pátek 30. září 2016

Tabulové město


Moc zbytků u nás na stavbě nevyhodíme (taky to tady pak podle toho vypadá :)), některé si ještě od kamarádů dovezeme (děkujeme Pejškovákům za jejich železný odpad, ze kterého máme zábradlí). 

Odřezky trámů a trámků natřel muž tabulovou barvou, některé vepředu, jiné ze strany střechy. A pak už jen vytáhnout křídy a nechat děti vyřádit se. Terezka zatím tíhne spíše k abstraktnímu umění, Klárka po vzoru předškolních cvičení poctivě vykresluje střešní tašky. Umění zdar. A kdo nemá děti, může domečky využít jako efektní dekoraci..

středa 28. září 2016

Šít či nešít?


Včera celý vesmír volal, ať okamžitě zvednu své jedenáctikilové břicho od stroje a jdu dělat něco užitečnějšího. Asi nějaká krize po šicím maratonu minulého týdne, nebo nevím. 


Tolik švů kolik jsem včera vypárala...

Jezdce zipu si dovnitř kabelky zašila a pak s přebytkem zipu odstřihla... Šmik.

Etiketu vzhůru nohama a zároveň čelem k zadní straně kapsičky našila...

Koženku ustřihla o pět centimetrů kratší a když jsem nasupeně šla střihnout novou, zjistila, že už černé koženky potřebný kus nemám...

Předposlední jehlu na kůži jsem zlomila (možná mi přece jen kousek vesmíru fandil, jinak bych vzápětí zlomila i tu poslední - což se naštěstí nestalo)...

A na konci šití zjistila, že kabelka měla být podle zadání zákaznice s koženkovým krytím zipu na obou stranách. A nebyla...


U šití jsem se ale držela zuby nehty a vyvztekala se až do mrtě. Proč? Protože kabelku a k ní ladící kapsičku na drobné měla zákaznice slíbenou už čtrnáct dní. A to je moje dodací lhůta u věcí šitých na objednávku. Kvůli přípravě na trhy jsem objednávky chvíli odsouvala, a proto včera nebylo zbytí a kabelka se musela došít. 




Ale výsledek, myslím, stojí za to. Rozměry jsou tak akorát, kabelka pěkně sedí a na rozdíl od společensky nespolečenské (malé překlápěcí) nevypadá tak moc společensky a hodí se tak podle mě i třeba na vycházku se psem. Už jsem skoro přesvědčená, že jich stejného tvaru našiju víc.


Ze samé euforie, že to nakonec po velkém boji přece jen dobře dopadlo, jsem se ještě pustila do ušití penálku na pastelky pro kamarádčinu Peťulku do školky. Moc děkuju Dance za skvělý tip - vůbec by mě nenapadlo, že moje penály jsou na pastelky moc malé a toaletky zase moc velké. To je přesně to kouzlo šití na zakázku - člověka spousta věcí samotného nenapadne.  Trochu jsem si tím napravila reputaci a sebevědomí. Asi musím našim holkám taky podobný ušít, už jsou zase dlouho kovářovy kobyly.



Další velkou odměnou za provztekané dopoledne (a vlastně neplánovaně i kus odpoledne) byl balíček s látkami, které mi milá Iva z Brna přikoupila v Šití nití, když tam šla vybrat látku na svou tašku. Nějak už jsem se z podzimních tónů pomalu přeladila na zimní a moc se těším na kabelky, které z těchto nádher vzniknou. Máme s Ivou vypočtený stejný (plus mínus pár dnů)  termín porodu a vybranou stejnou porodnici, tak třeba co nevidět probereme látky s malými housenkami v náručí na nemocniční chodbě..



neděle 25. září 2016

Jednou dole jednou nahoře




Ze sobotních trhů mám dost rozporuplné pocity. Spousta šití a příprav a stresu a pak celkem mizerný výdělek. Člověk se na jedněch trzích namlsá a před dalšími si naplánuje, kolik a jakých látek bude moct z výdělku pořídit. A ono nic.

Hned zkraje, ráno, mě můj soused vysloužilý kovboj označil za "tu z drahého kraje" - moje minimessangery za 550 Kč ho evidentně pohoršily. Jeho kabelky byly za 290,-. "Voněly" Čínou...

