Varvara - kniha o velrybím putování

I když předloni přinesl Ježíšek tučňáka a loni ježka, loňským rokem nás snad na každém kroku doprovázely velryby. Já si koupila úžasnou velrybí látku (brzy vám ji tady představím, ale už jste ji vlastně i viděli) a moc se nám líbila kniha Nela a růžová velryba, podle které jsem holkám velrybu i ušila. Růžovou, jak jinak..

A koncem roku jsme v naší knihovně objevili další velrybí knihu, která nás nadchla - Varvaru. Napsala ji Marka Míková a nádherně ilustroval Miro Pogran.

Absolutně nenásilnou formou (a tak nějak podprahově a přirozeně) se mezi řádky dozvíte snad všechno, co o velrybách potřebujete vědět. Hlavní hrdinkou je mladá velryba Varvara, která  podniká cestu přes půl zeměkoule. Trasa jejího putování je opravdu vědecky podložená a její očipování je dokonce součástí příběhu.

Cestou Varvara - plejtvákovec šedý - zažívá spoustu dobrodružství, při kterých mi (hned zpočátku) ukápla i slza. Kniha učí děti pomáhat slabším a když se objeví velrybáři s harpunami, dostává i ekologický rozměr.

A pak ten koloběh života (a smrti, se kterou se tu potkáme hned několikrát), když kniha začíná narozením Varvary a končí.. No, nechte se překvapit :)

Nela a růžová velryba

Klárka čte a já jsem nadšená. Zaleze si do pokoje a za hodinu přinese přečtenou knížku. Přemýšlím, jestli knížky s velkými písmeny a krátkými příběhy vůbec byly, když jsem byla malá. Každopádně jsou pro prvňáčky geniální.

Naše návštěvy knihovny bývají vtipné: Klárka nosí náruče knih o vílách, princezně Sofii, frčí u nás taky Horseland. Já zase 3 ze čtyř knížek s ilustracemi Andrey Tachezy...

Objevily jsme teď krásnou knihu s úžasným, dojemným, vtipným a dokonce i ekologickým příběhem. O malé odvážné velrybě, malé holčičce a kapku nabručeném kocourkovi, který ale nakonec všechno zachrání. Příběh je dokonale promyšlený do všech detailů, a to já ráda. Ilustrace Andrea Tachezy, jak jinak :)

Devět plchů v pelechu

Kamarádka to nazvala vražednou kombinací. Myslela tím (v tom nejlepším slova smyslu) spojení básniček Radka Malého a ilustrací Andrey Tachezy. Tomu prostě nejde odolat!

Devět plchů v pelechu (nakladatelství Běžíliška) je poctivé, pevné leporelo s úžasnou látkovou červenou vazbou. Ta skvěle ladí s šedosvětlemodrou náladou obrázků a ta zase s hnědokaramelovými plchy. No prostě: oko dospělého (mě) a těch nejmenších (Sára) se pokochá, ti větší (Klárka s Terezkou) počítají plchy pomocí nápadité básničky. Verše jsou vážně skvělé, u mě vede ten s továrnou na pl(e)chy..

Atlas světa jaký svět ještě neviděl

Mám úžasnou ségru. Kolem termínu porodu si vzala dovolenou a hlídala holky u našich na severní Moravě. Abychom mohli kdykoli nerušeně vyrazit do porodnice. 

Že se jí hlídání kapku protáhlo, to už víte :) Že jí tam  musely ty naše dvě rampepurdy vyrobit několik šedivých vlasů, to vím zase já. A že během toho všeho dokázala vymyslet takhle skvělý dárek Klárce k narozeninám - to teda klobouk dolů..

Uznávám, že se svým geografickým vzděláním mám asi k mapám trochu bližší vztah než většina normálních smrtelníků. A nejspíš to trochu hustím i do dětí - Klárka už odmalička pozná na mapě řeku, cestu, koleje a spoustu dalších věcí. (A mě pak občas překvapí někdo dospělý, když vůbec neví, nač jsou v mapě vrstevnice). Prostě deformace.

A když pak Klárka dostane od ségry k narozeninám takhle krásný Atlas světa, jsem u vytržení...

Země je vždy představena na obrovské dvojstránce plné obrázků. To u dětských atlasů bývá běžné, ale tyhle obrázky jsou prostě krásné. A navíc, nejsou na nich jen zvířata, památky a podobné věci. Jsou tam i typická jídla, činnosti, osobnosti nebo třeba druhy listnatých stromů. Najdete tam čtení pro malé prďoly i pro školáky. A já samotná bych tuhle knížku vydržela číst klidně celý večer..

Že by tip pro Ježíška?

Indigové pohádky

Objevila jsem je díky Helči. Ještě je nemám, ale už si na ně brousím zuby.

