sobota 25. června 2016

Když se před prázdninami ... (4)


... v práci narodí malá Terezka.

A kolegyním se zalíbí moje medvědice v pruhovaných ponožkách, je nutné jednat (a háčkovat) rychle. Do dne (po)pracovní zapíjecí akce jsem to bohužel nestihla, spánek byl silnější než já..

Se závistí, že už má někdo porod za sebou, jsem se proto alespoň vzmohla ještě na šustivý a zvonivý muchláček z mé oblíbené Birch biolátky. Tak snad oba i "den po" udělaly radost.


pátek 24. června 2016

Když se před prázdninami... (3)

.. jede na výlet. Do Lomnice (u Tišnova). Já plus tři kamarádky. Osm dětí plus jedno v břiše. Plus dvouměsíční štěně.

Je to trochu jako v mateřské školce a moc klidu se neužije. Už jen naskládat tři kočárky do autobusu, koupit jízdenky a neztratit přitom žádné dítě je docela fuška. Než se pak po výstupu z autobusu vyrazí, (velkou) chvíli to trvá. Tomu je horko a tomu zima, ten chce najíst, ten napít, ten namazat. 




Žádná z nás se tím naštěstí nestresuje, jsme zvyklé, tak co. Horší s pánem v mé oblíbené hospůdce v bývalém mlýně. Hospodu má krásnou, zahradu se stolečky útulnou, všude spoustu průlezek, pískoviště, trampolínu. Holky se těší na kafe, děti se vrhají do zahrady. Ale pan hospodský se nás lekne, potřebuje posekat trávu, má prý otevřeno až od čtyř odpoledne, psa (asi 15 cm v kohoutku) si prý máme dát na vodítko. Vyšoupne nás za mostek a zandává za námi řetízek. Připomíná mi to trochu Cimrmanova hospodského, co chtěl hospodu a neměl rád lidi. 



No nevadí, rozbalíme si doma připravené svačinky na fotbalovém hřišti. Plocha je velká, děti se po ní rozprchnou a hodinu o nich skoro nevíme.




Posbíráme lesní jahody, vysosáme šťávu z kostivalů, probereme všechna vážná i nevážná témata, cyklisty potkáme jen asi dva. Odpoledne tu tu bývá o dost frekventovanější. V poledne chytíme v Šerkovicích autobus zpátky domů. A v něm ukujeme plán na společný oběd na zahrádce Tišnovské rychty. Tam se nás naštěstí neleknou, děti konečně mají své vysněné průlezky a trampolínu a my s příjemně plnými žaludky kujeme pikle na další výlet. Tradice by z toho mohla být docela dobrá..

čtvrtek 23. června 2016

Když se před prázdninami ... (2)

.. dokončují resty. 

Jsem si vědoma, že největším restem je městský batoh, musela jsem ale chvíli čekat na koženky a mezitím promýšlet, jak ten povedeně-nepovedený pokus číslo jedna vylepšit.

Takže přišly na řadu kabelky, které si (už několikáté v řadě - juchů) objednala jedna milá zákaznice z vedlejšího města. Už to samotné je pro mě obrovskou pochvalou, že po převzetí prvních kousků napsala, že by chtěla další. 

Poslední kabelce v řadě, z romantické látky v pastelových barvách, jsem naplánovala předání v dnešním nabitém dni. Jako krátkou zastávku po cestě z Brna od zubaře. Unavená a mírně nevyspalá jsem se s Terezkou (která dneska od rána odmítá s kýmkoli cizím promluvit jediné slovo) vymotala v Kuřimi z nádražního podchodu. A odjížděla jsem s hlavou v oblacích. Protože tolik pochval, kolik se mi za těch pár minut dostalo... Ještě teď mám pocit, že prasknu.  Moc moc děkuju za všechna ta hezká slova, dodaly mi strašně moc energie.. 



A teď konec naparování, jde se pokračovat v programu - na řadě je pečení jahodové buchty pro večerní návštěvu a pak hurá na první letošní koupaliště!

 

středa 22. června 2016

Když se před prázdninami... (1)


... narychlo vymýšlí, čím potěšit paní učitelky ve školce. 

O svém vztahu nebo spíše nevztahu ke kupovaným řezaným květinám už jsem tady jednou psala, efekt třiceti kytiček moji averzi ještě prohlubuje. Takže už letos třetí rok vymýšlím, co našim dvěma zlatým paním učitelkám jako poděkování dáme. Letos mě "nakopl" jeden z vašich komentářů (ten u Návodu na šitý obal na knihu). 



