Každoroční svatební vzpomínka

Dost možná už si na tento pozdně letí ovocný salát nikdo ze svatebních hostů nepamatuje. Nedávno jsem zjistila, že ani můj muž ne. Nijak zvlášť mi to nevadí. Stačí mi, že já si na naši svatbu vzpomenu vždycky, když jej koncem léta po velkých lžících a plných mísách láduji. Chutná mi tak moc, že si ho často nakrájím plnou mísu hned jak holky s mužem někam odjedou (třeba nedávno na víkend k babičce) a obřadně a sobecky si ji celou na jeden zátah spořádám. Mňam. 

(Trochu se za to stydím, ale zase si říkám, že můj každodenní osud je o většinu výborných věcí se podělit někdy až tak, že mi skoro nic nezbude. Tak proč si sobectví alespoň jednou za čas neužít, že)

Vzpomenu si vždycky na to, jak (tehdy brněnské, dnes už tišnovské) kamarádky dojely k nám do Studénky den předem, všechnu zeleninu a ovoce jsme nanosily na zápraží a krájely a krájely a krájely. Byly holky zlaté, sama bych to množství krájela snad celou noc. V jedné plastové krabici IKEA takhle vznikl šopák, ve druhé tenhle ovocný salát. Není to žádná věda a kombinaci těchto třech druhů ovoce jsem vyladila asi týden před svatbou, ale ta chuť! Svatebně sladkokyselá. 

Krájím nektarinky, žlutý meloun a hroznové víno, všechno přibližně ve stejném poměru. Salát nemá cenu dělat jindy než v druhé polovině léta a na začátku léta babího. Nektarinky totiž musí být sladké, zralé a šťavnaté (žádné echt tvrdé kousky čehosi vysušeného, co člověk dost často potká v supermarketech) a hroznové víno zelené a tak akorát sladké s ocáskem kyselosti (ne veliké bobule, které se tváří kysele nebo ještě hůře bezchuťově už z regálu). Největší potíž je asi se žlutým melounem, do toho totiž člověk v obchodě nevidí. Šlupka by měla být krásně žlutá, nedozrálý meloun nemá žádnou chuť, přezrálý zase chutná mírně hnilobně. S tím je trochu alchymie, uznávám. Každopádně žlutý meloun jindy v roce ani nekupuji, protože kromě konce léta je skoro vždycky bez chuti.

Jestli chcete ochutnat, tak šup, šup, máte posledních pár dnů, možná týdnů..