úterý 19. září 2017

Kolmo přes Vysočinu

Anebo něco pro zahřátí v letošním nebaboletním září.

Plním resty a zpracovávám letní fotky. Dnes o tom, jak jsme po letech rekonstrukčního odpočinku v boudičce oprášili (doslova) vozík za kolo. 

(Příště už něco aktuálního, fakt..)



Holky byly první srpnový týden u babičky na Pelhřimovsku a my si pro ně s mužem a Sárou ve vozíku na kolech dojeli. Cesta to byla úžasná, s jedním přespáním ve stanu na břehu řeky Oslavy. Sára si odbyla své první stanování a trumfla tak svým věkem obě dvě starší holky. Ve vozíku byla neskutečná – vykládala, spala, hrála si s hračkami. Nespokojeně se hlásila jen v časech jídla. Nemá to to dítě po mě?




Trasu vymyslel muž skvělou - silnice třetí třídy s minimálním provozem. Páteční mírně nudnou krajinu polí začínající kousek nad Tišnovem vystřídalo krásné údolí Oslavy a hned potom nádherné Třebíčsko se skalnatými borovicovými ostrůvky rozesetými v krajině.





V Třebíči nejlepší frapé, jaké jsem kdy měla, v jedné z nejkrásnějších cukráren, ve kterých jsem kdy byla. V kavárně a cukrárně Pod lampou na okraji třebíčské Židovské čtvrti mají břečťanem obrostlý vnitřní dvorek s výhledem do vnitrobloku židovských domů a úžasně vybavenou přebalovací místnost. A to s malým dítětem člověk ocení.





Muž si myslel, že mě šlehanou studenou kávou a zákuskem uplatí a vydržím pak až do oběda. Uznávám, že většina lidí by do oběda vydržela, já ne. Krize na třicátém kilometru, já v polorozpadu ležela ve stinném lese a před námi dalších šedesát kilometrů.

Spravila to ale houska obložená rajčaty a mozarellou – znám se a bez svačinek nevytáhnu paty z domu. S plným žaludkem mě ten den dokonce nerozhodilo ani mužovo věčné frflání na mou pomalou jízdu z kopce. Celkově se ukázalo jako zajímavé jet na dvoudenní výlet bez dětí (nebo teda s jedním téměř bezzásahovým dítětem). Člověk přestane řešit dětské spory a začne řešit dospělácké spory – asi abychom nevyšli ze cviku :)

Tři dny jsme pak u babičky a prababičky zůstali a na cyklovýlety krom jednoho dne vyráželi i s holkama. Klárka na kole, Terezka se Sárou ve vozíku (máme dvoumístný). Museli jsme samozřejmě naslibovat bazény a nanuky a zámky a muzeum hraček (Kamenice nad Lipou), aby Klárka vůbec na kolo nasedla, ale když už jela, vypadala spokojeně.

rom teda těch „blbých kopců, které nejsou vůbec k ničemu". A že jich na Vysočině je :)





K

pátek 15. září 2017

Sára desetiměsíční

Září mě semlelo víc než jsem čekala. Je toho spousta nového. Nový režim, nové ranní a odpolední kolečko dům - škola - školka - dům (běžet do kopce a ještě k tomu nutit čtyřletou Terezku je někdy o nervy), nové ranní vstávání (v 6!!), nové povinnosti (chystání svačiny - taky už jsem s ní jednou běžela až o první přestávce). Nejvíc jsem se bála domácích úkolů, a ty jsou zatím paradoxně nejvíc v pohodě. Večer padám a jsem schopná jen čučet do zdi. Ale to se zajede, zvykneme si..

Mám proto resty co se týká odpovědí na komentáře (omlouvám se, moc si každého vážím, jen prostě nestíhám), příspěvků na facebook i sem na blog (a to jich mám tolik v hlavě), hrnutí výrobků na Fler (mám nafoceno, ale ne a ne najít čas na ten finiš). Taky některé prázdninové fotky čekají ve frontě na zpracování, promazání, zařazení. Prodlužuju dobu objednávek za čtrnácti dnů na tři týdny, přemlouvám Sáru k delšímu dopolednímu spaní. 

Zatím naštěstí hladina stresu nestoupla natolik, abych si všechny ty nové věci nestíhala užívat. Prohlíželi jste si třeba někdy současné dětské učebnice? Já jsem u vytržení, nejradši bych všechny ty úkoly plnila sama...

.....

Sára je už holka šikovná, za ty tři týdny, které uplynuly od jejích desetiměsíčních narozenin, už toho zase umí o dost víc.

