Letní prázdniny 2022

 

Poctivě jsem si letos o prázdninách psala, co všechno jsme dělali, jen hektický podzim mi potom vzal vítr z plachet a už jsem si to sem nestíhala zaarchivovat. Takže nakonec pozdě, ale přece...

V prvním týdnu jsme po oslavě Terezčiných devátých narozenin odeslali holky na týden k babičce, Karla na prodloužený víkend na kajak (Rakousko a Soča) a já měla týden pro sebe sama doma. Týden jsem nemusela nic a zároveň musela všechno, protože kdy jindy to všechno stihnout než když nemusím běhat kolem holek.

Druhý týden jsme vyrazili s našima a ségrou do Trutnova na dovolenou. O té už jsem psala tady.

Třetí týden jsem si vzala v práci dovolenou a byla doma s holkama. Bylo vedro, ale ráno jsme skoro každý den stihly brusle, jedno dopoledne jsme byly na divadle na zahradě naší knihovny, večer jsme rozjeli na naší terase rodinné letní kino z dataprojektoru (nadchl nás večerníček Kdopak by se čertů bál) nebo hamburgrovali na zahradě u Petra s Pájou. Jó, a podařilo se nám najít dětskou pohádkovou knížku schovanou našimi knihovnicemi v rámci letní knižní pátračky. Konec týdne a víkend jsme strávili na Dyji.

Čtvrtý týden byl s holkama doma Karel: jezdili na kolech koupat se do Březiny ke splavu a na dva dny odjeli na čundr do Toulovcových maštalí. Přespávání pod převisem, lesní koupaliště, chození naboso vodou mezi skalami a letos i bludiště a brána do pravěku. Mě se díky nové cyklostezce z Brna do Jinačovic letos konečně podařilo najít trasu z práce na kole, navíc kolem slunečnicového pole a s krásným výhledem a kapličkou nad Moravskými Knínicemi, takže jsem si minimálně jednou týdně užívala cestu z práce na kole. Před prací mi kolo moc nevyhovuje, takže jsem si ho ráno převezla vlakem do Brna, po práci s kolegy zašla na beach volejbal a pak už hurá domů na kole - spokojenost velká. 

Pátý týden byly holky u našich (a s nimi na Lysé hoře), my s Karlem v Dolomitech a v Tyrolsku.

Šestý týden přejely holky k druhé babičce do Častrova, kde krom krocení polodivokého koťátka Almy objeli s babičkou a dědou půl okresu (minizoo, bludiště už vůbec nevím kde, myslímže i v Telči na Víťovi Marčíkovi byli). My s Karlem chodili do práce, ale odpoledne jsme práci důsledně vyvažovali kolem kolem Tišnova, beach volejbalem (v Brně i na nově objeveném koupališti v Rohozci) a parádní grilovačkou u nás na zahradě s Markétou a Jakubem. Taky u Palce na letní zahrádce na hamburgr jsme byli. K tomu šití, hodně šití, protože jindy v létě na něj nějak moc není čas. Cestou pro holky k babičce jsme si udělali zajížďku do jižních Čech do jednoho přenádherného zahradnictví s ukázkovou zahradou (Herba Grata), o tom ale napíšu někdy samostatně...

Sedmý týden odjely Klárka s Terezkou na basketbalové soustředění, Sára byla u babičky a my v práci. Ale beach a večerní plavčo na koupališti pracovní týden trochu vylepšovalo. Taky jsme kutili na zahradě a sadili tu spoustu kytek nakoupených v Herba Gratě.

Osmý týden byly holky v naší Tišnovské galerii na příměstském táboře. Byla tam zrovna výstava Pet Art Tropy a holky si během týdne ve skupinách tvořily animovanou pohádku. Parádně se jim to povedlo, čučeli jsme. Sára byla tento týden ve školce. Já šila a šila a šila, protože o posledním prázdninovém víkendu mě čekal trh ve Vlásenici. Ale odpoledně-večerní koupák jsme taky stihli.

Devátý týden, vlastně jen tři dny než se ve čtvrtek šlo do školy, bylo v plánu nedělat vůbec nic. S holkama jsme se s Karlem vystřídali doma na dovolené. A nakonec jsme alespoň vyřídili pár věcí nutných k trochu klidnějšímu září - obešli doktory pro různá potvrzení a očkování, nakoupili školní pomůcky, sešity a přezůvky, vyplnili formuláře na kroužky. A prázdniny byly v čudu.