Na obaly momentálně nemám doma tu správnou výztuhu a času už moc nezbývá, vyšly mi z toho proto kapsičky na všechno možné. Rozměr 17 na 15 cm. Já už si na takové dlouho brousím zuby ve snaze zorganizovat si trochu všechny mé kapesníčky, žvýkačky, náplasti a jiné nezbytnosti ve své kabelce. A kdybych  s sebou nosila šminky, jakože k tomu se svým přístupem k líčení (jednou za týden) asi nikdy nedojdu, tak bych tam nosila třeba ty šminky. Nebo může kapsička sloužit jako příruční lékárnička (krásné, koženkové, i s křížem nedávno ušila Evulekotule). 

Prostě x možných funkcí, na rozdíl od kytky dlouhá trvanlivost, a když by náhodou úplně nesedla, může ji paní učitelka darovat někomu dalšímu, no ne? 

Co chystáte pro paní učitelky vy? (Potřebuji inspiraci pro další léta :) :))

pondělí 20. června 2016

Vlasenické tvoření





Poslední srpnovou sobotu budu tvořit a prodávat a pomáhat tvořit v jižních Čechách! Kousek od Kamenice nad Lipou, v obci Vlasenice. Bydlí tam má spolužačka a kamarádka z výšky a už třetí rok spolupořádá podle mě skvělou akci, a to sochařské sympozium. Celý týden tam budou sochaři kutat do kamenů, k tomu nějaký ten doprovodný program, na konci týdne pak bude vyhlášení vítěze a celodenní jarmark nazvaný "Vlasenické tvoření", kde u všech stánků bude moct každý něco vytvořit.

Musím přiznat, že mému zlenivělému mozku dalo dost zabrat vymyslet, co tvořit. Aby to nebylo moc složité, mohly tvořit i šikovné děti, ale zase aby vzniklo něco smysluplného a využitelného. A to všechno navíc tak, aby to bylo bez šicího stroje.

Vykoumala jsem navíc výtvory dva - jeden jednodušší, ušitý do čtvrt hodiny. Druhý složitější, asi na třičtvrtě hodiny. Jednodušší nahřívací polštářek, plněný rýží nebo pohankovými slupkami, uvidíme jak se mi výplň podaří sehnat. U nás doma je to terno. Od čtvrtku, kdy jsem je ušila, holky neustále tvrdí, že je bolí bříško. A já (v mikrovlnce) nahřívám a nahřívám. Složitější minipolštářek ve tvaru panenky, vyplněný dutým vláknem.

Mám nafocený i fotopostup, který vytisknu a zalaminuju - třeba bude u mého stánku nával a nebudu stíhat vysvětlovat :) :)

Takže pokud nemáte na konec prázdnin program, moc ráda se s vámi ve Vlasenici potkám!



úterý 14. června 2016

Nový zaměstnanec


Dlouho jsem přemýšlela, jak fotit ušité kabelky. Ségra, kterou jsem na pár fotek loni využila, není moc po ruce a moje šestiměsíční břicho příliš fotogenické není. Fotit tašky s postavou je ale skoro nutnost, velikost a proporce zavazadla se tak daleko lépe představují.

Když jsem přišla s nápadem koupit si v IKEA němého sluhu, obrátil muž oči v sloup (jako skoro vždycky, když zmíním tenhle můj oblíbený švédský řetězec), chvíli googlil a pak mi představil tuhle paní. A že když si ji překreslím na jednu z našich dlouhodobě spolubydlících OSB desek, vyřízne mi ji a natře.

Nápad super! Jen jestli jste někdo z podobně (ne)vyvinutým výtvarným talentem zkoušeli kreslit postavu, asi tušíte, že to nebylo jen tak. Po skoro hodině mého snažení, nadávání a všemi barvami pastelek počmáraném óesbéčku, jsem se slzou v oku kapitulovala. Naštěstí muž vytáhl z rukávu geniální plán B.

Když holky večer zalezly do postelí, vytáhl baterku, siluetu obkreslenou na A4ku vystřihl a baterkou ji promítl na desku. Geniální.

