čtvrtek 24. května 2018

Doplněno


Pobavila (a uklidnila) mě kamarádka. Profesorka na univerzitě jim kdysi tvrdila, že čas, za který si myslíme, že něco stihneme, máme vynásobit třemi a ještě zvýšit o řád. O řád jsem zatím nezvyšovala a od té doby, co to dělám, všechno stíhám s předstihem :)

Takže to, že už mi měsíc trvá doplnit Fler o věci, které jsem našila začátkem dubna, mě vlastně vůbec nerozhazuje (no dobře, trochu jo...)

Každopádně tramtadadá: pár nových kabelek, batoh, dost penálů, toaletek a úplně nejvíc obalů na knihu je odteď dostupných na mém Fler obchodě! Nakoukněte, kdoví, kdy se mi podaří ušít (a vyfotit a nahodit) další várku...



úterý 15. května 2018

Namísto lodiček..


.. jsou na kabelce (Wilburrininy) puntíčky.

Kdo moje šití trochu sledujete, určitě víte, že mě jen horkotěžko přemluvíte na ušití té stejné kabelky. Jednak mi sériové šití nesedí k handmade tvorbě, druhak jedna ze zásadních šicích radostí vzniká po protočení kabelky a zjištění jakže to všechno spolu vlastně nakonec ladí. Pokud šijete podruhé, překvapení se nekoná..

Občas už třeba ani nemám dost látky, a tak je problém vyřešen, občas musím trošičku přemlouvat a navrhovat varianty, a někdy mě utlučete argumenty (třeba tím, že už ze stejné látky máte střiženo na šaty :))

Z poptávky po kajakové temně modré kabelce z tohoto příspěvku tak nakonec vznikla taška dost podobná, ale úplně jiná. Mám radost, že vás nakonec (většinou) přesvědčím..



středa 9. května 2018

Vyšťavená..


Měla jsem původně rozepsaný úplně jiný článek.

O tom, jak jsme s mužem strávili poslední čtyři dny sami na Lipně, jak jsme si úžasně odpočinuli, zasportovali, nahřáli se i v noci vymrzli, poprvé v životě si latinskou mši zažili, někteří si i zazávodili..

Moc děkujeme babičce, prababičce a dědovi za hlídání...

Krásné to bylo.

Jen ty návraty do reality jsou někdy (psychicky) náročné...





To člověk v úterý večer natahá všechny ty cestovní zavazadla i nezavazadla z auta, binec všude. Rychle děti nažene do postelí. Pak sám padne, protože celé dopoledne protrajdal na bruslích (úžasná cyklotrasa kolem Studené Vltavy, doporučuji).

Do rána se binec bohužel nezmenší, naopak nabude, protože rychle rychle snídaně, ranní kolečko škola - školka, nákup, aby v lednici alespoň něco bylo. Sára si vybírá nejhorší den za posledního půl roku, vybalovat fakt nejde. Binec dále narůstá. Rychle rychle oběd, protože je středa, a to holky chodí domů po o, respektive Klárka na o (na oběd:)). Zrovna to tak vyšlo, no, co už. Takže kolečko podruhé..

Nevadí, až se najíme, Sára usne a já vybalím, třeba ještě stihnu odepsat alespoň na nějaký ten mail, kterých je za dlouhý víkend až kam. Nestihnu, Sára usne až za hodinu a půl (!!) mé snahy, já soptím, binec už je trojnásobný, Karel přijíždí a já vyrážím na přednášku do školky o vývoji řeči předškolních dětí. Terezka moc nezvládá č, š a ž, navíc když ty přednášky ve školce dělají, je škoda to nevyužít (bylo nás tam pět a půl)..

Přednáška je super, užívám si několik desetiminutovek klidu, dozvím se spoustu nového.

Co mě ale znovu zamrzí je údajný nezájem rodičů o děti. Málo s nimi mluvíme, trávíme s nimi málo času, děti sedí u tabletů. Asi jsem teda mimo, ale mám pocit, že naše generace tráví s dětmi minimálně stejně času, jako naši rodiče s námi. To, že existuje internet a Déčko nás nutí trávit s dětmi čas daleko více, právě proto, aby děti u tabletů neseděly pořád. Možná jsem divná, ale neznám dítě, které sedí u tabletu od odpoledne do večera.