Skvělé to bylo, nuda nehrozila a vůbec se mi nechtělo naskakovat do stereotypů běžného školně-pracovního režimu. Energie jsem nasbírala tuny a slíbila si, že budu více věcí, které mě baví, dělat i během roku. Jen jsem pak v září hodně brzo zjistila, že to jde jen do určité míry. Protože na to prostě není čas a když není čas, není ani síla a vůle. To stejné, co mě v létě nabíjelo, když se to snažím narvat do běžného dne, nenabíjí, ale vyčerpává. No nic, režim je taky v něčem dobrý a léto tu bude brzo zas...

Prázdniny 2021

 

Letošní prázdniny jsme využili na 300 procent, proto to tady v létě dost utichlo. Některé kratší i delší výlety si sem budu ještě v průběhu podzimu střádat, protože archivace musí být. Ale budu je prokládat i jinými věcmi, slibuju :) Teď rekapitulace, protože až se někdy budu příšerně nudit (už si na ten pocit snad ani nepamatuju), budu si sem chodit nasávat vzpomínky.

Za dva měsíce jsme stihli pro mě neuvěřitelných 9 odjezdů a balení všech nebo jen některých členů rodiny. Díky tomu se mi podařilo kapku vylepšit a zrychlit můj balící systém. Vlastně ani tak nešlo o vylepšení jako o to, že některé věci jsem ani nevybalovala, jen rychle přeprala špínu a přidala ji zpět ke zbytku. Jen odjezdy v plánovaném čase mi pořád nejdou, muž by mohl vyprávět, i když podle mého jsem svou ztrátu výrazně stáhla.

Na kolech jsme projeli Rychlebské hory a Moravský kras. Vysočinu jsme letos vzali jihem přes Mohelenskou hadcovou step, Znojmo (s noční procházkou ztichlým městem), Podyjí a Vranov do Slavonic. A nakonec Bílé Karpaty v jejich nejjižnější moravské části. Muž ještě stihl Blinduro v Orlických horách. 

Na našich nafukovacích lodích z Gumotexu jsme se svezli na peřejkách Otavy, Tiché Orlice a Svratky, holky a Karel prošmejdili čundrem Toulovcovy maštale a přespali jako správní trampové pod převisem. 

Holky strávili týden s babičkou a dědou na Klokočůvkách, kam se vždycky neskutečně těší kvůli bazénu hned pod chatou, každá strávila pár dnů ve Studénce v tlupě se stejně starými sestřenicemi a dva týdny byly na Vysočině u druhé babičky, dědy a prababičky. Plus basketbalové soustředění a příměstské tábory v naší úžasné tišnovské galerii.  

Já letos překonala některé své limity - při sjezdu Super flow na Rychlebských stezkách a v roli zadáka na vodě - dalších sto limitů mám ještě přes sebou. 

V práci blázinec, protože každý den bouřka a vítr a kroupy a tím pádem obrovské množství žádostí o náš posudek. Přiznávám, že mě to místy trochu semlelo. Naštěstí ale bylo kde energii dobíjet.

Zahrada, která nám na jaře kvete před očima, se v létě vždy asi i zásluhou naší časté nepřítomnosti promění trochu v džungli, letos nám ji během pár dnů totálně obsadily dýně. Pořídili jsme si na terasu řetěz žároviček z IKEA, plátěná lehátka, pili čaj z divizny a pozorovali džungli zpovzdálí. Jo, a každý druhý den jedli můj letošní gurmánský objev - melounový salát s fetou, černými olivami a balzamikem. Mňam. 

Letos asi větší změny na zahradě a domě nebudou, nějak ještě nebyl čas. Ale muž tvrdí, že jede ve dvouletém cyklu. Tak uvidíme příští rok. 

 

Tak ahoj, prázdniny ...

Nějak nám to zase letos rychle uteklo.

Ale dělo se toho tolik.. Začátek prázdnin mi připadá jako by byl snad před rokem.
.
Užila jsem si letos týden, celých sedm, možná i osm dnů úplně sama doma. Měla jsem z toho zprvu strach, ale bylo to úžasné. Moci kdykoli dělat cokoli, to se jen tak nepoštěstí. Nikdo mi neujídal jídlo a když jsem chtěla jít plavat/běhat/na kolo, nemusela jsem řešit logistiku. Zrelaxovala jsem na 110 procent.

Muž byl ten týden pádlovat v Rakousku, Klárka s babičkou, dědou a tetou projezdila vlakem celé Švýcarsko. Terezka se Sárou prázdninovaly u druhé babičky.

