádrž Dalešice - vždycky mě zamrazí jak krásné údolí to před zatopením muselo být ..

Jaroměřice nad Rokytnou 

Street art v Moravských Budějovicích

Jemnice - nadchlo mě letos, jak je každé město už zdálky charakteristické - většinou specifickou věží kostela

Parkoviště nebo náměstí?

Montserrat - kostel na kopci uprostřed lesa a večerní tajemné procesí.
 Dorůžova vyspaný Karel přečetl po ránu půl knížky, zatímco já dospávala svou noční hlídku před divokými prasaty. Ten kokon na zemi jsem spící já.

Den třetí (Česká Kanada): Slavonice - Maříž - Landštejn - Český Rudolec - Dačice - Kostelní Vydří - Telč - Řídelov

Irská snídaně ve slavonické Besídce - až později jsme zjistili, že je spojena s divadlem Sklep. A až teď na jejich stránkách zjišťuji, že design hotel Besídka získal cenu Hotel roku 2013 a pokoje na fotkách vypadají opravdu zajímavě.

Česká Kanada na kolo naprosto ideální, tisíce malých cest, krásná krajina. Říkáme si, že ideální s dětmi, jen pak o pár dnů později zjišťujeme, že s dětmi už asi budeme jezdit jen do údolí řek :).

Radost mi letos dělají i všudypřítomné lavičky se stolem kolem cyklostezek. Během posledních pár let jich neskutečně přibylo. Jen teď tak přemýšlím, že jsme možná ani na jedné z nich nesvačili - tak moc mě ten můj muž žene :)

V Dačicích příjemná kavárna s poctivým frappé a horkými malinami.

Telčí jen profrčíme a vyšplháme malebnou krajinou zpola po turistických stezkách do obce Řídelov, kam nás kamarádi pozvali přespat na svou chalupu. Venkovská zahrádka, došky v podkroví, kachlová kamna a koupel v dřevěném džberu - úžasný večer.

Besídka

Slavonice

Kostel Božího Těla a svatého Ducha nad Slavonicemi

hrad Landštejn

krajina České Kanady

Český Rudolec

I toalety mi dokáží udělat velkou radost - tyto na dačickém zámku s nádhernou dlažbou extra. Stejnou měla v síni babička. Bohužel se rozsypala při pokusu ji vypreparovat Kde ji vzít a nezaplatit majlant? (tu dlažbu)

zámek Dačice a kostka cukru

a naše "kostky cukru"

klášter Kostelní Vydří

Den čtvrtý: Řídelov - hrad Roštejn - Studená - Strmilov - Počátky - Častrov

Krásná krajina na jih od Javořice a tři bouřky. Jednu přečkáme v Horních Dvorcích ve společnosti talíře s ochutnávkou ovčích sýrů, druhou na nádraží Žirovnice - Počátky a třetí na zápraží rybářské chajdy kousek od cíle.

Roštejn

Pár dnů strávených s mužem bez dětí je úžasná věc a já jsem moc vděčná babičkám, že nám je pravidelně umožňují zažívat. 

Je moc příjemné čas od času zjistit, že se dokážeme bavit i o jiných věcech než o tom, kdo bude komu čistit zuby a kdo chystat svačinky. 

A že nás to spolu pořád baví - s dětmi i (alespoň občas:)) bez nich.