sobota 19. srpna 2017

Sára devítiměsíční

(no dobře, za pár dnů už bude mít měsíců deset - krapet nestíhám..)




Leze a prolízá. Zatím jen po břiše, na čtyři se jí nechce. Styl partyzán, rovnoměrně na obě strany. Prolízá rostoucí židličku a Terezčinu barovou židli. Jen co se ohlídnu, vyleze deset schodů. Ke všemu si stoupá a i když by ještě neměla, sundávat ji nemá cenu / nemám nervy. Za chvíli je zase na nohou.




Hračky ji momentálně vůbec nezajímají, nejlepší zábava je vyndávání příborů z myčky nebo moje krabice se zipy. Naučila se mávat a ukazovat jak je veliká, zaručeně to ale ukazuje minimálně pět minut po tom, co to po ní někdo chce. 



Často se mě (hlavně) ženy ptají, jak to dělám, že vydrží sedět takovou dobu v kočárku a nedožaduje se pozornosti. Nijak, ona to tak prostě má. A my ji to nevymlouváme a dokud je spokojená, necháváme ji sedět, ležet, hrát si, prolízat..

Bagruje ukázkově všechna jídla, sní obrovskou porci. Ani s nočním kojením si nechce dát říct - přes všechnu mou odnaučovací snahu sosá dvakrát za noc. Vidět to na ní ale není, je to hubeňour, jen dlouhá je jak žížala. Snaha všechno ochutnat pořád trvá. Nejsme ji pořád v patách, a tak už jejím zažívacím traktem prošlo určitě kdeco. Kolikže kilo hlíny má dítě do jednoho roku spolykat?



Je to neskutečně pohodové dítě..


středa 16. srpna 2017

Dva bratři (mého muže), ...

 
.. dvě svatby. Obě  letos na jaře. Každá trochu jiná, přesto podobné.

 

Markéta a Vítek (a Trix).
Červená a modrá.
Kostel v Ústí nad Labem, ale sympatický jáhen brněnský.
Origo nevěstou a ženichem po večerech vyráběné vývazky.
Puntíkovaný dort
 i sukně pro družičky.
Retro šaty nevěsty - švagrové.
Svatební oznámení jako startovní číslo,
ze startovních čísel i vyrobená girlanda. 
Prohlídka labyrintu sklepení a můj právě objevený strach ze tmy.
Noční lekce swingu protančená s Klárkou.
Makrónky Markétiny  kamarádky Markéty.
Focení v Tiských stěnách (fotograf Tomáš Nguyen)
Cestou domů Klárkou vyžádaná zastávka na svezení se pražským metrem..
 
 

Pavlína a Petr.
Jejich malá Julča.
Obřad na břehu rybníka.
Krásné květiny kam se podíváš - na stolech, na louce i v nevěstiných vlasech.
Úžasný mechový podklad pro prstýnky,
dort zdobený čerstvým ovocem.
Klárka užívající si roli družičky
(a Terezka na poslední chvíli ze své družičkovské role vycouvávající),
já poprvé v životě v roli svědka.
Fotbálek po obědě
a koupání v bazénu. 
 
 
Krásné byly obě dvě ...


pondělí 14. srpna 2017

Letní šaty last minute - návod


Chtěla jsem je ušít tak o měsíc dříve, nejlépe už v první polovině června. Povedlo se v půlce července a nafotit až teď. Příště si šití naplánuju na únor a třeba to do června vyjde :)

Střih jsem obšlehla z úžasných HM šatiček, které měla Terezka půjčené od kamarádčiných holek, když si u jejich bazénu totálně zmáchala svoje. Je děsně jednoduchý a postup vlastně taky - třeba se ještě chystáte na nějakou přímořskou dovolenou, kam se podle mě přesně hodí. Ušito máte  do dvou hodin.


Velikost těchto je asi 110 - 116 (4-5 let) , když ale střední část (40cm) o pár centimetrů prodloužíte nebo zkrátíte, můžete si velikost lehce přizpůsobit podle svých potřeb. Vše ostatní bych ponechala stejné.