Devět pohádek, devět ilustrátorů, devět výtvarných technik (teda alespoň doufám). Jsou ilustrovány hodně bohatě, takže možná udrží pozornost i malá Terezka. Prolistovat a počíst si o jejich vzniku a autorech - a pak neodolat a objednat - je možné tady.

Tváří se moderně, originálně a taky dost tajemně. A určitě mi nebude vadit, když Klárka bude chtít "ještě jednuuu, mamíííí..."

Malá princezna

Malá princezna, Ján Uličianský. Nejkrásnější slovenská kniha roku 2009. Přinesli jsme si ji z knihovny, a když jsem přečetla prvních pár stránek, ani jsem vlastně nevěděla, jestli něco takového chci Klárce číst. Text mi připadal dost depresivní, obrázky vlastně taky a téma pro pětiletou holku náročné a možná i zbytečně smutné. Klárka se ale nedala. Když už jsem ji nenápadně šoupala do tašky mezi ostatní přečtené knížky, jakože je zítra zajdeme do knihovny vrátit, vzpomněla si na ni. Tak jo. S tušením nekonečných debat jsme se dali do čtení.

Děj začíná ve výtahu, kde pan vypravěč - spisovatel - potkává ve výtahu svou sousedku, které se má za dva měsíce narodit "malá princezna". Ale je prý to holka nedočkavá a tak jede radši rychle do nemocnice. Na zpáteční cestě výtahem nahoru (poté co vybral obsah své poštovní schránky) jede pan spisovatel už sám, výtah se zasekne a nečekaně se zjeví Malá princezna.

Kniha má být jakousi alternativou Exupéryho Malého prince přenesenou do jiné situace a jiné doby. Autor se k tomu sám přiznává hned v úvodu knihy. Namísto velehada královského polykajícího slona je zde těhotná sousedka a Malá princezna podobně jako Malý princ líčí setkání s podivnými sousedy, kteří jsou jakousi karikaturou dnešní společnosti. Výtah se symbolicky zasekne v sedmém patře (sedmý měsíc tehotenství sousedky) a nedojede tudíž do devátého patra, kde spisovatel i těhotná sousedka bydlí.

Kniha obsahuje spoustu hodně zajímavých a hlubokých úvah, které zaujmou rodiče, zatímco dítě je asi ani nepostřehne. Na druhou stranu děj je svižný a pro dítě poutavý. Tahle četba - co večer to jedna kapitola a jeden divný soused - mě přesvědčila o tom, že si musím znovu po několikáté malého prince přečíst, abych objevila další zajímavé souvislosti těchto dvou knížek. Přesně tohle hledání spojitostí mě totiž na tomto příběhu moc bavilo. Některé sousedské postavičky mi připadaly hodně přehnané, jiné naopak trefné, každopádně jsem se na večerní čtení každý den těšila.

Klárku tahle kniha taky moc zaujala a ještě dlouho po dočtení ji přesně podle mých předpokladů napadaly všemožné otázky.  Na některé bylo dost těžké odpovědět a na některé to bylo úplně nemožné. Povídaly jsme si o dětech v inkubátoru a o lidské duši. A taky o tom, kdo rozhoduje, jestli Malá princezna nakonec trefí do své postýlky, kterou celou dobu hledá...

Ještě jedna inspirace pro Ježíška

Tahle knížka krátkých linek
je ušita že vzpomínek
na ostrůvek odlehlý.
Navlékla jsem do jehly,
co mé oči postřehly
i co lidé řeči znalí
do ucha mi pošeptali.

Zakázala jsem si letos brouzdání dětskými knihami - mám jich ještě pro Ježíška zásobu z loňska a peníze jsou potřeba na jiné věci. Ale ani jsem nemusela moc pátrat a vyskočila na mě tahle nádhera s šitými ilustracemi. Obrázky vypadají nádherně, kombinace barev mě ùplně dostala. Příběhy jsou napůl veršované, napůl próza a podle ukázek, které jsem našla, vypadají zajímavě a originálně. Autorka je tuším z Havířova, kde má v městském kulturním centru i výstavu ušitých obrázků z knihy. A prý se vyhýbá sociálním sítím :) . Chápu a rozumím.. Ale přesto chystám přes Vánoční svátky prolomit svůj odpor a založit Lochtě facebookový profil. Tak uvidíme... Ostatně, už se pomalu zlepšuju, tenhle celý text jsem napsala  - v rekordním čase - na dotykovém displeji. Když musíš, tak musíš...

Kam až smí smích

Smích smí všude. Ono nějak bylo a nějak zase bude.