Přicházím domů, binec samozřejmě nemizel, Sára je ještě protivnější než dopoledne, nechce jíst, vzteká se, háže věcmi. Terezce je zima a jde spát. Nebude nemocná, že ne?!? Přemýšlím, kde mám brát každý den těch pověstných dvacet minut, které stačí s dětmi cvičit logopedii, psát úkoly, číst, cvičit, vyprávět, jít s nimi ven - protože oni chudáčci už vůbec nechodí ven. Dvacet minut na to všechno, to už by chtělo pomalu dvě odpoledne. A kdy chystat večeři? Protože dnes děti jedí k večeři jen rohlík s něčím, no to je skandál, to taky nikdy nebylo.

Na závěr Sára ještě stihne (už v postýlce) zničit knížku, na což jsem vysazená,.. A moje nervy to neustojí. Ulidňuji se, že je občas potřeba na děti křiknout, jen.. Nekřičím už moc?

Binec nezmizel, Klárka šla spát neumytá a (podle mě) s nenapsaným úkolem, já za celý den odepsala jen na jednu zprávu na FB, toť vše. Ušito - nula.

Snad se Sára do rána unormální, Terezka neonemocní, Klárka stihne ráno napsat úkol, já dopoledne uklidit. A pak si s nimi zítra stihnu v klidu alespoň povědět, co bylo ve škole a ve školce. Nejspíš to nebude dvacet minut. A možná mi bude i úplně jedno, jestli Terezka bude říkat "ve skolce" místo "ve školce".

Ale možná taky bude dnešní scénář pokračovat i zítra...

(nee, prosím, nebude...)




P.S. Toto budiž uklidnění pro všechny matky, které mají pocit, že všechno stíhám. Není to tak.

P.P.S Lipno nad Vltavou pro dovolenou s dětmi všemi deseti doporučuju. My byli bez dětí, ale někdy je tam určitě vezmeme. Odmyslete si komerčnost všech věcí, atrakcí, stezek, aktivit a akcí, vysvětlete dětem, že nemusí být všude (jinak utratíte výplatu, možná i dvě až tři) a pokud stejně jako my nesnášíte hlavu na hlavě, načasujte si návštěvu (ideálně mimo hlavní prázdniny; do míst, kde chcete být skoro sami, si přivstaňte a jděte ráno). Fotky bohužel žádné nemám, nenabila jsem si foťák :( Kdo by chtěl ještě jeden tip na dovolenou s dětmi, koukněte sem. Takže tak.

P.P,P.S Jsem ukecaná a místy negativní, já vím. Příště zase něco normálně šicího, slibuju :)






sobota 28. dubna 2018

Who made my clothes?




V rámci Praguemarketu jsme se jako prodejci mohli zapojit do kampaně Fashion Revolution a ve svém stánku vystavit ceduli s nápisem "I made your clothes/jewellery/bag". S radostí a hrdostí jsem ceduli vystavila..

Nepředpokládám, že bych někdy měla dost peněz na to, abych  mohla žít pomalou módu na sto procent. Na druhou stranu nejsem rozhodně typ, který by pravidelně obíhal nákupní centra a obměňoval šatník podle každoročních trendů. Snažím se nakupovat nadčasově, hodně po sekáčích a dětských bazarech a nebo (zatím hlavně holkám, ale brzy snad už konečně i sobě) oblečení šít. 

Do kvalitního, v rámci Česka a Slovenska ručně šitého oblečení ale čas od času ráda investuji, poslední radosti jsem si udělala wrapem od mara.bara a šatkami pro Terezku od Victorek (Kristýna teď nově nabízí i úžasně vypadající dámské šaty). 

Úplně nejradši mám ručně vyráběné náušnice, těch už mám doma pěknou sbírku. Porcelánové pecky od van de mi nosím už více jak rok, poslední úlovek v podobě dřevěných 3D lištiček mám z Gregiho dílny. A svou úplně první brož jsem si minulý víkend v Praze koupila od brněnských Polak.

Ještě se sem asi hodí poznámka, že jde opravdu jen o mé nadšení z výše uvedených výrobců a výrobků, rozhodně ne o zaplacenou reklamu :)




O Fashion Revolution neumím psát zdaleka tak fundovaně jak stojí v tomto letáčku, proto kdo má zájem, čtěte..







Citát "Fast fashion isn't free, someone somewhere is paying" je dokonalý. 

A já jsem proto na sebe hrdá, že mě tentokrát v Praze řeči typu "So much (money)" vůbec, ale opravdu vůbec nevytáčely..