Ale co už, dokumentace je důležitá, takže co to naše prtě umělo 24. srpna:


Začátkem srpna se během pár dnů přestala plazit a začala lézt po všech čtyřech. Hned pak si sedla a začala tak daleko podrobněji zkoumat všechno, co potká. Na břiše to šlo přece jen o dost hůř. Smůla pro nás, že i všechny věci do pusy se v sedě rvou o dost lépe (a rychleji). Už ale dobře ví, že se ni za to zlobíme, a tak hned jak se na ni začneme vrhat, otevírá pusu a plive ožužlanou věc ven.

Objevila svůj jazyk, což je někdy dost vtipné. Vydrží ho vyplazovat pěknou chvíli. Paci, paci, pacičky pořád neumí, za to skvěle napodobuje intonaci některých slov. Holky mi často běží říct, že už řekla nějaké slovo, tak moc důvěryhodně to zní.

Když se jí něco nelíbí, umí se pořádně ozvat. A vzteknout. Má obdivuhodný metabolismus. Jí všechno a nejraději pořád, bohužel i v noci - v úctyhodném množství. Nikdo by to do její žížalí postavy ale neřekl. Jen prát ty plínky je trochu alchymie..

Nejoblíbenější hračka ve spodním patře domu (kterou si kdekoli schovanou najde a přinese): špunt od vany. V horním patře: kovové komponenty ke kabelkám :)

Zbožňuje Klárku a Terezku. A ony ji. (Dokud jim nevybrakuje domeček pro panenky.)



středa 6. září 2017

Deka

 

Tak mám po roce konečně došito :)

Když já něco nedodělám hned, trvá mi to pak většinou dlouho. U téhle deky z kolekce látek Storybook mi loni v létě navíc zavazelo těhotné břicho, pak se mi zase zdála moc světlá a přeslazeně pastelová.

V zimě jsem měla tendenci podšít ji ze spodní strany tmavší látkou, právě včas mi ale došlo, že na tmavých látkách je vidět každé smítko. Objednala jsem proto nakonec nejjemnější minky v krémové barvě.  Vatelín jsem úplně vynechala a pokud ještě nějakou deku někdy ušiju, bude znovu podšitá minky. Je to totiž "jednotka hebkosti" a deka je opravdu přikrývací dekou a ne tak trochu nepoddajným přehozem jako v případě bavlny a vatelínu.

Dalších pár měsíců mi pak ještě trvalo než jsem vymyslela, čím tedy deku oživit, když ne tmavší spodní stranou. Vyhrály to proužky a i když bych dnes už kolekci nakombinovala s jinými než znovu pastelovými látkami, jsem s výsledkem moc spokojená. 

Co se vleče, neuteče. Jen si to pořád opakovat..












pondělí 4. září 2017

Školačka


Klárka dneska poprvé v 1.A.
Těšení se na učení, čtení, psaní, úkoly..
Hrůza z nové paní učitelky, z nových dětí...
Výsledek? Mamí, a proč nemůžeme jít do školy už dneska odpoledne?

Jinak ale dospat jsem ráno nemohla spíš já. Kdo mi to kdysi říkal, že si všechny zážitky prožiju znovu a intezivněji se svými dětmi?

Jestli ale budu takhle naměkko u všech událostí a krát tři holky, mám se na co těšit :)

pátek 1. září 2017

Napruhovano



Moje letošní tvořivá dílna se po loňských zkušenostech obešla bez jehel a nití. Dost lidí se totiž bojí, že nedovedou šít rovně (pěkně, rychle), a tak loňské pohankové polštářky nebo cestovní polštářky ve tvaru panenky moc úspěchu nesklidily.

Šicí dílna je ale šicí dílna, a tak jsem se držela alespoň látek. Pro děti jsem našila záložky do knihy z omalovávací látky (černobílá obrázková látka ve třech motivech), k tomu fixy na textil. Některé to chytlo tak, že si omalovali i pouzdro nebo rovnou několik záložek najednou. Pár mi jich zbylo a pokud mi je holky všechny neomalujou - jen za dnešek padly tři kousky :)) - šoupnu je brzy na Fler.

Ale to hlavní, co mě samotnou pár dnů před Tvořením napadlo, byl slon z odstřižků. Je to šíleně jednoduché (pokud použijete třeba jen jednu látku - co ji sladit s látkou polštářů, závěsů, ..?)) nebo z toho může být celovečerní "projekt" (pokud se rozhodnete použít tenoučké proužky). 

Odstřižky nalepíte těsně vedle sebe na papír A4, na další papír si nakreslíte obrys slona (nebo klidně i něčeho jiného) a vystřihnete jej. Musíte vystřihnout tělo zvířete tak, aby místo slona byla díra a z papíru vám zbylo jen okolí zvířete.  Tuto A4ku z vystřiženým slonem přiložíte na papír s látkovou mozaikou. Lepit to k sobě ani nemusíte, u rámečků většinou bývá sklo nebo průhledný plast, který papír na látkový papír přitiskne. Já použila obyčejné rámečky z IKEA.

A tady výstavka slonů vzniklých v naší tvořivé dílně včetně Klárčina mozaikového.


