sobota 19. srpna 2017

Sára devítiměsíční

(no dobře, za pár dnů už bude mít měsíců deset - krapet nestíhám..)




Leze a prolízá. Zatím jen po břiše, na čtyři se jí nechce. Styl partyzán, rovnoměrně na obě strany. Prolízá rostoucí židličku a Terezčinu barovou židli. Jen co se ohlídnu, vyleze deset schodů. Ke všemu si stoupá a i když by ještě neměla, sundávat ji nemá cenu / nemám nervy. Za chvíli je zase na nohou.




Hračky ji momentálně vůbec nezajímají, nejlepší zábava je vyndávání příborů z myčky nebo moje krabice se zipy. Naučila se mávat a ukazovat jak je veliká, zaručeně to ale ukazuje minimálně pět minut po tom, co to po ní někdo chce. 



Často se mě (hlavně) ženy ptají, jak to dělám, že vydrží sedět takovou dobu v kočárku a nedožaduje se pozornosti. Nijak, ona to tak prostě má. A my ji to nevymlouváme a dokud je spokojená, necháváme ji sedět, ležet, hrát si, prolízat..

Bagruje ukázkově všechna jídla, sní obrovskou porci. Ani s nočním kojením si nechce dát říct - přes všechnu mou odnaučovací snahu sosá dvakrát za noc. Vidět to na ní ale není, je to hubeňour, jen dlouhá je jak žížala. Snaha všechno ochutnat pořád trvá. Nejsme ji pořád v patách, a tak už jejím zažívacím traktem prošlo určitě kdeco. Kolikže kilo hlíny má dítě do jednoho roku spolykat?



Je to neskutečně pohodové dítě..


středa 16. srpna 2017

Dva bratři (mého muže), ...

 
.. dvě svatby. Obě  letos na jaře. Každá trochu jiná, přesto podobné.

 

Markéta a Vítek (a Trix).
Červená a modrá.
Kostel v Ústí nad Labem, ale sympatický jáhen brněnský.
Origo nevěstou a ženichem po večerech vyráběné vývazky.
Puntíkovaný dort
 i sukně pro družičky.
Retro šaty nevěsty - švagrové.
Svatební oznámení jako startovní číslo,
ze startovních čísel i vyrobená girlanda. 
Prohlídka labyrintu sklepení a můj právě objevený strach ze tmy.
Noční lekce swingu protančená s Klárkou.
Makrónky Markétiny  kamarádky Markéty.
Focení v Tiských stěnách (fotograf Tomáš Nguyen)
Cestou domů Klárkou vyžádaná zastávka na svezení se pražským metrem..
 
 

Pavlína a Petr.
Jejich malá Julča.
Obřad na břehu rybníka.
Krásné květiny kam se podíváš - na stolech, na louce i v nevěstiných vlasech.
Úžasný mechový podklad pro prstýnky,
dort zdobený čerstvým ovocem.
Klárka užívající si roli družičky
(a Terezka na poslední chvíli ze své družičkovské role vycouvávající),
já poprvé v životě v roli svědka.
Fotbálek po obědě
a koupání v bazénu. 
 
 
Krásné byly obě dvě ...


pondělí 14. srpna 2017

Letní šaty last minute - návod


Chtěla jsem je ušít tak o měsíc dříve, nejlépe už v první polovině června. Povedlo se v půlce července a nafotit až teď. Příště si šití naplánuju na únor a třeba to do června vyjde :)

Střih jsem obšlehla z úžasných HM šatiček, které měla Terezka půjčené od kamarádčiných holek, když si u jejich bazénu totálně zmáchala svoje. Je děsně jednoduchý a postup vlastně taky - třeba se ještě chystáte na nějakou přímořskou dovolenou, kam se podle mě přesně hodí. Ušito máte  do dvou hodin.


Velikost těchto je asi 110 - 116 (4-5 let) , když ale střední část (40cm) o pár centimetrů prodloužíte nebo zkrátíte, můžete si velikost lehce přizpůsobit podle svých potřeb. Vše ostatní bych ponechala stejné.

Budete potřebovat:

- 60 cm látky šíře 110 cm (bavlněné plátno nižší gramáže nebo rovnou popelín)
- 30 cm gumy (šířka max. 1 cm, spíše užší)
- dvě bavlněné tkaničky do bot v barvě ladící k vaší látce



1 - vytvořte střih a při jeho obkreslování na látku (dvakrát - přední a zadní díl) přidejte 1,5 cm, na horní hraně (výstřih) 2 cm.

