sobota 25. ledna 2020

Deka pro mamku





Loňská deka pro mou ségru (najdete ji tady) mamku nadchla, včetně barev. A tak si přála jednu i pro sebe.

Látky jsem vybrala hned a pak mi celý rok trvalo, než jsem ji ušila. Jen tak tak jsem ji stihla zabalit pod stromeček..

Jsem zvědavá, jestli někdy ušiji víc než jednu deku ročně. Chtěla bych, baví mě to, je to takové jiné šití. Mám na to vyhrazených několik štůčků látek a na Pinterestu celou jednu složku inspirace. Ale zároveň bych chtěla spoustu jiných věcí, takže uvidíme. A vlastně jedna deka ročně možná není až tak špatné skóre..












P.S. Kdo má tyhle sešívané deky rád, u Evulekotule na instagramu v neděli končí dražba jednoho úžasného dekového počinu - peníze půjdou do ZOO Praha na pomoc zvířatům v Austrálii..


čtvrtek 23. ledna 2020

Muzeum nové generace - Žďár nad Sázavou





Možná to byl (v sobotu) jediný den letošní zimy se sněhem i v nižších nadmořských výškách.

Sněžit začalo ve vlaku mezi Tišnovem a Žďárem nad Sázavou a k naší velké radosti sněžení pokračovalo celou naší žďárskou "tůru" od nádraží až k zámku. Místo plánované hodiny jsme šli více než dvě, holky nás stokrát (z několika centimetrů) zkoulovaly, Terezka si střádala koule na sněhuláka, kterého pak kousek od Sázavy opravdu postavila a Sára velela celému pluku neskutečně ochočených kachen, které s námi kousek cesty putovaly. A Klárce mrzly prstíčky a už TAM chtěla být..

Prakticky celou cestu jsme šli městskou zelení a kolem řeky, kde to pod čerstvým sněhem vypadalo naprosto kouzelně. Prošli jsme prakticky skrz celé město a téměř pořád parkem.












 Muzeum nové generace v areálu kláštera a zámku pod poutním kostelem na Zelené hoře je opravdu úplně jiné muzeum než na jaké jsme zvyklí. A rozdíl zdaleka není jen v tom, že u vchodu dostanete sluchátka. Audiovizuální technika vás vtáhne do historie kláštera a pokud nemusíte pořád odlovovat neposednou Sáru, z údivu jistě několik hodin nevyjdete. A k tomu všemu: krásně a citlivě rekonstruovaná budova kláštera..

Do dubna je v areálu zámku ještě jedna výstava Včela - cesta do včelího města, která se podle popisu zdá být také úžasná, interaktivní, dějová a pro menší děti asi i vhodnější než Muzeum nové generace, tu jsme si ale nakonec nechali na další žďárskou návštěvu.


V Tišnově na nás totiž čekal zasněžený kopec na Sychráku, který bylo nutné stihnout pořádně posáňkovat. V neděli ráno totiž bylo sněhu ani ne polovina a večer už žádný..














čtvrtek 9. ledna 2020

Plyšové Vánoce




Terezka si každoročně přeje pod stromeček plyšáka, vymyslí vždycky nějaké konkrétní zvíře. Už se z toho stala skoro tradice. Letos navíc všechny své "vánoční" plyšáky celý Šťědrý den ňuchňala, vyráběla jim přáníčka a slavila s nimi jejich narozeniny.

 Letos si přála medvěda.

Klárka má svého oblíbeného tygříčka (a plnou postel jiných plyšáků), nemá ale příliš potřebu jejich řady rozšiřovat.

Sára plyšáky zatím moc neprožívá, jen občas se nechá inspirovat Terezkou. Když jsem ale letos před Vánoci šila šest Mižďuchů na zakázku, moc si přála jednoho si nechat. Chodila je okukovat, když byli vyrovnaní v mé pracovně na gauči a když jsem je zabalila do velké krabice a odeslala, několikrát se zeptala, jestli jí teda opravdu nějakého ušiji.

A tak jsem víceméně zachovala Mižďuší střih, použila šedý úplet a ušila jezevce. Nebo teda paní Jezevcovou. Sára totiž pod stromeček dostala knížku naší oblíbené Marianne Dubuc s názvem Horská cesta, která je právě o paní Jezevcové. Moc mě bavilo vyšívání čumáčku a hlavně líček - konečně jsem se naučila francouzské uzlíky.

Terezčina medvídka jsem s paní Jezevcovou sladila puntíkatým šátkem, aby to holkám spolu ladilo.


Radost byla veliká..










neděle 5. ledna 2020

Vánoce 2019




Zdravím vás všechny v novém roce a jedním dechem omlouvám svou dlouhou nepřítomnost tady.