Na druhou stranu jsem si moc pěkně popovídala s paní, která se opatrně zeptala, kolikže stojí dětský batůžek. Za cenu mě moc pochválila a pak jsme si vzájemně postěžovali na lidi, kteří podceňují svou práci a kazí tím trh.

Každopádně kovboj podle počtu lidí obléhajících jeho stánek tržbu měl a já moc ne, takže kdo je vítěz? :(

Paní z druhé strany mého stánku, která prodávala všemožné věci z pedigu, byla zlatá - moc hezky nám spolu den utekl, vyměnily jsme si spoustu informací, zkušeností, probraly děti a tak. Zanedlouho bude otevírat zrekonstruovanou galanterii rozšířenou o tvořivý materiál ve Žďáru na pěší zóně. Nemít tam ji, tak už bych se asi psychicky hroutila kolem oběda. Moc díky!

Poradila mi přihlásit se na Fler trhy, které bývají v Novém městě na Moravě a ve Žďaru, jdou tam lidé, kteří si jdou pro rukodělné výrobky a žádné blbé řeči o ceně tam prý neuslyším.. Tak uvidíme..

Dobrý pocit mám i z uspořádání zboží - má ještě spoustu much a pro příště mám ještě dost tipů na vylepšení, ale poprvé jsem byla se vzhledem stánku docela spokojená.

A nechodili jen kritici, dost čtenářů blogu se zastavilo (omlouvám se, že jsem asi některé hned nepoznala, mám hódně špatnou paměť na obličeje a ve dvou případech mi až pár minut po jejich odchodu došlo, kdo to byl :(). Moc děkuji za všechny pochvaly známých i neznámých, hodně mě to těší.. 

Bylo to hektické, byly chvilky světlé i tmavší, každopádně každá zkušenost se počítá. Musím si trochu zocelit sebevědomí, dát si od trhů chvíli pauzu, vrhnout se na naslibované zakázky kvůli přípravě na trh odkládané. A konečně sbalit tašku do porodnice - že by podle Syroovčina skvělého návodu?

A mezitím vším už hodně odpočívat, těšit se a spát - utrpením začíná být už i cesta pro holky do školky a dneska při vaření večeře jsem musela sedět. Možná to všechno měl být impuls ke zklidnění a nabrání nové energie..

pátek 23. září 2016

Tišnovské Svatováclavské hody

Zítra mě čeká 10 hodin prodávání na našem náměstí. Břicho se mírně bouří už teď. A já stresuju už od včera. Pro příště jsem si slíbila trhy někde, kde mě nikdo nezná..  A po zítřku konečně předporodní odpočinek..


Čtyři nové kabelky ušité během tohoto týdne. A jeden messenger. 
Na více textu dneska asi nemám energii - že by konečně krátký příspěvek?



středa 21. září 2016

Dveře

I v chodbě (jak jinak než v dlouhé chodbě, když máme dlouhý celý dům) se poctivě držíme našich hesel: přiznej, zrecykluj a vyrob si sám všechno, co můžeš. 



Máme tam proto přiznanou hliněnou omítku a cihlovou zeď - pokračování z kuchyně, kterou pro většinu rodiny nepochopitelně nemáme oddělenou od chodby dveřmi. Přiznané stropní trámy a traverzu. 

Během léta přišel čas i na dveře  do předsíně, koupelny, na záchod a do dětského pokoje. Aby ale v dlouhé chodbě plné dveří nebyla nuda (a taky abychom ušetřili spoustu peněz:)), dveře do předsíně muž vybrousil a znovu bíle natřel. Původně to byly dveře mezi obývákem a kuchyní, takové ty staré, dřevěné, se čtyřmi okýnky. A protože v 90 cm široké chodbě není místa nazbyt, udělal je zasouvací do pouzdra. Nějak jsem je ale zapomněla vyfotit, časem dodám :) 

Posuvné jsou i dveře do koupelny, ty už ale jezdí v kolejničce po stěně. Jsou stlučené ze smrkových prken zbylých z podlahy a vyztužené opáleným starým dřevem, kterého máme ze zbouraných částí domu na zahradě tunu. A protože jsme mírně infantilní, vyřezal muž do dveří otvor ve tvaru kachny (časem dovnitř ještě přijde mléčné sklo). Ta naprosto nadchla naše holky a koneckonců i mě, protože při pojíždění dveřmi po zdi vrhá kachna hned tři pohybující se stíny na protější zeď. Za počet kachen jsou zodpovědné tři žárovky nad umyvadlem. Prostě krása kouzla nechtěného...