P.S. Ta porcelánová nádoba na kafe je můj nový úlovek od našich ze stodoly - juchů :)

úterý 29. srpna 2017

Vlasenice 2017



Vlasenice ani tentokrát nezklamala - krásná vesnice s  úžasně akčními lidmi, spousta více či méně známých, každopádně moc sympatických lidí, příjemně letní atmosféra. 




Celý den mi prodávat pomáhala Klárka, vyrobila i pár náramků z korálků a všechny je prodala! Moc ji to bavilo, nechtěla se od našeho místečka (mimochodem úžasného, těsně nad obecním rybníčkem) vůbec hnout. Valila jsem oči, jak mrštně běhala kolem a všem nadšeně popisovala, jak se nahřívají pohankové polštářky nebo kde všude je všita rolnička. Šikula je to..



Snažila jsem se tentokrát o krapet jiné uspořádání stánku - logičtější a jednodušší. A byla jsem spokojená, i když pořád je co zlepšovat, o tom žádná. Třeba stojan na kabelky, to je velká výzvy do příště. Co jsem si ale moc užívala byla jedna dřevěná krabice - "vitrínka" - se sadou výrobků ušitých z jedné kolekce látek. Jak jinak než z látek od mé oblíbené Wilburriny. Možná jsem si ji dokonce  užívala o dost více než zákazníci (nejsem si vlastně jista, jestli si ji někdo vůbec všiml :)). Ale co už, radost je potřeba hledat všude..

Osobně jsem potkala a všechno možné probrala s Aničkou. Moc děkuji za takováto setkání, člověk se ve spoustě věcí inspiruje..



Kabelky mi po sobotě trochu prořídly, z nových stahovacích batůžků na záda se prodal jen jeden - můj favorit se žlutou koženkou. Ostatní jsem dnes nahrála na Fler..

Kdyby se někdo divil, že sem dávám jen fotky svého stánku, uznávám a omlouvám se. Když jsem šla prohlížet ostatní, měla jsem s sebou foťák, nic jsem ale nevyfotila. Je mi tak strašně trapné fotit ostatní lidi. Nemám to ráda snad ještě víc než telefonování. O tom ale zase jindy..

A jindy (snad příště) taky o tom, co se tvořilo u Lochtího stánku  - pokud taky máte doma krabici se zbytky látek, třeba se vám můj tip bude hodit :)

pátek 25. srpna 2017

Velmi těsné okolí lavičky


Některé - zatím jen velmi, velmi ojedinělé - části naší zahrady už začínají vypadat znovu jako zahrada. Po třech letech rekonstrukce a mužově snaze co nejvíce materiálu z původních zdí a střechy skladovat a znovu využít, vypadá naše zahrada stále jako něco mezi stavebninami a skládkou. 

Nicméně recyklace se daří, byť je o dost pomalejší, než jsme čekali a než bychom chtěli.  Z části materiálu už vznikl přístřešek na kola (a že jich máme :)), kamenná suchá zídka alias budoucí lavička a kamenná bylinková spirála. V plánu je ještě zkulturnění zahradního domku, cihlové zídky, kus nového plotu a domeček pro holky. A vyvýšené záhony, ty možná už letos.

Moje zahradní zásahy se letos krom obstarávání našich deseti rajčat, cukety a dýně omezily na vycídění lavičky a "vydláždění" země pod lavičkou. Lavičku jsme zdědili s domem a hned první jaro (to znamená před sedmi lety) ji muž obrousil, natřel, doplnil vylámaná prkna a sešrouboval. Lavičky se rekonstrukce příliš nedotkla, stačilo ji pořádně vydrhnout. 

Umínila jsem si prostor pod lavičkou vydláždit a použila jsem jak jinak než kameny, které jsme vylovili z našich původních kameno - cihelno - vepřovicových zdí. Naši dávní předchůdci v tomto domě (raději si ani nepředstavuji jak dávno) je nejspíše vylovili někde ve Svratce - jsou krásně oblé a hladké. Do země jsem je skládala stylem mozaika, mezery vyplňovala hlínou. Časem by vše, hlavně ta hliněná část, měla obrůst šlapacím mechem..

Kdo u nás na zahradě byl, ten tuší, kolik mi dalo práce lavičku vyfotit tak, aby nešly vidět všudypřítomné hromady "nečeho".

Kdo u nás na zahradě nebyl, takhle vypadá momentálně nejzaskládanější část. A zatím chybějící fasáda - zvenku to opravdu moc nevypadá, že náš dům je už více než rok znovu obydlen.




Často mě to štve a říkám si, že už chci zase normální zahradu. 

Na druhou stranu je pravda, že letošní léto si konečně užíváme jako léto a ne jako pro práci vhodné počasí. A zahrada nám na rozdíl od jiných věcí neuteče  :)