... mám svou pracovnu. Šicí dílnu. Jde o budoucí ložnici v patře našeho staronového domu, krom obývací místnosti jediné čisté a bezprašné místnosti v domě. Společnost mi tam sice dělá sušák s prádlem, spousta pytlů s oblečením, které není kam jinam dát, a dvě matrace do budoucí postele, které už vůbec není kam dát. Ale to je mi úplně jedno, protože já vždycky šila v kuchyni. A musela všechno po půlnoci uklízet. Takže nadšení je obrovské, látky v poličkách do komínků vyskládané (jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží), podlaha z OSB desek vytřena (stříhat se bude zatím na zemi), jen tu židli ještě musím časem zkulturnit.
Jinak taky máme nová světla v kuchyni, knihovnu, která zatím slouží jako provizorní skříň na oblečení, a staronový světle modrý lněný závěs v obýváku. Ze světel a úložného prostoru na věci, které se doteď válely všude po zemi, mám radost. Útulnost domu se díky nim zase o stupínek zvýšila. Se závěsem je to horší. Buď zůstane závěs a vybílí se zeď nebo budeme muset být o jeden bílý závěs z IKEA bohatší. Časem samozřejmě.
Jinak slovo "časem" se u nás dost zabydlelo. Někdy mě děsně štve a nutí mě bojovat se svou netrpělivostí a touhou mít všechno hned. A tím děsně myslím děsně. Na druhou stranu si člověk každou jednotlivost hrozně vychutná. Proč být nadšený rovnou z celé kuchyně, když můžeme být nadšení týden z linky, týden ze světel, dalších pár dnů z poděděné myčky, a někdy v daleké budoucnosti možná i z nové neruské ledničky. A mezitím ještě každý den z jednoho (z šesti!!!) umytých oken, které v obývákokuchyni máme. Něco do sebe to rozhodně má...
Žádné komentáře:
Okomentovat