2 - dejte díly lícovými stranami k sobě a sešijte boky (na obrázku jsou tmavě zelené). Ideálně overlockem, stačí ale i obyčejným strojem a začistit cikcakem.

3 - založte spodní hranu šatů. Tady nesežehluji, zahýbám prsty přímo před patkou stroje. Nejprve půl centimetru, prošiju, a pak ještě jednou: o kapku více než půl centimetru.

4 - založte oblouk ve tvaru U, který vznikl sešitím předního a zadního dílu pod rameny - postupujte stejně jako u spodní hrany (jde to o kapku hůř, protože oblouk je o poznání větší)

5 - na horních hranách vytvořte založením  (2 krát 1cm) tunel. Tím provlečte gumu  - jednu na předním díle, jednu na zadním díle. Na začátku a konci tunýlku gumu k šatům přišijte.

6 - ramínka jsem umotala ze dvou bavlněných tkaniček do bot :) Svázala jsem dvě tkaničky uzlíkem, smotala každou zvlášť proti směru hodinových ručiček a pak je nechala zamotat do sebe (po směru hodinových ručiček). Vypadají tak ramínka jako bavlněný provaz, na každé straně s uzlíkem. Mám každé ramínko dlouhé asi 13 cm, raději ale šaty dítěti přiměřte a délku ramínek si určete individuálně. Přišijte ramínka na okraje výstřihu a máte hotovo.


Tahle látka mě uchvátila, je tak nápadně nenápadná, jednoduchá a geometricky negeometrická, že jsem z ní musela ušít šaty i pro Klárku. Látku jsem objednávala tady. Střih je stejný jako u těchto družičkovských (Burda 2/2006, střih 141 + kolová sukně). Jen ty modelky se čím dál tím měně chtějí fotit..


úterý 1. srpna 2017

V lese namotaná


Kolo byl pro mě po velkou část mého dětství a dospívání hlavně dopravní prostředek. Město, ve kterém jsem vyrůstala, totiž není ani tak město, jako spíše dvě velké vesnice spojené v padesátých letech továrnou na vagóny. Neměli jsme auto, já bydlela na okraji, a tak kamkoli jsem se chtěla dostat, jela jsem na kole.

Vlastně celkově byla naše rodina vždy dost "cyklo". Na kole jsme jezdili pro nákup (s velkou krosnou na zádech a brašnami), na návštěvy k tetám do blízkých měst, po hradech a zámcích v kraji a když si mě se ségrou taťka otestoval, že ujedeme s plnými brašnami několik dnů kopcovatou Vysočinou, vyrazili jsme s plnou polní i na Rakouské cyklostezky. 

Skoro vždy jsem ale jela odněkud někam. Měla jsem cíl: bližší nebo vzdálenější. A důvod k cestě.

Až když jsem poznala svého muže, začala jsem jezdit na kole jen tak. Pro zábavu. Z domu vyjet, dvě hodiny jezdit a pak se zase domů vrátit.

Taky jsem objevila horské kolo. Provoz na silnicích mi tak přestal kazit náladu a i když nejsem žádný super terénní jezdec, jízda lesní nebo polní cestou mě nadchla.

.....

Možná vám neuniklo, že v posledních letech vzniklo v Česku několik areálů takzvaných singletreků. Jde o pěšinky speciálně upravené pro horská (nebo jak mi bylo nedávno vysvětleno "enduro" kola). Stezky neboli traily jsou jednosměrné, je tak zaručeno, že se proti vám v zatáčce nikdo nevyřítí a pěším je sem vstup zakázán. Traily jsou momentálně dost populární, existují lidí (a je jich dost), kteří nikdy nejeli na kole lesem, zato mají sježděné všechny traily v republice.

Já si toto poježděníčko vyzkoušela před deseti lety v Kanadě, bohužel muž tehdy ještě asi neodhadl mé schopnosti  (nebo spíše nechopnosti) jezdit z kopce. První trail, který jsem kdy sjela (nebo spíše sešla:)) byl černý (stupňování barev je většinou stejné jako na sjezdovkách). A já byla vyděšená a odhodlaná tuto "jízdu" nikdy nezopakovat.