Z jedné strany natřená bílou lazurou, z druhé strany tabulovou černou barvou. A já už se těším, že až za pár dnů trochu zapomenu na svůj malířský neúspěch, můžu si ji křídou při každém focení zkusit i nazdobit.


pondělí 13. června 2016

Moje marmeláda



Jahodová sezóna je v plném proudu, všichni jsou na mě obrovsky hodní a vozí mi jahody po kilech ze všech stran. Švagr se skorošvagrovou je pro nás natrhali v Brně na samosběru, mamka se ségrou zase nezávisle na sobě přivezly v pátek každá bedýnku z Ostravy. Večer předtím jsem se totiž zmínila, že pro ně chci jet v sobotu  do vedlejší vesnice na kole. Na kole a těhotná? Nikam! :)

Už proběhly tvarohové knedlíky podle bezkonkurenčního receptu z Albert magazínu, koktejl, dort, několik hrníčků jahod namačkaných s cukrem a zalitých smetanou ke šlehání - mňam  -  a ještě se chystám minimálně na jahodovo-rebarborovou buchtu na plech podle Dity P.

Co ale nesmím vynechat je jahodová marmeláda. Mám totiž na marmelády specifické požadavky. Nesmí být skoro vůbec kyselá, nesmí být zulcovatá a musí v ní být nerozblemclé kousky jahod.

Pár let jsem vylaďovala recept, postupně jsem vypustila pektin (Gelfixy a podobné uměliny), kyselinu citronovou i domácí pekárnu. Skončila jsem u jahod, cukru, sítka a teflonové pánve.

Na dvě kila jahod (na čtverečky o straně asi 1 cm) nasypu kilo cukru. Může se to zdát dost, ale cukr potřebuje zkaramelizovat a zahustit tak v první fázi tekutou šťávu z jahod. Přivedu k varu. Nepřidávám žádnou vodu! Jahody pustí šťávy až kam. 

Ztlumím plamen a hned přecedím jahody přes síto do pánve. Jahody si dám asi na třičtvrtě hodiny až hodinu stranou a vařím v pánvi jen šťávu. Nechám ji redukovat při mírné teplotě, ale ne zase příliš mírné. Prostě aby šťáva bublala. Stačí tak co deset minut promíchat, jinak se vaří samo. 

Až šťáva mírně zhoustne (zhruba po té třičtvrtěhodině až hodině), vrátím do pánve ke šťávě kousky jahod a znovu přivedu k varu. Hned plním do vymytých sklinek, zavíčkuju a obrátím dnem vzhůru. Tím, že kousky jahod nevařím, zůstanou pěkně v celku. Marmeláda, nebo spíše jam, je řidší, ale rozhodně ne tak, aby utíkal z chleba, takže dobrý.

Ne, že by to bylo úplně bez práce jako kdysi v domácí pekárně, ale výsledek je o stoprocent lepší, bezéčkový a většinou ještě v intervalech mezi mícháním stíhám něco ušít nebo alespoň nastříhat. V pátek třeba kus kabelky..

sobota 11. června 2016

Za rytíři pod Blaník!

Pomalu začínáme plánovat letošní dovolenou. Pojedeme do Jizerských hor a laťku máme vzhledem k loňské vydařené dovolené dost vysoko. 

Loni jsme moc neplánovali, na prvním místě byla rekonstrukce, dny mužovy dovolené byly téměř vyčerpány a naše organizační a plánovací aktivita taky. Vzmohli jsme se jen na půjčení auta od babičky s dědou (na plánování naší každoroční cesty vlakem už jsme fakt neměli morál) a výjezd na slepo směrem na západ. Původní alespoň mlhavý plán byl zastavit se na Blaníku a pokračovat až do středních Čech, už vlastně ani nevím přesně kam. Každopádně hned první zastávka (na oběd:)) ve Vlašimi a prvních pár letáčků z infocentra nás přesvědčili, že tady prostě musíme zůstat. A pokud chcete slyšet, co nás v tom kraji tak nadchlo a proč jsem už skoro rok chodící reklama na dovolenou (nebo alespoň prodloužený víkend) právě tam, čtěte dále. 



