úterý 27. března 2018

Kabelkové jaro

Mám ve své "syslírně" (jak to v posledním newsletteru trefně nazvala Šárka "Wilburrina") tolik krásných látek a tolik krásných jarních a letních látek. Jen jsem je pořád syslila. A už nebudu. Strašně mě baví z nich šít, a to jaro už je s nimi zase o kousek blíž. 

Pět šicích dnů, pět kabelek. (Dvě z pěti jsou právě z látek od Šárky). S každou z nich se budu těžko loučit. Však vy víte..

Dnes jsem vyměnila stroj za foťák, hecla se a nahrála jich všech pět i na Fler, nakoukněte.






pondělí 26. března 2018

Na Prahu!


Jsem protivná a svádím to na jaro. Teda na spíše na zimu  - prostě na to, že to zima pořád nechce úplně vzdát.

Klesla jsem tak hluboko, až jsem si začala říkat, jestli nejsem protivná kvůli tomu, že mám pořád plnou hlavu (šicích) plánů a moc málo času na jejich uskutečňování. Proto pořád nestíhám a mám z toho špatný pocit. Jenomže co nestíhám? Holky rostou a kdo mi čas, kdy se před nimi zavírám u stroje, vrátí? Uvažovala jsem, že přestanu šít úplně. Jojo, špatně mi bylo..

Ale nebojte, nepřestanu, nejde to. Šití mi dělá moc velkou radost na to, abych se ho vzdala, svrbí mě prsty a čím déle něco neušiju, tím více jsem nepříjemná. Potřebuju mít něco hmatatelného pod rukama, něco co děti nesní, nerozbordelí a nezašpiní. A taky stroj, který mě poslouchá, neodmlouvá, nediskutuje a nevymrčuje. Relax.

Vím, co jsem vědět potřebovala, jaro nejaro, zima nezima. Podařilo se mi v posledních dnech sladit svůj šicí režim se Sářiným spacím režimem, začala jsem zase brát šití jako radost a jde to - juch. Tak snad mě elán neopustí.

No a ještě jednu nakopávací novinku mám. Rozhodla jsem se dobýt naše hlavní město a přihlásila se na pražské designové trhy. Využít šanci dokud nemám EET povinnost. A podle úspěchu/neúspěchu/pocitů se rozhodnout, jestli do toho (EET) jít nebo se s trhy rozloučit.

21. - 22. dubna mě tak můžete potkat v Praze na Náměstí republiky na akci s názvem Praguemarket. Šiju až se ze mě kouří, toaletky jsem vystřihla v deseti kusech na jeden zátah a momentálně si ujíždím na kabelkách. O těch ale až příště. 

Kdo se bojí, nesmí do Prahy. A kdo šije, nezlobí..







neděle 18. března 2018

Co je horší než mít chřipku?



Mít chřipku zároveň se svými dětmi. 

A co je horší než mít chřipku zároveň se svými dětmi?

Mít chřipku, když šestnáctiměsíční hyperdítě je už zdravé. Není šance si pět minut v kuse poležet.


Marodíme. Počet ležících se každý den mění, ušetřen už po včerejšku nezůstal nikdo. Máme chřipku po x letech, a tak na to nejsme moc zvyklí. Navzdory mým negativním vizím z prvního dne nemoci to nakonec celkem zvládáme a nejhorší už je snad za námi, stejně ale doufám, že další chřipková vlna nás zastihne až když budou holky větší.


Je ale třeba se pozitivně a jarně naladit navzdory mrazu venku a chřipce uvnitř. 

Proto pár fotek z minulého předjarního víkendu (kdy jsme bláto měli až za ušima a největší zábavou bylo koulovat se zbytky sněhu). 

Dávám mrazu i chřipce den, maximálně dva :)









čtvrtek 8. března 2018

Odtajněno


Slíbila jsem před Vánoci, že vám tady ukážu batohy, které jsem v předvánočním dárkovém utajení šila. Článek už mám rozepsaný víc než měsíc a ne a ne ho dokončit. 

Tak jdeme na to:



Zadání byla tuším tmavomodrá koženka, k ní černobílá přiměřeně decentní látka. Vybrali jsme tuto jemně trojúhelníčkovou a ukuli k tomu smetanovou přezku. Dárek pro manželku. Snad jsme se trefili..



Moc milá Matilda z Tišnova a její vánoční dárek - přišla si osobně vybrat látku (a příjemně jsme přitom všechno důležité probraly) a pak si osobně přišla - zabalený - batoh vyzvednout (a znovu jsme příjemně všechno probraly). Rozbalen byl až pod vánočním stromečkem..