Když jsme na loňskou dovolenou vyráželi do Jizerských hor, kde leží jedno z nejstarších (nebo úplně nejstarší?) středisko singletreků u nás, ani mi moc nevadilo, že jsem těhotná, a že na kole bude jezdit jen muž. Vyrážel na traily ráno ještě před snídání, a tak svým ježděním vlastně ani neohrožoval náš rodinný dovolenkový program. Ukazoval mi ale fotky, mapy a pak taky zpovzdálí samotné pěšinky a mě se to přestalo zdát tak nereálné.

Čeho jsem se totiž hodně bála byly prudké sjezdy, kameny, skoky. Aby bylo jasno: jsem ten typ jezdce, který do kopce jede rychleji než z kopce. Na gympláckém cyklisťáku při výjezdu na Praděd to tělocvikář glosoval takto: "Ještě jsem neviděl nikoho, kdo tak rychle dokáže vyjet nahoru a pak tak pomalu sjet dolů". Myslím, že to nemyslel úplně jako pochvalu :)

Abych to zkrátila: slíbila jsem si loni s břichem, že až bude břicho v kočárku, nějaký ten trail si zkusím.



A dodržela jsem to. Na letošní dovolené v Rychlebských horách - projela jsem nejjednodušší (modrý) trail kolem Černého potoka. A byla nadšená. Pěšinka se klikatila lesem, který každou chvíli měnil svůj charakter, k tomu šumění potoka a nikde nikdo. Žádné skoky se nekonaly, každý průjezd nad potokem byl opatřen dřevěným zábradlím a těžší místa vykřičníkem. Trochu jako jízda zručnosti, kličkovaná mezi stromy, projížďka nádherným údolím, kde jsem se díky upravené stezce stíhala i kochat. Celkově mi tato modrá varianta připadala lehčí než projížďka lesem po turistické stezce. Nádhera.

Moje představy, že stezky budou ničit les a vypadat tam nepatřičně a nepřirozeně se taky nenaplnila. Po většinu času šlo o hliněnou pěšinku, jen místy vysypanou světlými kamínky, které v lese ničemu nevadily.

....
 
Vidnavský okruh si na Rychlebských stezkách projela i Klárka.


A takhle vypadaly ty černé varianty (na těch ale já samozřejmě nebyla, fotil muž)




Zastavili jsme se i na Lipovských stezkách v lázních Lipová (Jeseníky). Ty mě ale moc nenadchly - je to spíše sjezdovkové ježdění s na můj vkus velkým počtem klopenek. Více mě tam bavilo jezdit nahoru a kochat se výhledy.




Minulý víkend jsem si díky poukázce na půjčení celoodpruženého kola od Ježíška (díky, díky :)) a hlídání dětí babičkou a dědou (díky, díky:)) projela stezky u nás v Moravském krase. Kolo, na které bych musela hóódně dlouho šetřit, bylo skvělé a skvělý byl i doprovod mého muže, který na mě čekal za každým náročnějším "bukem". A pár takových "buků" v Jedovnicích je. Projeli jsme všechno, co se dalo.

.....

Už mi teď nepřijde nemožné (a vtipné) motat se s kolem celý den v jednom lese - protože traily jsou postaveny většinou na dost omezeném území. Nejet odněkud někam a několikrát po sobě dobrovolně vystoupat stejný kopec, abych ho vzápětí sjela. Před pár lety bych si klepala na čelo..

Asi budu vždy kolo částečně vnímat jako dopravní prostředek a "obyčejné"  turistické stezky mě na něm nikdy neomrzí. Taky už ale o trochu víc chápu lidi, kteří vyznávají tuto trailovou cyklistiku.

Na těchto stezkách je totiž zkoncentrováno vše, co je na ježdění na kole terénem nejzajímavější. 

A to mě, a nejen mě,  ba :)



neděle 23. července 2017

lind


Sítotisk, modrotisk, otisk, pravidelně-nepravidelné vzory, béžová a modrá, plátno. Látky přesně podle mého gusta. 

Už dlouho jim odolávám a v blízké době určitě podlehnu. Batoh nebo kabelka (úplně si představuji tu překlápěcí) s látkou od lind, to je to, co mě teď láká. Látky jako obraz a celkově látky od českých designérů mě momentálně na šití hodně baví.

A kdyby se cestou z Tišnova do Brandýsa nad Labem nemuselo asi šestkrát přestupovat, na nějaký ten sítotiskový kurz bych k lind taky určitě zajela..



pátek 21. července 2017

Samostatné



Jsou holky obě čím dál více samostatné. A já z toho mám radost. 