Budete potřebovat:

- 60 cm látky šíře 110 cm (bavlněné plátno nižší gramáže nebo rovnou popelín)
- 30 cm gumy (šířka max. 1 cm, spíše užší)
- dvě bavlněné tkaničky do bot v barvě ladící k vaší látce



1 - vytvořte střih a při jeho obkreslování na látku (dvakrát - přední a zadní díl) přidejte 1,5 cm, na horní hraně (výstřih) 2 cm.

2 - dejte díly lícovými stranami k sobě a sešijte boky (na obrázku jsou tmavě zelené). Ideálně overlockem, stačí ale i obyčejným strojem a začistit cikcakem.

3 - založte spodní hranu šatů. Tady nesežehluji, zahýbám prsty přímo před patkou stroje. Nejprve půl centimetru, prošiju, a pak ještě jednou: o kapku více než půl centimetru.

4 - založte oblouk ve tvaru U, který vznikl sešitím předního a zadního dílu pod rameny - postupujte stejně jako u spodní hrany (jde to o kapku hůř, protože oblouk je o poznání větší)

5 - na horních hranách vytvořte založením  (2 krát 1cm) tunel. Tím provlečte gumu  - jednu na předním díle, jednu na zadním díle. Na začátku a konci tunýlku gumu k šatům přišijte.

6 - ramínka jsem umotala ze dvou bavlněných tkaniček do bot :) Svázala jsem dvě tkaničky uzlíkem, smotala každou zvlášť proti směru hodinových ručiček a pak je nechala zamotat do sebe (po směru hodinových ručiček). Vypadají tak ramínka jako bavlněný provaz, na každé straně s uzlíkem. Mám každé ramínko dlouhé asi 13 cm, raději ale šaty dítěti přiměřte a délku ramínek si určete individuálně. Přišijte ramínka na okraje výstřihu a máte hotovo.


Tahle látka mě uchvátila, je tak nápadně nenápadná, jednoduchá a geometricky negeometrická, že jsem z ní musela ušít šaty i pro Klárku. Látku jsem objednávala tady. Střih je stejný jako u těchto družičkovských (Burda 2/2006, střih 141 + kolová sukně). Jen ty modelky se čím dál tím měně chtějí fotit..


úterý 1. srpna 2017

V lese namotaná


Kolo byl pro mě po velkou část mého dětství a dospívání hlavně dopravní prostředek. Město, ve kterém jsem vyrůstala, totiž není ani tak město, jako spíše dvě velké vesnice spojené v padesátých letech továrnou na vagóny. Neměli jsme auto, já bydlela na okraji, a tak kamkoli jsem se chtěla dostat, jela jsem na kole.

Vlastně celkově byla naše rodina vždy dost "cyklo". Na kole jsme jezdili pro nákup (s velkou krosnou na zádech a brašnami), na návštěvy k tetám do blízkých měst, po hradech a zámcích v kraji a když si mě se ségrou taťka otestoval, že ujedeme s plnými brašnami několik dnů kopcovatou Vysočinou, vyrazili jsme s plnou polní i na Rakouské cyklostezky. 

Skoro vždy jsem ale jela odněkud někam. Měla jsem cíl: bližší nebo vzdálenější. A důvod k cestě.

Až když jsem poznala svého muže, začala jsem jezdit na kole jen tak. Pro zábavu. Z domu vyjet, dvě hodiny jezdit a pak se zase domů vrátit.

Taky jsem objevila horské kolo. Provoz na silnicích mi tak přestal kazit náladu a i když nejsem žádný super terénní jezdec, jízda lesní nebo polní cestou mě nadchla.

.....

Možná vám neuniklo, že v posledních letech vzniklo v Česku několik areálů takzvaných singletreků. Jde o pěšinky speciálně upravené pro horská (nebo jak mi bylo nedávno vysvětleno "enduro" kola). Stezky neboli traily jsou jednosměrné, je tak zaručeno, že se proti vám v zatáčce nikdo nevyřítí a pěším je sem vstup zakázán. Traily jsou momentálně dost populární, existují lidí (a je jich dost), kteří nikdy nejeli na kole lesem, zato mají sježděné všechny traily v republice.