Dveře na WC a do dětského pokoje jsou také ze zbytků smrkové podlahy a starého opáleného dřeva, i futra jim muž dokázal vyrobit. 

Zatím mírně flekatá je tabulovou barvou natřená sádrokartonová zeď tvořící pouzdro pro dveře se čtyřmi okýnky (to jsou ty, co na fotkách výše nenajdete). Bude asi potřeba ještě jeden nátěr. Černá zeď v tmavé chodbě nebyla úplně v plánu, ale krásné staré dveře v trochu uměle vypadající bílé sádrokartonové příčce si o ní řekly. A vypadá to o dost lépe - kde už je beztak tma, tam asi černá zeď nemůže nic pokazit..

Jako v ostatních částech domu ale i v chodbě stále platí, že je pořád co dodělávat. Dřevěná futra chybí začistit lištami, dvě žárovky trčící ze zdi volají po okrášlení a v části chodby u předsíně bude na současný beton položena cementová dlažba z domu mé babičky. Ten se totiž začne příští rok rekonstruovat (jé, jak já jsem ráda, že už to máme za sebou) a dlažba by se jinak vyhodila. 

Takže zase recyklace a vzpomínky na babičku převezené přes půl republiky a tak pořád dokola...

úterý 20. září 2016

Lotta v ČR

O mé oblíbené Lottě Jansdotter jsem tady psala už několikrát. O tom, že se její látky u nás téměř nedají sehnat taky. Taky jsem se (myslím přibližně před rokem) zmiňovala o tom, jak jsem o této designérce básnila v mém oblíbeném brněnském obchodě s látkami Šití nití.


Minulý týden jsem zjistila, že Lottina nová kolekce se dá v Šití nití sehnat. Třikrát hurá! Nemají celou kolekci, jen asi pět látek, ale i tak se to počítá. Trochu mě mrzí, že nemají zrovna látku s kočkami, dala by se s těmi dostupnými krásně kombinovat.

Každopádně mají i Lottinu knihu. Asi si ji budu muset zajet do Brna prolistovat a případně přidat na wish list..

pondělí 19. září 2016

Kunštátský hrnčířský jarmark

Kdysi jsem někde četla, že zelený čaj by se měl pít z bílého hrníčku. Aby kromě jeho chuti vynikla i jeho zlatá barva. Dodržuji to a (vsugerovala jsem si, že) čaj mi opravdu chutná ještě víc. A od včerejška mám dokonce i ten svůj dlouho vysněný, krásný, bílý, ručně vytočený, s kytičkou a přece ne příliš přeslazený hrnek. A k němu ještě jeden menší a taky konvičku. Od Soni Malinové, juchů.

Jednu položku ze svého seznamu přání si tak můžu odškrtnout, i když vlastně ještě ne - do sady patří ještě cukřenka a talířky a další hrníčky..


I přes víkendový celkem náročný stěhovací program (ano, ano, mezi ještě nevybalené krabice jsme přidali další krabice dovezené z přechodného bydliště od našich) jsme totiž stihli nakouknout do Kunštátu na tradiční hrnčířský jarmark. Z koncertu kapely Zrní jsme sice stihli jen poslední dvě písničky a přídavek, ale trh jsem si stihla projít několikrát tam a zpátky. Krom levandulově voňavého stánku Soni jsem objevila ještě jeden stánek, kde mě oči přecházely. Dva sympatické pány van de mi s krásnými hrnky, miskami a hlavně keramickými náušnicemi. Neodolala jsem a už je mám doma. Ty náušnice. Plus ještě jednu vázu u paní, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatovala. K plánovaným mentolovým doplňkům do naší hliněno-cihlovo-bílé kuchyně bude pasovat..

čtvrtek 15. září 2016

Bavlněný satén od Wilburriny



Už dlouho trvá můj obdiv k látkám Šárky Honsové, alias Wilburriny. Už jsem o ní psala tady a pár látek už doma delší dobu mám (a možná až moc si je šetřím na nějaké "speciální" šití - nechce se mi s nimi vůbec loučit).

Někdy tuším na jaře Šárka představila novou kolekci s názvem "Svěží přeháňka" a já byla znovu chycena. Kvůli svému látkovému stop stavu jsem to docela dlouho vydržela, když se ale nějaké ty peníze po Vlasenickém trhu přikoulely, bylo rozhodnuto. 