Dokáží přespat samy na zahradě ve stanu (se zamčenou brankou, nezamčenými dveřmi a rozsvícenou předsíní) bez toho, aby se vprostřed noci stěhovaly dovnitř. 

Nemají problém strávit týden u jedné nebo druhé babičky. Po týdnu se začne stýskat mě i jim. Ten týden si ale oboustranně užíváme - je potřeba si od sebe občas odpočinout. 

A je taky potřeba vyslat je čas od času do světa s mužem. Když jsem byla malá, co bylo víc než nemuset se večer sprchovat, jít spát v kolik se mi zlíbí, večeřet špekáčky, nemyslet na zubní kartáček (vlastně ho s sebou ani nemít) a spát ve stanu se třemi kamarádkami, protože taťka to zmákne pod širákem. 

Taška náhradního oblečení se mi po dvou dnech vrátila domů nedotčená a holky nadšené.. 



pondělí 17. července 2017

Letní šití - batohy

Za posledních šest týdnů jsem ušila pět batohů. Šití jsem zautomatizovala, do návodu, který jsem si loni v létě sepsala, už nahlížím jen občas. Celý proces se tím o dost zrychlil. Ustaly taky nadávky.

Těším se zpočátku na to, jak nastřihnu koženku a látku a jak jim to bude slušet, až je sešiju společně s Lochtí etiketou. Pak se těším, co s tím vším udělá zip. Vybrat kontrastní nebo co nejméně nápadný? Trocha trápení se při prošívání koženkových uší - kráčející patka a jehla na kůži jsou super věc, pořád ale můj hobby stroj nad koženkou kvílí. Protáčení batohu zrubu na líc je při použití téměř prkenné výztuhy do zad batohu pěkná fuška, už na to ale mám pár chvatů, takže už nemusím prosit muže, který mi s protáčením prvních kousků pomáhal. No a ta radost, když je batoh hotov, všechno všude sedí a jdu fotit, tak ta je za odměnu..

.......

Tenhle jsem ušila včera. Výjimečně jsem nedodržela nedělní odpočinek - holky jely s mužem na pánský "čundr", a batoh by vzhledem k našemu zítřejšímu holčičímu odjezdu k babičce měl být dnes odpoledne na poště. Látka se sýkorkami od Myyny nemá chybu. A s červenou koženkou batoh nikdo nepřehlédne. 

Mám taky velkou radost, že se mi podařilo najít tenhle fotokoutek u holek v pokoji - líbí se mi..



Tenhle batoh jsem šila jako náhradu za ten, který byl tmavomodrobílý namísto černobílého. Pamatujete?



A tohle je batoh původní, tmavomodrobílý.



Tento je z mé oblíbené látky z kolekce Cotton Candy - psala jsem o ní tu. Ještě si z ní syslím další dvě látky.. 

Moc milá zákaznice si přála sladit batoh s kabátem. S moc pěkným kabátem. Poslala jsem jí pár návrhů kombinací látka-koženka. A ona si vybrala ten, ve který jsem tajně doufala. Úžasné šití..




Batoh z další mé oblíbené deštníkové látky (Wilburrina) jsem šila na sklad. Je podle mého gusta a mám silné nutkání si jej nechat. Jen co Sára začne běhat a já budu potřebovat volné ruce.. Zatím je ale na Fleru.


Moje prázdninové šití je pomalé a nárazové. Se třema holkama doma nejsem schopná šít, ani večer, to už většinou zvládám jen sedět a hledět. A namlouvám si, že zpracovávám zážitky :). 

Holky jsou ale "funtuleny" a máme hlídací babičky každou sto kilometrů od nás na opačných stranách republiky. Takže až holky sbalí batůžky a vyrazí prázdninovat, nějaké to šití nárazově přece jen bude..



středa 12. července 2017

Dárek




Uklízím po delší době svůj šicí pokoj. Tempo mám prázdninově pomalé, ale kupodivu mě to nijak nestresuje.

Snažím se vměstnat všechny své kabelky do jedné krabice, kterou jsem jim k tomu určila, a ony se tam ne a ne vejít. Nějak zatím nemám místo na velké skladové zásoby, i když uznávám, že je praktické zásobu kabelek mít. Aby si zákazník měl z čeho vybírat.



Chci proto zatím skladové zásoby kapku zmenšit, jinak řečeno něco prodat.