Celkově letos holky cestovaly více než my dva: tento týden chodí s babičkou a dědou po Slovenských horách (a prý vůbec nemrčí - nevěřím:)). Došlo i na Klárčino soustředění s basketem a Terezka se letos konečně dočkala vysněného příměstského tábora v naší tišnovské galerii.

Vyrazili jsme na dva dny i s holkama na kolo (Sára ve vozíku), s přespáním u kamarádů na zahradě. Trochu (dost) jsme přitom zmokli, takže budeme ještě dlouho vzpomínat.

Na kole jsme byli i my dva s Karlem sami, jednou na otočku v Lysicích a jednou čtyři dny po vlastní ose z Tišnova k babičce na Vysočinu. Měli jsme v plánu i chvíli v Alpách nebo Bílých Karpatech a asi proto, že jsme se nemohli rozhodnout kam, vyřešilo to za nás počasí. A tak jsme zůstali doma. Sami, holky byly u babiček. Taky dobré.

Letošní společnou rodinnou dovolenou jsme strávili u babičky na Vysočině - a zjistili jsme, že někdy ty nejjednodušší řešení docela dobře fungují. Byli jsme pohromadě, nikdo neseděl za strojem ani nekutil na zahradě a bylo nám dobře.

Upekli jsme si dort a oslavili desáté výročí svatby - je to vůbec možné, že už deset?

Byli jsme na druhé svatbě mé tety. A když ji její dospělé děti vedly špalírem, hrozně mě to dojalo.

Viděli jsme několik dětských divadel včetně toho v Křížovicích, kde se v hodinu začátku, s plným hledištěm a prázdným jevištěm, zjistilo, že pana herce nikdo neobjednal. Ale divadlo nakonec bylo - Honza Hrubec se ukázal jako neskutečný formát a do hodiny byl na jevišti.

Byli jsme na dvou fesťácích (Náměšť a Telč) a těsně stihli i koncert Zrní v Tišnově.

Navštívili jsme několik kamarádů, kteří bydlí daleko a stíháme je tak vidět většinou jen jednou nebo dvakrát do roka.

To všechno rozstrkané ve třech koutech republiky - tak, jak máme babičky, což pro nás znamenalo nekonečný počet balení a vybalování a v některých dnech čas naplánovaný na minuty. Kupodivu mi to ale tentokrát moc nevadilo, tak nějak to všechno plynulo..

Co mě ale trochu vytáčelo, byly nemoci, které se nás letos nepustily ani v létě. Nic zásadního, zato pořád něco, a to o prázdninách dokáže otrávit. Chvíli střevní, chvíli kožní, do toho nějaká ta teplota a Terezčin ret popálený od žhavého klacíku.

Šití jsem letos v létě moc nestíhala, už jsem ale neskutečně natěšená, a jen co rozdělím holky do institucí (od pondělí už všechny tři), sedám ke stroji. Juch!



Moc hezké prázdniny to byly, příští rok už bude léto zase jiné, více pracovní.

Ale na druhou stranu: změna je život a rodičovské "dovolené" už bylo možná dost :)



P.S. Od příštího týdne méně zážitků a více šití, slibuju..

Terezka má šest

Přesně dnes, za hodinu ..

Každý rok několikrát, o každých narozeninách holek, si znovu prožiju náš čas v porodních sálech. Snažím se si vybavit, co se právě teď před x lety dělo. U Terezky jako jediné jsme do poslední chvíle oba netušili, jestli bude kluk nebo holka (u Klárky i Sáry se dříve nebo později někdo ze zdravotníků prořekl).

Pamatuju si, jak mě porodní asistentka hned začala utěšovat, že má taky doma dvě holky a že to je vlastně fajn. Není to fajn, je to skvělé! A ještě lepší je mít je rovnou tři..

Terezčinu vytrvalost a houževnatost by jí mohl kdekdo závidět. Na všechno potřebuje svůj čas a opovažte se jí nutit bruslit, když jí tuto zimu nejvíc vyhovuje válet se po ledě s kamarády ze školky. Nebo jezdit na kole, když je letos tak skvěle na pískovišti. Velmi hlasitě :-) vám na to sdělí svůj názor.

Když ale na kolo sedne (loni v květnu) a rozjede se, už ji nesundáte. A ujede přes dvě stě kilometrů během týdne (loni v červenci). A když se letos v zimě rozjezdila na bruslích, každý den jsme jí museli vysvětlovat, proč zrovna dnes nemůžeme jít na kluziště.  O kolečkových bruslích ani nemluvím.