Advent  asi nebyl ani tak hektický, abych sem nestihla vkládat příspěvky, spíše mě k tomu dovedla má snaha minimalizovat vše, co minimalizovat jde, právě proto, aby hektický nebyl. Trochu jsem se do toho možná zacyklila, ale snad mi rozumíte ...

Jediné, co jsem minimalizovat nedokázala, bylo šití. Přesto, že jste byli skvělí a všechny větší zakázky si objednali s velkým předstihem - děkuji! - já si to prostě zase nějak špatně rozvrhla. Kapku jsem propadla touze dohnat těch čytřicet procent platu, který mi díky částečnému úvazku chybí na výplatní pásce, a šila a šila a šila. Až tak, že už jsem se pár dnů před Vánoci na šicí stroj nemohla ani podívat. To se mi často nestává.






Velkou radost mi o Adventu udělalo naše tradiční mikulášské setkání, kdy náš dům sice praská ve švech, starší děti už "vědí co a jak" a vždycky se pár dnů (ne-li hodin) před příchodem svatého muže vyskytnou nějaké komplikace, ale ta mikulášská atmosféra a těšící se děti prostě stojí za to. A to setkání nás všech ...





Dalším velkým dnem byl trh v Náměšti nad Oslavou. Nádherné prostředí Špitálku, živá hudba, špekáčky, milí pořadatelé a nejmilejší naši hostitelé - paráda. Moc jsem se předem bála, že zmrznu, ale zabalená v peří a zahřívána průběžně punčem (díky!) jsem byla celý den jako v bavlnce. A navíc: po skleničce punče (a se skvělou parťačkou) se prodává mnohem veseleji.





V adventním kalendáři letos holky každý den našly jednu lego ozdobu (ano, slyšíte správně, i Lego má svůj adventní kalendář :)). Úspěch byl veliký, Lego je u nás hračka číslo jedno a bez chrastění kostiček u nás nepřejde jediný den. Věšeli jsme je postupně na jedlovou větvičku pověšenou na zdi a k mému překvapení výsledek nevypadal vůbec špatně. Fotku bohužel nemám.

Po všech  besídkách a frontách v Zásilkovně jsme o víkendu před Štědrým dnem vydechli a dokonce upekli pár druhů cukroví. A já pořád ještě šila (!!). Ale už jen trochu, víc to nešlo.







A pak to propuklo: Terezka dostala svého vytouženého plyšáka - letos si přála medvěda - u Sáry to opět na plné čáře ze všech dárků vyhrála želva do  vany (to dítě je vodník a my přes její kačenky brzy nenajdeme dveře do koupelny). Klárka začala být mobilní.

Užili jsme si návštěv, dvou dnů běžek (tradiční Pustevny a neskutečně přeplněný Praděd) i pár  dnů domácího lenošení. A vlastně i na bruslích (Sára poprvé celou hodinu!) a lyžích jsme byli. Úžasný byl Silvestr: pustili jsme si s holkama tři pohádky, po té první uspali Sáru a Klárka s Terezkou s námi byli vzhůru až do půlnoci. Na Nový rok jsme vyšlápli na rozhlednu nad Tišnov uvidět ohňostroj z vrchu. No, uznávám, že velkolepější je ta šílenost asi zespoda, navíc můj strach z výšek, ale zase jsme byli kus od toho kraválu, což jsme ocenili všichni a nejvíc Kuky (naše border kolie).





Hráli jsme do zblbnutí Carcassonne, s dětmi i bez dětí, chodili spát po půlnoci - holky nepříliš dlouho před námi - a vstávali po deváté. Labůžo. Já se snažila moc neřešit nekonečný úklid a místo něj stavět ZOO, opravovat Lego stavby a stavět Kapplu (ta nadchla mě i holky).





Pár prvních Vánoc jsme s mužem trochu bojovali, které tradice převzít z jeho a které z mé rodiny. Každý si Vánoce představoval trochu jinak. Asi je to všude těžké, udělat si zvyky svoje. Uhráli jsme to myslím na remízu, jen letos možná trochu vyplavalo na povrch, že to úplná remíza není. A tak mi to chvíli bude vrtat v hlavě a je to asi i dobře ...


Loňský rok se toho stalo spoustu nového: Sára nově ve školce, Terezka ve škole, já po devíti letech v práci. A bylo i pár smutných dnů. Ale jsme všichni zdraví a i když to může někdy znít jako fráze, jsem za to moc vděčná. To ostatní už nějak přijde.


Předsevzetí letos jedno mám a bude to v tom každodenním kolotoči asi těžké. Být více s dětmi. Ne jen být, ale BÝT. A dělat věci více podle nich. Snažit se ...


Tak krásný nový rok všem!