Cenu snižovat nechci, moje cenotvorba zatím není tak dokonalá, aby v ní byl pro slevy prostor. Něco vydělat zkrátka musím a nikdo za mě práci neudělá. Napadlo mě proto, vyhlásit dvoudenní akci typu kabelka a k tomu dárek zdarma. Dárkem bude miniorganizér, kapsička na cokoli od léků a náplastí na cesty až po po kabelce se povalující drobnosti.. Látku i koženku si můžete vybrat podle svého gusta tady, nebo ji třeba sladit s látkou kabelky.



Vybírat kabelky můžete u mě na Fleru, akce platí na kabelky od 999,- výše (nevztahuje se na malé kabelky) jen dnes a zítra (13. a 14. července). A pokud mi o kabelku napíšete tady do komentářů nebo na mail a vyhnete se objednávce přes Fler, 11% s Fler ceny ušetříte. 

Tak směle do toho :)

pondělí 10. července 2017

Čtyřletá indiánka



Terezka slavila minulý týden čtvrté narozeniny..

Miluje koně a kočky (živé, plyšové i namalované), krémové zeleninové polívky,  svou červenou, puntíkovanou točící sukni (děkujeme tetě Markétě) a všechny ostatní holčičí parádivosti. Červenou barvu aktuálně vyměnila za růžovou - asi nějaká školková davová záležitost. Má potřebu zdobit sebe i všechno kolem sebe. Máme už razítko medvídka na dvou trámech, fixkou vylepšeného houpacího koně a pár kruhů na zdech. Že prý byly předtím smutné..



Nějak se u nás ujalo, že si na své narozeniny oslavenec může k obědu "objednat" jakékoli jídlo. Terezka si přála rýži v mlíku - že by to dítě bylo po mě?

Přála si dostat plyšového koně, kočku nebo ušitou panenku - Klárka ji totiž tu svou nechce půjčovat a nechat převlékat. Plyšáků máme mraky, a tak jsem tradičně o půlnoci před dnem D došila jednu zrzku jenom pro ni. A aby byl i koník, má je panenka na sukni..


P.S. Indiánská trika jsme na školkový indiánský týden vyrobily z mých starých tílek. Svázala jsem nahoře ramínka, aby holkám nepadaly, holky si je vyzdobily bramborovými razítky a barvou na textil. Největší úspěch mělo razítko s pírkem. Čelenku jsme umotaly ze dvou hnědých koženek z galanterie, a pár tyrkysových pírek z papírnictví, které jsme zapíchaly pod navlečené korálky.

neděle 9. července 2017

Osmiměsíční Sára a její o půl roku mladší parťák

Týden po sedmiměsíčních "narozeninách" začala lézt, což pro mě ve spojení s její ochutnávací touhou znamená být ji všude v patách. V korbě kočáru začala jezdit zásadně na břiše, museli jsme přesedlat do sporťáku. Spí se dvakrát denně po dvou hodinkách (zásadně v kočárku v předsíni a zásadně bez uspávání - usne si sama - juchů). Je ze všech tří holek nejhubenější, ale jí nejlíp a všechno - zajímavé. Na papá a pacipaci ji nedostanu, zato kroutit hlavou "nenene" umí dokonale. Co by jí taky člověk jiného furt říkal, když ji věčně loví něco z chřtánu:)


Na tuto koláž se těším už šest let - od doby, kdy jsem vyfotila sedmiměsíční Klárku v retro punťovaných kalhotách, které pro mě coby mimino ušila moje mamka. Naši mě skoro nefotili, a tak je tato moje fotka od fotografa snad jediná, kterou mám (vlevo nahoře). Před třemi lety jsem cvakla Terezku a koncem letošního května dokončila naší holčičí časosběrnou sérii Sárou. Všechny plus mínus sedmiměsíční.

Vpravo nahoře Terezka, vlevo dole Sára, vpravo dole Klárka. 

Tak co, která je na mě nejvíce podobná?



A taky má Sára nového kamaráda - malého zrzavého kocourka. Prvních pár dnů strávil pod kredencí, bál se každého prudkého pohybu. Postupně si ale na nás zvykl a už je to mazel největší. Sáru bere jako svého sourozence - je jí všude v patách, nechá si od ní všechno líbit a navzájem si asistují u společných výtržností. Sáru zajímají jeho hračky a kocoura zase její, jsou asi ve stejném stádiu vývoje. Já občas pěním, protože mít doma kotě je podle mě minimálně jako půl dalšího dítěte. Ale když je pak vidím, jak spolu zaujatě popohánějí míček po podlaze.. 