Co se týká zářijového nástupu do školy, jsme zrovna ve fázi, že nejlépe je ve školce. Rozhodně po domě nenosí aktovku a každý den nekontroluje penál, jestli v něm je opravdu vše. Nechce se jí. Jediný světlý bod je vidina Klárčiny paní učitelky. A já jen doufám, že ji nejpozději první zářijový týden začne škola bavit, protože jinak bude neveselo..

Je to neskutečná malířka s nevyčerpatelnou zásobou nápadů. Nenechá nás vyhodit nic, z čeho se dá něco vyrobit. A opravdu to vyrobí. Nůžky, lepidlo a pastelky musí být neustále na dosah. Ale pozor, nesnažte se jí namluvit, že je krásný obrázek, který se jí nepovedl. Její kritické oko všechno pozná. Když po mě chce namalovat delfína, protože ho neumí, a mě se místo něj povede spíše žralok (po mě malířský talent rozhodně nemá), řekne jen "mamí, to není delfín.." a přimaluje mu někde dva tahy tužkou. A on opravu začne vypadat jako delfín.

Maluje teď mořské panny, Sáře slepila knihu s vlastnoručně namalovanými zvířátky a taky nám všem pěti udělala portrét. Každému namalovala něco charakteristického, podle čeho opravdu jdeme poznat. Rodinné foto pro srovnání zatím nemáme, ale kdo nás jen trochu zná, pozná. a kdo potřebuje nápovědu, kuk tady (jen Sára tam ještě nemá dlouhé vlasy).

Tak všechno nejlepší!

Klárka

Terezka s pramínkem ofiny, který jsme loni kvůli žvýkačce museli
ustřihnout a s chybějícím zubem. Trochu mi připomíná Malou čarodějnici.

Sářiny bílé vlasy "v copíčcích!

já

No a bezkonkurenční afro Karel - ten by si to snad mohl dát i na občanku

A na závěr jedna ryze letní a barevně  sladěná mořská panna:

Naposled školková

Přesně si pamatuji den, kdy jsme, obě vykulené, do školky přišly prvně. Před skoro čtyřmi lety. Klárka  natěšená a nadšená, po tom, co od dvou let stávala u jejich plotu a sledovala děti na zahradě. Nemohla jsem ji odtud dostat. 

Po prvních nadšených dnech (asi dvou :)) se mě v šatně začala držet jako klíště a nechtěla dovnitř ani za nic. Stres její a celodopolední stres můj.

První měsíc byl špatný, druhý lepší a pak už mi začala vyčítat, že pro ni odpoledne chodím moc brzo.

Spousta malování, vyrábění, básniček (jednu dokonce složila Klárka sama), kamarádů a těšení se. Na výlety, maškarní reje, Mikulášskou nadílku, na besídku...

Dnes ráno Klárka nadšená ze své proměny na školačku, já naměkko.

Po prázdninách nahodíme aktovku a stejně vykuleně jako před lety do školky vykročíme do školy. Změna je život :)

Letos jsme s holkama pro naše skvělé "pančelky", které snad budou příští rok pokračovat s Terezkou, vymyslely obal na knížku, čokoládu z čokoládovny v Troubelicích a děkovací Sonnentor čaj. Snad se budou líbit..

Sára

Narozena v pondělí 24. října, 25 minut po poledni.

52 centimetrů a 3,9 kg.

Krásná a zdravá (a dnes, čtvrtý den, trochu žlutá, ale prý je to v normě :))

Třetí ze tří sester.

Po devíti dnech přenášení, 29 hodinách čekání na sále (jestli se po samovolném odtečení plodové vody porod rozběhne) a čtyřech hodinách po vyvolávací tabletě (nerozběhl se).

Po tom, co se cíl těsně před cílovou rovinkou vzdálil minimálně o další jedno kolo. Po tom, co jsem kvůli tomu porod slabošsky skoro vzdala a kontrakce si začaly dělat, co chtěly. A jen díky muži, který to sice nedělá často, ale zato umí povzbudit v pravou chvíli, a taky díky skvělé a zkušené porodní asistentce, která přesně věděla, co mě dostane zpátky "na trať", jsem finiš zmákla. A poslední kolo dokonce v rekordním čase :)

O to víc jsem si pak užila plácnutí zdravé, blonďaté a kapku fialové Sáry na můj břich. Zásobárna endorfinů nekonečná...

P.S. A v hodině mezi psem a vlkem (tedy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, kdy se prý nejvíce umírá i rodí) mi nakonec odtekla ta plodová voda.

Kravička občas teskně zabučí

a ohlédne se

očima nad achát…

Tak přicházejí na svět telátka

a všechno pěkné.

