úterý 11. února 2020

V rádiu




Jak už jsem na podzim psala, více jak polovinu pracovních dnů teď trávím zpátky v mém oboru, v klimatologii. Je pro mě zásadní, že na tři dny v týdnu uteču od všech dětských požadavků, můžu se soustředit déle než pár minut a hlavně: jsem znovu většinu dne mezi lidmi.

Přiznávám, že je to po letech docela nářez, spoustu věcí jsem zapomněla a někdy mi to všechno přemýšlení jde tak strašně pomalu, že se mi chce až brečet. Ale bojuji a baví mě to. Vlastně si někdy připadám úplně dětsky nadšená z těch nejvíc nejobyčejnějších pracovních věcí.

Minulý týden jsem byla pozvána do Českého rozhlasu Zlín. Máme celou velkou budovu plnou odborníků na klima, na sucho, meteorologů předpovídajících počasí. Někteří jít nemohli, jiní neměli čas, a tak to nějak padlo na mě.

Bála jsem se moc, protože devět let doma s dětmi je devět let doma s dětmi, ale snažím se poslední dobou výzvy přijímat a ne jim uhýbat, a tak jsem kývla.

Nervózní jsem byla více než před státnicemi, pořád dokola jsem si opakovala, že je to předtáčený rozhovor, ne živý vstup, že o nic nejde. A že je to rádio, ne televize.

Moc to nepomáhalo...

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tady o tom psát, ale říkám si, proč ne. Patří teď počasí ke mně stejně jako šicí stroj a vy aspoň budete vědět co dělám, když zrovna nešiju nebo neřeším děti.

V rozhovoru neříkám nic převratného a co se týká řečnického umění, měla bych na sobě dost zapracovat, ale co už.. Zkušenost to byla obrovská a je důležité občas překročit svůj stín.

Záznam najdete v audioarchivu Českého rozhlasu tady. Čas 17:32 - Den ve Zlínském kraji - Host

(Pokud tedy chcete :))


neděle 9. února 2020

Šicí terapie





Jak už jsem psala krátce po Vánocích, letos jsem to s předvánočním šitím dopracovala tak daleko, že se mi i jen pohled na šicí stroj znechutil.

Leden je (pro tentokrát naštěstí) docela klidný měsíc, kdy jsou všichni po Vánocích materiálně zásobeni a já tak vybírám šicí dovolenou. Dlouho jsem nešila vůbec a nechávala to "vyhnít". A pořád nic, chuť sednout ke stroji nikde.

Co většinou funguje, je donutit se ušít si něco pro sebe nebo pro holky. Je to ale taky trochu risk, protože když to nevyjde a nejsem s výsledkem spokojena, nechuť se prohlubuje.

Takže něco osvědčeného: pyžamo. (Muž tvrdí, že šiju pořád jen samá pyžama).

Protože ta radost, když vám hned ráno skočí kolem krku dítě v některém z těch úžasných úpletů, které na mě ze všech eshopů svůdně mrkají...







Přidávám i fotku pyžama, které jsem Sáře šila už na podzim.

No dobře, možná opravdu pořád šiju pyžama.





Pak jsem sebrala odvahu i na rolák pro sebe - podle střihu ze stránek Prošikulky.cz a Šárčina nádherného úpletu. Vyšlo to, a je to můj nejoblíbenější kousek v šatníku.

Jen fotku "v akci" bohužel pořád nemám, i když už ji na instagramu dlouho slibuji..





Čepice měly velký úspěch na trhu v Náměšti, hlavně ty ostružinové. V brzké době je snad naskladním i na Fler. Tedy ty ve dvou dětských velikostech. Tu na úvodní fotce jsem šila pro kamarádku, ale řeknu vám, kdyby nebyla ze stejného města, ušila bych ji snad i pro sebe.

A mimochodem, ta fotka s čepicí na začátku, to je moje asi úplně první selfie :)




Pořád jsem s šitím trochu na štíru, ale pomalu, pomalinku už si to sedá. Ještě posbírat čas a sílu na hloubkovější úklid v dílně - na ten sázím jako na další vzpruhu. A bude to. Snad.

Pro příští rok sama sobě slibuju, že dárky nebudu šít, ale kupovat. Anebo je šít už v létě - což moc reálně nevidím. Neumím dělat věci s předstihem.