Šest bavlněných saténů (tři z kolekce "Dobrodružství v oblacích" a tři ze "Svěží přeháňky") už mám doma. Z materiálu jsme nadšená. Bavlněný satén je prostě geniální. Lehoučký, mírně lesklý, s krásnými a jasnými barvami. To budou kabelky jedna báseň. O krásách vzorů snad ani psát nemusím - všechno spolu krásně ladí a pasuje a je tak akorát.. 



Když jsem si u Šárky (která po mě mimochodem už před rokem vytvořila logo a štítky a vizitky a banner a nevím co všechno ještě) látky objednala a nedočkavě čekala na pošťáka, střihla jsem do jedné z doma nasyslených Šárčiných látek a vznikla kabelka. Kabelka, kterou bych si nejradši taky nechala doma a pro sebe a tak. Ale nenechám, půjde holka do světa. 

Jednu meteorologickou, k mému cihlově červenému Tranquillo kabátu, mám pro sebe z Šárčiných látek ale už vymyšlenou, to se nebojte. Jen co zase budu moct tenhle kabát zapnout...


středa 14. září 2016

Rudické malé moře


Využili jsme ještě horko posledních dnů k asi poslední letošní koupačce. Kousek od Blanska, u Rudice (nebo u Rudic?), je snad nejhezčí lom, který jsem kdy viděla. Všude spousta jemného mnohobarevného písku, v jedné z částí mělká voda a hlinky, kterými z dětí během chvíle vytvoříte indiána. Nebo se v ně přetvoří sami. A pak to nechtějí za nic na světě smýt. Všude kolem hrady a zámky a přehrady, které tvoří možná více dospělí než děti, voda, pod kterou nejde vidět ani centimetr jak je jemným pískem zkalená. Jen by možná mohla být krapet teplejší. A díky písku různých odstínů žluté, oranžové a červené se můžete pokusit i o umělecká díla. Pro děti ráj klidně na celý den, možná i více. 







úterý 13. září 2016

Terezčin první den ve školce



Prázdniny si prodloužila o dva dny výletování, týden blinkání a dva dny u babičky. A dneska nadšeně vyrazila. Značku kuřátka přijala s ledovým klidem, koník by byl sice lepší, ale co už. Krom chvil kdy má hlad, je ospalá nebo nemocná, je to celkem salámista. 

Touha jít do školky na obě naše holky přišla přibližně ve dvou  půl letech. Od loňských Vánoc jsem musela Terezce vysvětlovat, že nejdříve musí mít dort ke třetím narozeninám a teprve pak může vyrazit. Když jsme začátkem června upekli dort k narozeninám mému muži, druhý den se Terezka bez mrknutí oka v šatně školky vyzula a stála nastoupená před dveřmi do třídy. Dort už byl, tak co.. 

Nemoc ji ale tak vysílila, že se po prázdninách vůbec nebránila pustit do školky Klárku znovu samotnou - bez ní. Půl dne prospala a byla ráda, že je ráda. Možná se mi to jen zdá, ale blinkání a už skoro týdenní dieta ji zbavily jejích batolecích špíčků a oplácánků a už je z ní prostě velká holka.

Dnes už do třídy vpluly naše holky spolu. I to hlasité DÓÓBRÝÝ DÉÉN od Klárky za ty roky odkoukala, hérečka jedna. Ani se nestačila otočit a zamávat.

A já jdu zamáčknout slzu, protože ne, že bych nebyla ráda, že budu mít alespoň pár týdnů po dopolednách čas na spoustu věcí. Ale být doma s tak pohodovým dítětem bylo prostě za odměnu..



neděle 11. září 2016

Každoroční svatební vzpomínka



Dost možná už si na tento pozdně letí ovocný salát nikdo ze svatebních hostů nepamatuje. Nedávno jsem zjistila, že ani můj muž ne. Nijak zvlášť mi to nevadí. Stačí mi, že já si na naši svatbu vzpomenu vždycky, když jej koncem léta po velkých lžících a plných mísách láduji. Chutná mi tak moc, že si ho často nakrájím plnou mísu hned jak holky s mužem někam odjedou (třeba nedávno na víkend k babičce) a obřadně a sobecky si ji celou na jeden zátah spořádám. Mňam. 