 

(Jan Skácel)

Připravená?

Taška do porodnice je po dlouhém boji a sebepřesvědčování sbalena (jestli něco echt nesnáším, tak je to balení věcí).

Nezbytná toaletka do porodnice ušita (přece nebudu kovářova kobyla s toaletkou z IKEA :))

Břicho už pochoduje pěkný kus přede mnou - pěkně mě tenhle málo pohyblivý, ufuněný a rozbolavělý stav rozčiluje. Na druhou stranu jsem alespoň postupně přešla z fáze "doufám, že ještě prťous v břiše chvíli pobude" do fáze "ať už je venku!".

(Skoro) všechny banánové krabice v domě byly během soboty zlikvidovány - těch pár posledních už mě oproti počtu doteď příliš neznervózňuje. Dům až po tomhle víkendu konečně vypadá zabydleně. Detaily se můžou doladit časem. Uf.

Dětský pokoj - nebo alespoň jeho spodní část - jsme ze soboty na neděli pokřtili prvním přespáním holek, dokonce i s jejich kamarády Peťkou a Tomíkem. Nadšení obrovské, na tuto noc se těšily už rok a půl, kdy jsme jim to prvně slíbili.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Zbývá mi posledních pár dnů do předpokládaného termínu porodu. 

Zbývá mi několik nedošitých zakázek, dvě nejurgentnější se pokusím ještě splnit. Ostatní mě (moc a moc děkuji) několikrát ujišťovali, že nespěchají. I tihle dva mě ujišťovali, ale to mi prostě nedá..

A zbývá mi ušít několik posledních věcí pro miminko z plánovaného seznamu. 

Kdybych ale dvoje zakázkové ani svoje šití nestihla, svět by se nezbořil. Tak nějak jsem smířená s tím, že jsem zase nechala dost věcí na poslední chvíli a že když nebudou, svět se nezboří a všichni to snad pochopí. Důležité teď nejspíše je být v klidu, čekat a hodně spát.

---------------------------------------------------------------------------------------------

V mnoha ohledech tedy připravená jsem.

Moc ale netuším z čeho vychází předpoklad většiny lidí, že třetího porodu se žena bojí  méně než těch předchozích dvou, že už je ostřílená, skoro profi rodička. Bojím se stejně. A vlastně možná i více. Někdy je prostě lepší nevědět, do čeho člověk jde.

Bojím se organizační části (na půjčení auta a hlídání holek jsme domluveni na několika frontách, přesto vprostřed noci člověk nikdy neví jak to dopadne), délky celé akce (předchozí dvě úplně krátké nebyly), její intenzity, omdlívací fáze po jejím skončení a nejvíce asi toho, abychom z toho všeho všichni vyšli zdrávi. Zrovna tato obava se asi s věkem stupňuje. 

Taky se ale hrozně moc těším. Protože když člověk všechny tyhle strachy překoná (a ono ani takovému poseroutkovi jako jsem já nakonec nic jiného nezbude) a všechno dobře dopadne, odměna za to všechno je ničím nepřekonatelná. 

Asi je to se všemi těmi strachy na světě dobře vymyšleno..

22. 8. 2009

Ráno sluníčko, odpoledne déšť, s tetami podoma napečené cukroví a koláčky, vlastnoručně ušité šaty.
Pomoc všech, kteří jen trochu mohli.

Z domu do kostela dva kilometry pěšky. 

Před kostelem dost pozdě, v kostele naopak nastoupeni dříve než si sbor stihl nachystat noty.

Překrásné kázání a písně, které si pamatuji doteď.

Focení za humny na opuštěném hřišti za Starou školou. 

K obědu navzdory babičkám a všem tradicím - gulášek. 

Místo dortu věž z perníčků, místo kapely skvěle sladění bratranci, sestřenice a strýc (harmonika, basa, housle). 

Zahrada tetina penzionu Antler. 

Šaty zamazané od mokrého tanečního parketu. 

Spousta kamarádů, rodiny a neslavně slavné zakončení bratránkovým "koněm v trávě" namíchaným z absinthu. 

Plátýnka. 

Krásně vyzdobený novomanželský pokoj. 

Druhý den studénecká pouť a úžasné popravky...

...před sedmi lety. 

Na naší bezautovosti, nedochvilnosti, mé zbrklosti a snaze mít všechno home-made a mužově zálibě odcházet z každého večírku poslední se nic nezměnilo. 

Jen se časem mírně zmenšila ochota obou ustoupit, když jeden chce mít poličku v předsíni nad dveřmi a druhý nad věšákem...