P.S. Největší terno jsou víčka a kuchyňské sponky  - pro oba:)


pátek 30. června 2017

Naposled školková

Přesně si pamatuji den, kdy jsme, obě vykulené, do školky přišly prvně. Před skoro čtyřmi lety. Klárka  natěšená a nadšená, po tom, co od dvou let stávala u jejich plotu a sledovala děti na zahradě. Nemohla jsem ji odtud dostat. 

Po prvních nadšených dnech (asi dvou :)) se mě v šatně začala držet jako klíště a nechtěla dovnitř ani za nic. Stres její a celodopolední stres můj.

První měsíc byl špatný, druhý lepší a pak už mi začala vyčítat, že pro ni odpoledne chodím moc brzo.

Spousta malování, vyrábění, básniček (jednu dokonce složila Klárka sama), kamarádů a těšení se. Na výlety, maškarní reje, Mikulášskou nadílku, na besídku...

Dnes ráno Klárka nadšená ze své proměny na školačku, já naměkko.

Po prázdninách nahodíme aktovku a stejně vykuleně jako před lety do školky vykročíme do školy. Změna je život :)



Letos jsme s holkama pro naše skvělé "pančelky", které snad budou příští rok pokračovat s Terezkou, vymyslely obal na knížku, čokoládu z čokoládovny v Troubelicích a děkovací Sonnentor čaj. Snad se budou líbit..

úterý 27. června 2017

Poličky v soutěži

Taky si myslíte, že jsou červen a prosinec nejhektičtějšími obdobími roku? U mě to platí stoprocentně a můžu se snažit jak chci, plánovat, neplánovat, stejně nikdy nevím kam dřív skočit.

Mám v hlavě spoustu potenciálních příspěvků, ale skutek utek ...




Tak alespoň jedna fotka našich kuchyňských poliček, které jsem protřídila, uklidila, seřadila, radost si tím udělala. A fotku honem do soutěže odeslala, moje záchvěvy sebevědomí totiž nikdy netrvají dlouho.

Kdo chcete hlasovat o nejhezčí fotku a soutěžit tak o dřevěné prkénko, můžete tak učinit na blogu Jane at home. Krásných fotek je tam hromada a prkénko za to určitě stojí..

čtvrtek 22. června 2017

Občas se to stane..

  
.. že člověk (a taky foťák) nezvládne správně vyfotit látku, ona pak vypadá na fotce tmavší, téměř černá. Zákaznice si tuto "černou" látku pro svůj batoh vybere, doladíme (po mailu) dvě barvy koženek, mosazné kování a zip. Chvilka oboustranného těšení - můj nejoblíbenější okamžik v průběhu šití je chvíle protočení kabelky / batohu z rubu na líc - hotový batoh vyfotím a po síti sítí posílám budoucí majitelce.

A tady přichází ten zádrhel. V kombinaci se světle smetanovou a hlavně černou koženkou totiž vynikne "tmavěmodrost" látky. Když mi zákaznice s omluvou píše, že je  batoh krásný, ale vybraná látka byla černá, krve by se ve mě nedořezal. Představím si okamžitě sama sebe u kadeřnice, když mi (skoro vždycky) vytvoří na hlavě střih, který není úplně podle mého očekávání. (Vyzkoušela jsem už spoustu kadeřnic, zatím jen jedna mě stříhala podle mých přání - odstěhovala se až na úplný jih Moravy :( )
 
V zápětí se ale vzpamatovávám. Tohle přece k zakázkovému šití patří ať chci anebo ne. Píšu omluvnou zprávu a sypu si popel na hlavu. Musím látku vyfotit znovu.. Domlouváme se na nové látce a novém šití. Batůžek si nechám a nabídnu ho na Fleru (už tam je). Moc děkuji Martině za velkou vstřícnost a pochopení..

A pokud byste Vy rády něco si u mě nechaly ušít, nelekejte se. Je možné, že si nejste jisté látkou nebo její kombinací. Dělávám to většinou tak (a od teď už to tak budu dělat vždycky), že Vám vybranou kombinaci látka-koženka vyfotím a pošlu k odsouhlasení. Protože optika dělá mnoho a látka samostatně může vypadat jinak než látka vedle určité barvy koženky. Navíc záleží na světle, foťáku, monitoru, .. - takže čím více fotek uvidíte, tím lépe. Pokud máte v hlavě více kombinací a nemůžete se rozhodnout, napište. Vyfotím Vám všechny. Teď jsem dokonce ladila batoh k obrázku kabátu. Všechno je možné.