(Trochu se za to stydím, ale zase si říkám, že můj každodenní osud je o většinu výborných věcí se podělit někdy až tak, že mi skoro nic nezbude. Tak proč si sobectví alespoň jednou za čas neužít, že)

Vzpomenu si vždycky na to, jak (tehdy brněnské, dnes už tišnovské) kamarádky dojely k nám do Studénky den předem, všechnu zeleninu a ovoce jsme nanosily na zápraží a krájely a krájely a krájely. Byly holky zlaté, sama bych to množství krájela snad celou noc. V jedné plastové krabici IKEA takhle vznikl šopák, ve druhé tenhle ovocný salát. Není to žádná věda a kombinaci těchto třech druhů ovoce jsem vyladila asi týden před svatbou, ale ta chuť! Svatebně sladkokyselá. 

Krájím nektarinky, žlutý meloun a hroznové víno, všechno přibližně ve stejném poměru. Salát nemá cenu dělat jindy než v druhé polovině léta a na začátku léta babího. Nektarinky totiž musí být sladké, zralé a šťavnaté (žádné echt tvrdé kousky čehosi vysušeného, co člověk dost často potká v supermarketech) a hroznové víno zelené a tak akorát sladké s ocáskem kyselosti (ne veliké bobule, které se tváří kysele nebo ještě hůře bezchuťově už z regálu). Největší potíž je asi se žlutým melounem, do toho totiž člověk v obchodě nevidí. Šlupka by měla být krásně žlutá, nedozrálý meloun nemá žádnou chuť, přezrálý zase chutná mírně hnilobně. S tím je trochu alchymie, uznávám. Každopádně žlutý meloun jindy v roce ani nekupuji, protože kromě konce léta je skoro vždycky bez chuti.

Jestli chcete ochutnat, tak šup, šup, máte posledních pár dnů, možná týdnů..

sobota 10. září 2016

Co mě baví


Baví mě kombinovat látku s koženkou. Kombinace vyfotit a čekat, jestli se zákaznici bude líbit můj favorit. Nebo jestli vybere úplně jinou dvojici(trojici) a já pak budu dvojnásob zvědavá a překvapená výsledkem.

Baví mě vymýšlet jakou nití a ve kterých místech koženku nebo látku prošít. A jak dlouhým stehem. A jestli obyč nebo silnější nití.

Baví mě kombinovat s látkou barvu zipu nebo i jezdce a dokonce i vymýšlet barvu podšívky.

Baví mě vymýšlet, jakou etiketu použiji a kam ji umístím. Jestli na ni chci upozornit nebo ne.

Zrovna teď se to všechno sešlo a z jedné látky během několika dnů vznikly tři kabelky. Různého střihu a v kombinaci s jinými koženkami. Jedna prodaná na Vlásenických trzích, druhá ušitá na objednávku pro čtenářku z Brna - zdravím a děkuji - třetí ušitá nedávno a zatím volná (minimessanger stromečkovo-černý). S každou barvou koženky dostává látka jiný nádech, jiný šmrnc, jinou náladu. A já si moc užívala hlavně ten okamžik protočení kabelky z rubu na líc, kdy z roztřepeného ničeho vzniká začištěné "něco".

Vím, že nejde o žádné extra umění. Navrhnout krásnou látku je daleko daleko daleko těžší než jen látky zkombinovat. Ale pro mě je každá oku lahodící kabelka velkým vítězstvím nad mým výtvarným antitalentem a i když je pro mě cit pro barvy pořád dlouhou cestou se vzdáleným výsledkem, mám z tohoto neustálého učení se velkou radost.


úterý 6. září 2016

Výzva

Vlastně už výzva číslo dvě, hned po té na skorodokončení mé pracovny. Ta trochu vázne, to uznávám, na to, že už chybí jen pár detailů. Na druhou stranu: šít už se v ní dlouho dá a času není nazbyt, takže mě nic až tak extra k doladění nenutí. Jde už opravdu jen o estetiku (a umytí oken).

Jiná věc je dětský pokoj. Na ten jsme, já i holky, hrozně natěšené. Já plánuju se díky jeho nastěhování zbavit krabic všude po domě, holky plánují hromadnou přespávačku s kamarádkami. Pokoj je v podstatě hotov, čekáme jen až vytvrdne naolejovaná podlaha. A že to s tím naším slavným přírodním světlicovo-tungovým olejem chvíli potrvá.