Nikdy jsem si nějak zvlášť nelibovala v básničkách, ale asi před půl rokem mě naprosto uchvátil  Jiří Žáček a kniha poskládaná z jeho sbírek pro děti. Jmenuje se to Dobrý den a dobrou noc a pokud se chcete těšit na čtení básniček dětem, musíte ji doma mít. Žáčkova poezie je děsně chytrá, jednoduchá, ale mazaná, o všedních věcech, ale nevšedně. V básničkách se vůbec nevyznám, ale vadí mi, když jsou tak jednoduché, že bych je snad vymyslela i sama. Takovéto "láska - páska" jako z krkolomných přání k narozeninám. Mám ráda, když to básník se slovy umí.

Druhá kniha básniček pro děti, kterou jsem po půjčení z knihovny vzala téměř jedním dechem je kniha Radka Malého Kam až smí smích. Jsou v ní básničky vtipné i vážnější, naučné i úplně trhlé. Něco je sesbíráno z učebnic a čítánek češtiny (autor napsal spoustu učebnic českého jazyka a dokonce jeden autorský slabikář), některé básničky jsou o ročním koloběhu, dnech v týdnu nebo třeba prstech na rukou. A taky o abecedě. Klasicky i méně klasicky, kdy je každé písmenko přirovnáno podle vzhledu k určité věci (M vypadá trochu jako harmonika, která mí krátký měch. To však není důvod pro výsměch!). Jsou tam básně na vyjmenovaná slova. A je tam píseň o slunci ve tvaru slunce (že by surrealismus?) a tři oddíly hádanek. K tomu všemu krásné obrázky Anny Neborové, které mi přesně sedly.

V pondělí jsme si s holkama knihu půjčili v knihovně, dost jsme toho ještě ten den přečetli a co jsme nezvládli, já zvládla v noci :)). A ve středu mi píše kamarádka a spřízněná duše Danka, že má knížku, kterou prostě musela koupit a že ji určitě musíme mít i my, protože je prostě nejlepší. Jasně, že to byla tahleta... No není to skvělé mít kolem sebe lidi se stejným vkusem?

PS1: Už mám doma živnostenský list - od 1.1. ze mě bude paní podnikatelka :))

PS2: Kiksl nám počítač (lépe řečeno spadly nám na monitor dřevěná futra a on, potvora, prasknul) a na tabletu zatím nějak nejsem schopná v rozumném čase stvořit příspěvek, takže to tu bude dočasně asi jako u suchánků. 

PS3: Naolejovali jsme naši přírodní podlahu ze smrkových prken přírodním olejem a (nečekaně) jsme zjistili, že jsme o sto let zpátky a budeme muset podlahu každý týden drhnout rýžákem. Někdy je holt přírody moc, drží na tom všechna špína. Kdyby měl někdo nápad, co s tím, sem s ním - ráda se o tenhle každotýdenní rýžákový aerobik nechám připravit...

Knížkohry Lucie Ernestové

Nejdříve jsme koupili jednu. Veselé hry. Tehdy tříletá Klárka byla nadšená a nutila nás hrát pořád dokola. K dalším Vánocům donesl Ježíšek druhou. Zvířátkové hry. Zase jsme hráli a hráli a tehdy roční Terezka objevila novou dimenzi knížkoher - tu knížkovou. Je tam tolik obrázků na tak malé ploše, že je pořád co ukazovat. Zvířátka na statku, zvířátka v ZOO, zvířátka ve volné přírodě. Jak Terezka roste, začíná objevovat i další rozměr - hledačky. U každé hry je jich hned několik a skrýše jsou vynalézavé. Najdi 5 žlutých a 5 červených motýlů. 7 slepic.

Veselé a zvířátkové hry jsou určené už těm nejmenším dětem, od tří nebo čtyř let. Rozvíjí si slovní zásobu (hra Chytrá opice - vyjmenuj pět květin, tři holčičí jména, dvě zvířátka v lese), taktiku, pozornost, soustředění i výslovnost a pantomimu (hra Upovídaní papoušci - předveď potrefenou husu nebo trkavou kozu). Při hledačkách se dítě učí počítat a poznávat barvy. A k tomu všemu krásné kresby. V zásobě už máme i cestovatelské a přírodovědné hry, ty jsou už pro starší děti. Takže to vlastně bude tak trochu dárek i pro mě :-) 

Abeceda (z) měst a kniha D.O.M.E.K.

Díky blogu Rosy Mitnik jsem objevila dvě krásné knížky pro děti.

Je to Abeceda (z) měst, kterou děti rodičů geografů podle mě prostě MUSÍ :-) mít, a pak kniha D.O.M.E.K o nejrůznějších zajímavých domech světa.

Obě zajímavě ilustrované (Abeceda se mi líbí trochu více, hlavně co se barev týká), vtipnou formou naučné  a hlavně: asi mě nikdy neomrzí číst je pořád dokola - přesně tak, jak to děti chtějí...