úterý 24. dubna 2018

Praguemarket



Bála jsem se, že neprodám nic. Ale zároveň jsem se bála, že prodám všechno. Že toho přeci jen na dva prodejní dny nemám našito dost.

Nenaplnilo se ani jedno, prodala jsem tak akorát, aby se mi poplatek za trhy a náklady na cestu vyplatily. A ještě toho dost zbylo na e-shop, kam teď všechno budu postupně hrnout.

Takže spokojenost. Velká.

Neřekla bych asi, že nadšení, to mi pár drobností kazilo. Ale spokojenost, to jo.

Nejvíce mě asi deptala má (ne)znalost angličtiny - velká většina nakupujících byli cizinci. A jestli má angličtina nikdy nebyla kdovíjaká, tak po letech nepoužívání je opravdu tragická.

Místy jsem si taky připadala spíše jako na tržnici v Maroku než na handmade trhu uprostřed Prahy - hodně nakupujících se se mnou snažilo smlouvat o ceně a já jim pořád dokola vysvětlovala, že jde o mýma vlastníma rukama ušité věci a že cenu už více dolů stlačit nemůžu. Lidé dost často vůbec netušili, že jde o rukodělné věci a úplně nejvíc překvapeni byli, že jsem je opravdu šila já. V sobotu jsem ještě cítila trochu trapně, když jsem se tím někomu začala vychloubat, v neděli už jsem se vychloubala zcela běžně. Přístup turistů se tím většinou dost změnil a já si konečně přestala připadat jako překupník suvenýrů.

Občas jsem ale měla  pocit, že ani přes mé vysvětlování to lidé nechápou, a tak se mi některé kabelky některým zákazníkům vůbec nechtělo prodat. (To se mi stalo prvně). Bojím se, že skončí někde na dně skříně jako cetka z cest..

Celkově jsem ale posbírala tolik zkušeností, rad, tipů a postřehů jak od ostatních prodávajících nebo i jako sebereflexi, že by to vydalo na román. Zkušenost úžasná.




Moc poděkovat chci všem, kteří mě dorazili podpořit, hodně si toho vážím. Konečně jsem naživo poznala i  moc milou Šárku Wilburrinu, které jsem měla sto chutí dát na krk ceduli "velkou část těchto úžasných látek jsem navrhla já"..

V sobotu večer jsme se stihli ještě projít i po Praze. A nebyl by to můj muž, kdybychom během dvou hodin neobešli většinu památek.

Nedělní večerní mše neskutečně charismatického Tomáše Halíka před odjezdem byla skvělou tečkou za nabitým víkendem.


Tak příště zas :)





P.S. Omlouvám se za kvalitu fotek, holky mi zamatlaly objektiv a nedařilo se mi ho vyčistit..

pátek 20. dubna 2018

28 obalů na knížky ..


.. 14 kabelek a 4 batohy. A spoustu dalších věcí, všechno jsem nesčítala :)

Nikdy jsem toho tolik našitého neměla, přesto jsem chtěla  (hlavně batohů) mít více. Člověk je prostě bytost věčně nespokojená. Časové možnosti jsou ale omezené, a tak jsem ráda, že jsem ráda..

Připadám si před každým trhem jako před lety před zkouškami. V hlavě seznam činností, které je potřeba udělat, a času hrozivě málo. Nervozita by se místy dala krájet, musím jim to doma v příštích dnech pořádně vynahradit.

Ale pak ten oddech, když jsem došla na poslední stránku... Už se těším až (snad už za pár hodin) našpendlím poslední vizitku...

Držte palce, ať je to dříve než o půlnoci, brzy ráno totiž vyrážíme.

Těším se, koho všeho v Praze potkám..



úterý 17. dubna 2018

Před objektivem


Množí se dotazy na velikost kabelek a na jejich srovnání s postavou.

Strčila jsem proto foťák do rukou muže a Klárky, aby mě s kabelkami vyfotili..

Co vám budu nalhávat - daleko komfortněji se cítím za strojem a za objektivem než před nimi..

A co teprve ta depka, když jsem fotky začala procházet. Přijdu si na nich nějak stará, unavená, neopečovaná, vyšlá z módy. No nic, nebudu tady fňukat, je čas začít se více hýčkat.

(A možná taky nechat se častěji vyfotit, abych samu sebe udržovala "v obraze")


Máte taky takové pocity, když se vidíte na fotkách?