No a pokud se i tak stane, že se Vám finální batoh / kabelka / cokoli nezdá podle Vašich představ, nebojte se mi ozvat. Vždycky se to dá nějak vyřešit, třeba ušít nový / novou jako v tomto případě. Udělám všechno proto, aby Váš vysněný batůžek / kabelka / cokoli byl opravdu ten vysněný.


P.S. Kdyby se tak i špatně ostříhaná hlava dala vyměnit za nově ostříhanou hlavu - hned bych měla o jeden stres méně :)

pondělí 19. června 2017

Rychlebské hory - výlety od Pišliků

Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu "náročná".

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.

Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků - na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 

Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě - na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 

Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 





Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.





Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 

Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila - většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..

Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu :)



V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 

Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..



neděle 18. června 2017

U Pišliků

Oficiálně se chalupa, ve které jsme minulý týden bydleli, jmenuje U Serváce. Je v Rychlebských horách, kde skupina nadšenců před několika lety vybudovala síť stezek pro horská kola. A protože chalupa je jen kousíček od jedné takové stezky a dva kousíčky od ostatních trailů, a taky proto, že ji pronajímají moc sympatičtí lidé, kteří navrhují a vyrábějí nádherné dřevěné hračky, auta, ponorky a traktory, museli jsme jet zrovna tam. Dřevěné figurky, pasažéři všech těch úžasných dřevěných strojů, se jmenují Pišlici, a tak jsme všem tvrdili, že jedeme k Pišlikům...


Chalupa mě nadchla. Venkovní hliněné omítky, modrá kachlová kamna, staré dřevěné podlahy, původní kamenná futra do našeho pokoje, kastlová okna, neomítnuté cihly. Stará čela postelí, skříň i noční stolky, venku kamenná veranda, muškáty (ty nepřevislé, juchů) a spousta koz. Dvě kůzlátka a slepice. Ve sklepě výběr kvalitních vín a možnost načepovat si pivo.

Každé ráno nám moc milá paní nachystala výbornou snídani. Míchaná vajíčka (taky tomu říkáte vaječina?), kozí sýr, zelenina. Nebo taky wafle ve tvaru mickeymouse a výborné palačinky s jahodami ze zahrádky. Protože paní byla opravdu moc milá a já tu pusu moc nezavřu, naučila jsem se od ní uvařit z jahod, medu a trošky vanilkového pudinku tu nejlepší náplň do palačinek. Mňam.





Holky chodily krmit kozy, z postelí se staly autobusy. Z dřevěné truhly plné Pišliků, jejich autíček a všemožných dřívek lovily součástky a stavěly parkoviště. Měly jsme trochu problém je vůbec dostat na nějaký výlet, jediné, co chalupu trumflo bylo koupání a stavby z písku v bývalém kaolínovém lomu.




Moc hezky tam bylo, ubytování přesně podle mých představ. Určitě se tam někdy vrátíme..

pátek 16. června 2017

Černobílé hračky s kapkou barvy

Přiznávám, že když jsem je před rokem a půl šila poprvé, netušila jsem, že budou mít takový úspěch. A mají, ani asi nespočítám, kolik už jsem jich ušila.

Otestovala jsem je i na naší Sáře a prošly. Líbí se jí, návštěvám i paní učitelkám ve školce :) A já se dmu pýchou..






Napadlo mě vyzkoušet i o trochu méně černobílé, zato více barevné varianty. Barev ale jen trochu, aby hračky pořád byly více černobílé než barevné.




Moc mě baví, že každá hračka vypadá trochu jinak, navíc ten "jé efekt" když ji šiju a těším se na výsledek... Souvisí to celé taky s mou snahou dělat originál kousky (dneska jsem stála asi tři metry od holky, která měla to stejné triko jako já a i když bych nikdy neřekla, že by mi to mohlo vadit, připadala jsem si divně).






Černobílé sady hraček pořád budou, k tomu si občas pro radost ušiju nějakou tuhle krapetbarevnou variantu pro oživení. Aby to víc bavilo mě i vás..





Všechny hračky jsou dostupné na Fleru - i s detailním popisem, co všechno "umí".