Já si toto poježděníčko vyzkoušela před deseti lety v Kanadě, bohužel muž tehdy ještě asi neodhadl mé schopnosti  (nebo spíše nechopnosti) jezdit z kopce. První trail, který jsem kdy sjela (nebo spíše sešla:)) byl černý (stupňování barev je většinou stejné jako na sjezdovkách). A já byla vyděšená a odhodlaná tuto "jízdu" nikdy nezopakovat.

Když jsme na loňskou dovolenou vyráželi do Jizerských hor, kde leží jedno z nejstarších (nebo úplně nejstarší?) středisko singletreků u nás, ani mi moc nevadilo, že jsem těhotná, a že na kole bude jezdit jen muž. Vyrážel na traily ráno ještě před snídání, a tak svým ježděním vlastně ani neohrožoval náš rodinný dovolenkový program. Ukazoval mi ale fotky, mapy a pak taky zpovzdálí samotné pěšinky a mě se to přestalo zdát tak nereálné.

Čeho jsem se totiž hodně bála byly prudké sjezdy, kameny, skoky. Aby bylo jasno: jsem ten typ jezdce, který do kopce jede rychleji než z kopce. Na gympláckém cyklisťáku při výjezdu na Praděd to tělocvikář glosoval takto: "Ještě jsem neviděl nikoho, kdo tak rychle dokáže vyjet nahoru a pak tak pomalu sjet dolů". Myslím, že to nemyslel úplně jako pochvalu :)

Abych to zkrátila: slíbila jsem si loni s břichem, že až bude břicho v kočárku, nějaký ten trail si zkusím.



A dodržela jsem to. Na letošní dovolené v Rychlebských horách - projela jsem nejjednodušší (modrý) trail kolem Černého potoka. A byla nadšená. Pěšinka se klikatila lesem, který každou chvíli měnil svůj charakter, k tomu šumění potoka a nikde nikdo. Žádné skoky se nekonaly, každý průjezd nad potokem byl opatřen dřevěným zábradlím a těžší místa vykřičníkem. Trochu jako jízda zručnosti, kličkovaná mezi stromy, projížďka nádherným údolím, kde jsem se díky upravené stezce stíhala i kochat. Celkově mi tato modrá varianta připadala lehčí než projížďka lesem po turistické stezce. Nádhera.

Moje představy, že stezky budou ničit les a vypadat tam nepatřičně a nepřirozeně se taky nenaplnila. Po většinu času šlo o hliněnou pěšinku, jen místy vysypanou světlými kamínky, které v lese ničemu nevadily.

....
 
Vidnavský okruh si na Rychlebských stezkách projela i Klárka.


A takhle vypadaly ty černé varianty (na těch ale já samozřejmě nebyla, fotil muž)




Zastavili jsme se i na Lipovských stezkách v lázních Lipová (Jeseníky). Ty mě ale moc nenadchly - je to spíše sjezdovkové ježdění s na můj vkus velkým počtem klopenek. Více mě tam bavilo jezdit nahoru a kochat se výhledy.




Minulý víkend jsem si díky poukázce na půjčení celoodpruženého kola od Ježíška (díky, díky :)) a hlídání dětí babičkou a dědou (díky, díky:)) projela stezky u nás v Moravském krase. Kolo, na které bych musela hóódně dlouho šetřit, bylo skvělé a skvělý byl i doprovod mého muže, který na mě čekal za každým náročnějším "bukem". A pár takových "buků" v Jedovnicích je. Projeli jsme všechno, co se dalo.

.....

Už mi teď nepřijde nemožné (a vtipné) motat se s kolem celý den v jednom lese - protože traily jsou postaveny většinou na dost omezeném území. Nejet odněkud někam a několikrát po sobě dobrovolně vystoupat stejný kopec, abych ho vzápětí sjela. Před pár lety bych si klepala na čelo..

Asi budu vždy kolo částečně vnímat jako dopravní prostředek a "obyčejné"  turistické stezky mě na něm nikdy neomrzí. Taky už ale o trochu víc chápu lidi, kteří vyznávají tuto trailovou cyklistiku.

Na těchto stezkách je totiž zkoncentrováno vše, co je na ježdění na kole terénem nejzajímavější. 

A to mě, a nejen mě,  ba :)