Je to náš asi nejparádnější pokoj v celém domě, rozhodně nejsvětlejší a s krásným (budoucím) výhledem do zahrady a vstupem na (budoucí) terasu. Zatím je výhled jen na staveniště, které se už z podstatné části alespoň přesunulo zevnitř ven. Ale venek letos v plánu rozhodně nebyl, takže spokojenost.


Pokoj je v nejužší části našeho úzkého domu, takže má na šířku jen něco přes dva a půl metru a na délku myslím necelé metry tři. Proto bylo od začátku naplánováno velké francouzské okno a muž společně s architektem, který nám dispozici domu pomáhal naplánovat, vymysleli, že by bylo dobré nechat pokoj vzdušný a otevřený až do krovu. I mlynářské  schody do horního patra pokoje nám architekt ve vizualizaci navrhl, jen trochu jiné než nakonec máme a asi o kapánek "designovější". Ale plán míní a křivost domu, finance a nutnost svépomoci mění. 


Otevření pokoje do krovu tak zůstalo, i využití spodní části pokoje jako herna s psacím stolem. Ten bude pod podlouhlým oknem. V horní části pokoje, nad mlynářským schodištěm, nakonec mírně upraveným a z našich oblíbených OSB desek, bude část spací. Na zabydlování schodiště hračkami se obzvlášť těším, poličky jsou sice z prostorových důvodů dost úzké, ale doufám, že velkou část naší hračkotéky pojmou. Jsem pyšná na svého muže, který schodiště celé vyměřil a nakreslil. Pak nechal nařezat hromadu OSB desek a z nich za mého neustálého divení se jak ví, která deska kam patří, schody sešrouboval. 

Hromada desek a destiček vypadala asi takto:


Mužova vizualizace schodiště v programu SketchUp takto:


----------------------

Mě teď čekají ty detaily: nastěhování věcí, závěsy (rolety?), lustr, povlečení (přešít sekáčové úlovky na požadovaný rozměr), obrázky, koberec. Jen toho času moc není, ale to si tady stěžuju pořád..

A kdyby někoho zajímalo, co bylo na místě dnešního skoro hotového dětského pokoje před třemi lety (červen 2013) a jak vypadá dětský pokoj z pohledu ze zahrady dnes (no dobře, loni v zimě, čerstvější fotku nemám), tak prosím:



Asi si budu muset sestavit takovýchto dvojic více. A když mě zachvátí pocit, že nám to jde všechno hrozně pomalu, všechny si je dopodrobna prohlédnout..

pondělí 5. září 2016

Do školky!


Jak tak všechno dělám na poslední chvíli, tentokrát jsem se hecla a všechnu výbavu holkám do školky nachystala už(!) v neděli dopoledne. Dva už delší dobu ušité pytlíky na náhradní oblečení a z látky od mé skvělé skorošvagrové ušité pyžamové kraťasy. (Klárka je má taky, ale nějak je nechce nosit - asi jsou málo růžové :)) 

Abych tady ráno nepobíhala a Terezčin první odchod do školky si užila jaksepatří. 

Jenomže člověk míní... A Terezka mění.

Večer dvakrát zahlásila, že ji bolí břicho, následně ohodila půl kuchyně a v podobném rytmu pokračovala celou noc. Takže místo abych tady zatlačovala slzy, že už jsem druhé dítě definitivně odevzdala do "systému", a užívala si alespoň na ten měsíc nabyté svobody, tulím tady totálně vyčerpanou Terezku.

No nevadí, však my si ten nástup jednou užijem..

pátek 2. září 2016

Všechny ty nepodstatné (?) blbůstky


Co že jsem to všechno v pátek tak důležitého chystala, že jsem si to nejdůležitější (předšívání polštářků a panenek) nechala až na noční směnu?

Moc mě tyhle chystací a zdobící akce baví. Naši vždycky kroutili hlavou nad mnou zabalenými vánočními dárky - byli jim líto načančaný obal vůbec rozbalit :) Na tom by asi nebylo nic až tak divného, nebo alespoň dnes už si kvůli téhle svojí úchylce divně nepřipadám. Nejhorší na tom ale je, že nejsem schopná si na tyhle zdobící akce nechat dost času. (Dárky jsem taky balila až na Štědrý dopoledne, nemyslete si.)