V námořnických barvách, z posledního zbytku domečkové látky..



Jeden elegantí a atypický - z vlastní látky, užší a vyšší než obvykle..



A v posledním týdnu před Vánoci došitý, z této látky už myslím třetí, zase ale o kousek jiný. Zvenku tentokrát červená přezka a uvnitř podle vlastního výběru zákaznice úžasná kombinace jelenů a červených srdíček..





A přidám ještě jeden poměrně čerstvý, nedávno na Fler nahraný a tedy na rozdíl od všech výše zobrazených i dostupný. Dorazila mi temně modrá koženka, a tak jsem konečně mohla použít tuto už dlouho syslenou, kopečkovou látku. Myslímže k džínám je jako stvořený..





pondělí 5. března 2018

Jak jsme neumrzli v Orlických horách





Začalo to předpovědí patnácti stupňů mrazu, pokračovalo brekem holek a pak skoro i mým, když těch patnáct stupňů v neděli ráno opravdu bylo.

Po hodinové mši ve vymrzlém (ale nádherném!) neratovském kostele se nám je nepodařilo přesvědčit, že pár vyšlapaných a sesáňkovaných kopců je rozmrazí. 





 Holky byly naštvané, že neratovská kavárna se slibovanou horkou čokoládou je zavřená, byly nepříjemné a střídavě i nepříčetné a tvářily se, že chtějí celý zbytek naší zimní dovolené strávit na chatě. Zbytek dne jsme tam teda strávili (přece je nebudeme nutit sáňkovat), z čehož  jsem chytla obstojnou depku já. Představa týdne takovéto dovolené mě opravdu neuspokojovala..


Naštěstí hůře už být nemohlo, a tak hned v pondělí začalo být líp. Vyrazili jsme na běžky...
 

Navzdory mrazům, které jsem na horách (kde je vám na rozdíl od domova přece jen líto nevystrčit nos z chalupy) ještě nikdy nezažila a silného větru, který to všechno ještě zhoršoval, jsme si ten týden nakonec užili. Běžkovali jsme my, běžkovala i Klárka s Terezkou. Nejdříve kolem chaty na vyšlápnutém okruhu, Klárka pak v pátek i na hřebenu ve vyříznuté stopě (9,5 km :)). Sáře stačilo šolichat se kolem chaty na sestřenčiných saních, denně asi tak dvacet minut. Klárka zmákla i dvě odpoledne sjezdovku s babičkou a dědou. Terezku nejvíc nadchlo šplhání po zamrzlém vodopádu kousek od chaty.






Vzhledem k tomu, že mi poslední dobou vůbec nevyhovují střídací akce typu "dopoledne jdeš na běžky ty, odpoledne já", byla jsem moc vděčná za to, že můžeme holky na půlden věnovat babičce s dědou nebo jedné z tet a strejdů, a vyrazit s Karlem společně. Na chatě v obci Souvlastní (která bohužel možná brzy zmizí na dně plánované přehrady Pěčín) nás totiž bylo Kněžínkovic dvanáct. A kdo zrovna nebyl na lyžích, hlídal...

Dovolená s dětmi, zvlášť pak ta zimní s hromadou výzbroje a výstroje, bývá sama o sobě dost náročná. V mrazech, kdy několik dnů po sobě rtuť nepřelezla mínus desítku, je všechno ještě náročnější. A tak je mi jasné, že být tam ten týden jen nás pět, jsem zralá na Chocholouška. Proto za všechnu tu střídavou péči všem moc děkujeme..













Mráz byl trapný a myslím, že všechny nás celý ten týden pěkně štval. Na druhou stranu zažili jsem díky němu i dost neobvyklých věcí. Třeba běžkování v péřové bundě a celodenně se šátkem přes nos (i tak jsem na Pěticestí málem umrzla) a omrzlinu na nose (když vám přestane být v mrazu zima na nos, neznamená to, že se oteplilo, ale že máte omrzlinu). Člověk se taky začne těšit na to, až pojede do kopce (tomu bych nikdy nevěřila), protože trocha vlastním tělem vyrobeného tepla se vždycky hodí. A i žravec jako já si dokáže v mrazu odepřít svačinku.  Když už je cukr opravdu potřeba, i na kost zmrzlá sójová tyčka se dá sníst během třiceti vteřin - každá minuta stání navíc znamená zbytečnou ztrátu vybojovaného tepla.
 






Krásné, i když ledové to všechno bylo, a teď už s novou silou do každodennosti. 


A jaro, ty si trochu pospěš :)