Hned po obědě (mimochodem mňamózním, v zámecké restauraci) jsme vyrazili do Vlašimského zámeckého parku. Prohlídky interiérů prozatím vynecháváme, holky by nebavily a my s mužem si je taky nijak extra neužíváme. Vytipovali jsme si asi pět kilometrů dlouhou trasu, kde měly být i různé atrakce pro děti. A koukali jsme. Nádherně udržovaný obrovský park v romantickém stylu (jehož součástí jsou na první pohled dost nepatřičné stavby - napodobenina hradu, altánek v asijském stylu) uchvátil nás dva. Všemožné prolízačky svou myšlenkou většinou nějak naučné a propojené s infocedulemi bavily zase holky.  Vyzkoušely si jak je těžké vylézt z mravkolví pasti, jako torpéda probíhaly hmyzími chodbami sestavenými z větví, nadšeně poznávaly ryby, motýly a pavouky. A zkoušely jejich sítě. A spoustu dalšího, jen se mi ten den nechtělo moc fotit. Strávili jsme tam celé odpoledne a byli rádi, že jsme se rozhodli tady zůstat.




Druhý den jsme dojeli k Domu přírody pod Blaníkem. Ten mě, musím říct, po návštěvě Domu přírody Poodří, který je nádherný, trochu zklamal. Ani z něj nemám žádné fotky. Pát zajímavých věcí a aktivit pro děti tam bylo, ale nějak jsem toho asi čekala více.

O to víc se mi pak líbil výstup na Blaník, který Klárka díky všem těm provlíkadlům, ukázkám kroků zvířat, rozpětí křídel a dokonce jednomu hudebnímu nástroji ušla jako nic. Tehdy dvouletá Terezka se vezla v kočáru, trochu nám ten den pršelo. Ale všechny ty blbůstky po cestě to vynahradily.




A odpoledne byla odměna za dopolední tůru - snad největší volně přístupné dětské hřiště, které jsem kdy viděla. Ve Zruči nad Sázavou. A jeho součástí bylo lákadlo největší - obří betonová kuličkodráha. No viděli jste někdy něco podobného? Vyhráli jsme si všichni, asi jsme hračičky nebo co. Mít něco takového doma v Tišnově, tak asi nechodíme nikam jinam...


Další den dopoledne jsme si prošli Zruč nad Sázavou a využili k tomu moderní šipkovanou - questing. Předtím jsem o téhle "hře" nikdy neslyšela, přišla mi ale geniální. Vytiskli jsme si trasu s mapou i popisem trasy a šli. Na každé zastávce byla pro děti otázka, odpovědi se zapisovaly do křížovky. Trasa byla popsána ve verších a kam se má pokračovat bylo krom mapy popsáno i slovy. Klárku to hrozně bavilo a jediné, co se trochu styděla, bylo pošeptat tajenku paní v infocentru. To byla totiž podmínka získání pokladu. Neumím si představit, že bychom se takhle (bez bolení nožiček a podobně) prošli bez questingu nějakým městem. Navíc poslední zastávka byla u kuličkodráhy :)




Po obědě jsme si v infocentru za drobný poplatek vyzvedli klíče od zámeckého "příkopu", kde město nechalo vytvořit úžasné hřiště ve stylu výchovy malého rytíře. Klárka se na téhle zábavně naučné stezce rytíře Miloty Kolowrata držela spíše zpátky, oproti tomu tehdy čerstvě dvouletá Terezka se do všeho vrhala neohroženě a po hlavě, až moc... 







Neznám asi dítě, které by nerado chodilo do ZOO. I v tak malém městečku jako je Vlašim jsme jednu ZOO našli. Jedná se o takzvanou Parazoo neboli Záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Na malém prostoru je vybudována velká nádrž pro vydry s prosklenou stěnou, rybník pro vodní ptactvo a želvy, voliéry pro sovy a dravce s různými zraněními. A mezitím vším zase další a další provlíkadla, otáčedla, puzzle, razítka na otiskování stop zvířat v písku, prolézačky a nevím už co ještě všechno..


Moc se nám na obrázku v jednom infoletáku líbila krásně a moderně opravená budova bývalé fary v Hulicích. Uvnitř je muzeum včel a celé to stojí za to. My s mužem obdivovali vydařenou rekonstrukci, dřevěné stropy, okna, schody, prostě všechno. A holky prozkoumaly úly zevnitř, v průchodu z pláství poslechly bzučení včel, hádaly, ve které nádobě voní med. V místnosti, kde se dalo shlédnout několik zajímavých filmů je ale místo filmů zaujaly spíše volně přesouvatelné židle, ze kterých hned začaly stavět bludiště. A na zpáteční cestu domů jsme si koupili medové gumové medvídky, takže ani v autě nikdo nemrčel a nekňoural, že je mu špáátněěě.