A tak mi ještě ve čtvrtek večer přišlo fajn ušít ještě jednu tašku, na štítkování a podobné věci je přece dost času v pátek. V pátek dopoledne se mi ještě pořád zdálo, že stíhám. Napsala jsem k šití obou věcí do tvořící dílny návod, aby když se tam budou hrnout ty davy :) :), mohli být lidé samostatní a nepřipadali si, že je zanedbávám.. O tom, že davy se do mé dílny nehrnuly, už jsem psala, no, co už..

Zbržďovat se to začalo kolem oběda. Nemáme doma tiskárnu, a tak jsem vyrazila návody vytisknout do města. Až v kopycentru mi paní znechuceně oznámila, že na flešce žádný soubor není.. Zapomněla jsem ho tam nahrát. Tak zpátky domů - ještě že bydlíme ve středu města. Hyc byl ale velký a prďola v břiše protestoval, že je potřeba se před další cestou ven chvíli zchladit. 

A tak mě nenapadlo nic jiného, než se vrhnout na vytvoření "návodu na údržbu" mnou ušitých věciček. Naštěstí mě textový editor poslouchal na slovo (bojuju totiž dlouhodobě s Linuxem, který se sice tváří Windowsům dost podobný, ale má určité nepředvídatelné zákeřnosti...), a tak mi to netrvalo až tak dlouho. A moje hrdost byla veliká, protože na vytvoření takovéhlého papírku, který budu přikládat k nákupu, už jsem se těšila nějakou dobu. 

Tak a znovu do města za tou přeochotnou paní (kterou jsem teď zastihla ještě znechucenější protože už na odchodu - půl hodiny před koncem otevírací doby). A pak ještě na lov různých nezbytností s sebou. Papírových tašek a sáčků, nůžek a nití na vyrábění. Největším úlovkem byl stojánek na vizitky. Po tom už jsem šla dlouho a nemohla vůbec žádný sehnat. Ne, že by to byl vrchol designu, ale alespoň se mi nebudou vizitky válet všude po prodejním stole.

Doma jsem začala (asi v šest večer za Karlova už asi desátého dotazu, jestli už jdu konečně stříhat látky na polštářky) razítkovat koupené papírové sáčky a lepit na ně malé oranžové lišky. Pak připínat na každou ušitou věc papírovou cedulku s logem  a odkazem na můj Fler obchod (moc díky Wilburrině, že pro mě logo, štítky, vizitky i banner loni před Vánoci vytvořila). A psát si seznam věcí a jejich cenu. A kochat se všívacími etiketami od Maanny

A najednou bylo devět.

A já neměla nastříháno ani předšito nic, neměla jsem ani nachystány věci potřebné do šicí dílny, ani rozměněné peníze (vlastně ani z bankomatu vybrané peníze), prostě nic. V šest ráno jsme chtěli vyrážet.

A dál už to o naší noční směně znáte.



Dělám to takhle vždycky, muž kroutí hlavou nad mým neexistujícím časovým managementem a já si znovu a znovu dávám předsevzetí, že příště začnu určitě dřív. Stihla bych toho víc, možná ještě lépe a určitě bych si ušetřila spoustu mozkových buněk. Tak až se mi to jednou povede, dám vám sem vědět :)

Každopádně lidi byli ve Vlásenici fakt milí, dost z nich si právě všech těchhle serepetiček všimla a ocenila je. A já jsem za to hrozně ráda, protože mám pocit, že právě tyhle blbůstky (krom zkvalitňování šití samozřejmě) posouvají moji ruční práci pořád dál a dál.


čtvrtek 1. září 2016

Klárka


Z dnešního rychlofocení šátku mezi ranní logopedií a odjezdem s Terezkou a taťkou stanovat.
Za neustávajícího řevu Terky, která se taky chtěla vyfotit s šátkem (do odjezdu vlaku bylo asi patnáct minut).

Už asi týden umí říkat písmeno "r" - juchů!
Protože 6 jí bude až v říjnu, pošupajdí letos ještě poslední rok do školky - to proto si můžeme ještě naposled dovolit ten luxus jet 1. září výletovat.
Konečně se zdá, že skončilo umrčené období a začíná období šikovné, spolehlivé a veselé holky - dvakrát juchů.
Jen se posledních pár dnů bojím, jestli teď ukňourané období nezačíná pro změnu Terezce.

Tak uvidíme, co s nimi oběma udělá společný pobyt v jedné školkové třídě a zanedlouho i třetí parťák do trojboje..