No prostě: nikdy bych si nemyslela, že mě bude bavit dovolená, která bude trvat jen čtyři dny, bude v (kromě Blaníku) celkem nevýrazné krajině a bez celodenních pěších výletů. Ale jo. Jsem asi mírně ujetá a hrozně mě štve, že když jsem byla malá, žádné takovéhle vymoženosti pro děti nebyly. O to více si je užívám teď. A když někdo umí všechny tyto aktivity propojit, udělá je s citem, navíc i naučně a vůbec ne tak nějak vykřičeně a po americku, to si to pak s dětma umím opravdu užít.

Kdybych náhodou někoho na Podblanicko nalákala, koukněte sem a sem. K vidění je tam toho totiž ještě daleko více. Třeba Království panenek nebo letos nově otevřené Vodácké muzeum. A užijte si to...

úterý 7. června 2016

Jak zabavit předškoláka...


... s angínou, když nutně potřebujete pracovat chvíli na zahradě? A ještě mu přitom vyzkoušet nově ušitou bekovku s vychytanou dírou na culík ušitou podle návodu skvělých Mammas handmade (kterou sice děsně chtěla, ale teď si ji předpubertálně odmítá dát na hlavu)?

Nakrmte ho nejjednodušším dortem na světě se zakysané smetany (k taťkovým včerejším narozeninám - protože nevímjak vaše děti, ale s našimi bez plného břicha není řeč) a dovolte mu omalovávat VAŠE antistresové omalovánky (při použití dětských omalovánek by podle mě účinek minimálně nebyl tak dlouhodobý), které mu na jeho dvoudenní škemrání o nějaké úkoly k počítadlu vytuňte jednoduchým sčítáním do desíti. 

Výsledek je zaručen. Hodina klidu na zahradě (no dobře, občas volala, že nemůže něco přečíst), dobrý pocit z peněz investovaných do počítadla a ještě větší radost ze samostatného naučení se zbylých pár čísel do desítky (doteď se jí číslice nad pětkou hodně pletly).

neděle 5. června 2016

Recy židle




Tento víkend byl návštěvní. Několikery narozeniny se slavily u nás, a tak jsme našich osm židlí potřebovali rozšířit na deset.

Muž se chopil našich dvou popelek, jednu jsme v bývalé dílně s domem už koupili, druhou dotáhl asi před rokem vyřazenou z práce. Sloužily tady celou stavbu k různým účelům a vypadaly bídně.

Stačil ale sponkovač z domácích potřeb, černý matný balakryl a dvě látky z mých nekonečných zásob. A muž z těch otrhaných, špinavých a odřených židlí během dvou dnů vykouzlil něco neskutečného. 

Asi budu obcházet sběrné dvory, nosit mu domů podobné zbídačelé kousky a pak se nad jejich proměnou rozplývat... A vy, pokud máte na půdě něco podobného, jděte do toho. Stojí to jen trochu odvahy a pár peněz a máte doma nepřehlédnutelný originál. (Teda aspoň podle mě).

pátek 3. června 2016

Šátky a malé hudební okénko



Jsem mírně "chucpe" ze včerejšího celoodpoledního  vyvíjení vysněného městského batůžku, který sice nedopadl úplně nejhůře, ale bude chtít ještě pořádně vytunit a vyladit. No nic, přes víkend ho schovám, aby mě zbytečně nedeptal, a v pondělí nastoupím plná energie na vylaďování. 

Je to běh na dlouhou trať, tohle navrhování nových věcí, až člověk během toho procesu přemýšlí, jestli mu to stojí za to. Už jsem si to zažila na podzim s pánskou peněženkou, takže možná i proto jsem teď batůžek tak dlouho odkládala. Ale když se to pak povede, vypadá to k světu a je to i funkční, to se pak radost nedá popsat. No, co vám budu povídat...

Náladu mi dneska ale vylepšuje rozesmátá pohodová Terezka, která si umí užít i tak nudnou věc jako je focení nových šátků. To je ta slibovaná novinka ve čtyřech kusech, už jsem je zvládla nahrát i na Fler. Děsně se nám s holkama šátky osvědčily, nosí je prakticky od května do října a letos jsem se konečně dokopala ušít jich víc.

Muž mě taky poslední dobou zásobí hudbou, asi mu nevyhovuje můj oblíbený (důchodcovský?) Český rozhlas Dvojka :) Elektronická hudba mi nikdy nic moc neříkala, ale tahle písnička brněnských MIDI LIDÍ srší energií, a to já dneska fakt potřebuju. Tak ta už hrála dneska snad desetkrát. A pro připomenutí si životních hodnot neškodí poslechnout si ani tenhle Traband.

čtvrtek 2. června 2016

Sova versus ptáče




Nestíhám, nestíhám, nestíhám. A budu muset asi nějak překopat svůj denní režim, kde šití mělo místo od devíti večer do jedné ráno.

Čekáme totiž asi ranní ptáče. Jinak si totiž neumím vysvětlit své posledních pár týdnů velmi lehké ranní spaní, pak náboj energie během dopoledne - samozřejmě až po vydatné a kakaové snídani - a večer zívačku a totální zpomalenost. Moje biorytmy běžely vždycky přesně obráceně!


První dítě spalo ráno do devíti, druhé vstává v sedm (za což může z velké části režim vodění prvního dítěte do školky) a jestli to třetí hodlá vstávat v pět, tak mě původem noční sovu čekají pěkně krušná léta :)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Během pár dnů u rodičů, což už bylo skoro před čtrnácti dny, jsem nelenila a dokopala se ušít osm peněženek pro doplnění mých Fler zásob. Pak dlouho dlouho předlouho ležely na poličce a čekaly na vyfocení. A pak  zase dlouho a ještě déle čekaly na nahrání na Fler. Ale dneska to vyšlo a jsou tam, juchů! (Teď zase bude pár dnů čekat další ušitá novinka, hned ve čtyřech kusech, o té ale až poté, co ji vyfotím.)

Pomalu a ještě pomaleji došívám sjednané zakázky (nejvíce se omlouvám kamarádce Lence, která má u mě zamluvený městský koženkovo-látkový batůžek - už je rozvržený a nastříhaný) a mám ještě v plánu během června stihnout pár letních tašek. Tak uvidíme, co bude, jestli i mozek tělo poslechne a začne fungovat opačně..

středa 1. června 2016

Jak na koženku?




Nejenže můj muž funguje jako "manažer pro nová média", když mi, která je schopná si nového mailu všimnout až po třech dnech, denně hlásí nové komentáře u příspěvků. (Někomu by to možná mohlo vadit, pro mě je to ale opravdu záchrana před mnoha trapně dlouhými prodlevami v mých odpovědích.) 

On je taky manažerem kvality mých výrobků. Poctivě (až moc) hlásí všechny byť jen trochu křivé švy a prošití a jeho cvičenému oku neujde žádná pidi chybička.

Děsně mu proto lezlo na nervy mé nerovnoměrné prošívání koženky. Obyčejnou patkou, obyčejnou jehlou a bez maštění vším možným, jak někdo někde doporučoval, totiž koženka pod patkou mírně vázla. A mé popostrkávání způsobovalo to, že steh byl chvíli kratší, chvíli delší. No, nepřišlo mi to až tak hrozné, navíc jsem měla tendenci se vymlouvat na "handmade", kde se přeci s maličkatými nedokonalostmi počítá.

On to ale nevydržel, prostudoval internet a k svátku matek mi nadělil kráčející patku. Juchů. Přikoupila jsem si k ní jehly na kůži/ koženku a šla na to. 

A výsledek? Nadšená jsem tak napůl. Koženka pod kráčející patkou krásně plynule pluje, steh je rovnoměrný tak, jak nikdy předtím nebyl. Ideální mi přijde délka 3 nebo 3,5 - mám stroj Janome. Jediné, co mě trápí je, že jednou za čas vznikne steh přes tři i čtyři stehy - prostě extra dlouhý. Zkoušela jsem poštelovat napětí horní nitě, už mám napětí 7 a zredukovala jsem tak tyto chyby na minimum, přeci jen ale jednou za čas takovýto super dlouhý steh vznikne.

Už jsem prozkoumala na internetu kdejakou radu, od špatně uchycené jehly po zlomenými jehlami poničenou stehovou destičku. Nic nefunguje. 

Nemáte pro mě, prosím, někdo nějakou radu?