Muzeum nové generace - Žďár nad Sázavou

Možná to byl (v sobotu) jediný den letošní zimy se sněhem i v nižších nadmořských výškách.

Sněžit začalo ve vlaku mezi Tišnovem a Žďárem nad Sázavou a k naší velké radosti sněžení pokračovalo celou naší žďárskou "tůru" od nádraží až k zámku. Místo plánované hodiny jsme šli více než dvě, holky nás stokrát (z několika centimetrů) zkoulovaly, Terezka si střádala koule na sněhuláka, kterého pak kousek od Sázavy opravdu postavila a Sára velela celému pluku neskutečně ochočených kachen, které s námi kousek cesty putovaly. A Klárce mrzly prstíčky a už TAM chtěla být..

Prakticky celou cestu jsme šli městskou zelení a kolem řeky, kde to pod čerstvým sněhem vypadalo naprosto kouzelně. Prošli jsme prakticky skrz celé město a téměř pořád parkem.

 Muzeum nové generace v areálu kláštera a zámku pod poutním kostelem na Zelené hoře je opravdu úplně jiné muzeum než na jaké jsme zvyklí. A rozdíl zdaleka není jen v tom, že u vchodu dostanete sluchátka. Audiovizuální technika vás vtáhne do historie kláštera a pokud nemusíte pořád odlovovat neposednou Sáru, z údivu jistě několik hodin nevyjdete. A k tomu všemu: krásně a citlivě rekonstruovaná budova kláštera..

Do dubna je v areálu zámku ještě jedna výstava Včela - cesta do včelího města, která se podle popisu zdá být také úžasná, interaktivní, dějová a pro menší děti asi i vhodnější než Muzeum nové generace, tu jsme si ale nakonec nechali na další žďárskou návštěvu.


V Tišnově na nás totiž čekal zasněžený kopec na Sychráku, který bylo nutné stihnout pořádně posáňkovat. V neděli ráno totiž bylo sněhu ani ne polovina a večer už žádný..

Kmeny

Ve středu jsme s mužem byli v divadle. Dárek od mé ségry, která moc dobře ví, že tam alespoň jednou za rok potřebuji, ale sama se lístky koupit nedokopu. Díky.

Já ostuda ještě nikdy nebyla v brněnské Redutě, tentkrát poprvé.

Od rána mě všechno štvalo. Holky všechny tři nemocné pomalu přecházejí z fáze, kdy se o ně člověk v záchvatech kašle bojí, do fáze, kdy mají roupy a pijou mi krev. Tento stav mě čeká až do konce týdne, do toho spousta předvánočních plánů, které s holkami doma nejde plnit. Ráno sice nemusím vstávat ve vražedných 6.15, zato ale musím být celý den zavřená doma s hašteřící se bandou. K tomu čerstvě vyprané šaty, které ne a ne uschnout, nedošitá zakázka, kterou jsem chtěla dnes stihnout, a kabelka na večerní divadlo došitá s vypětím všech sil v podstatě se Sárou na klíně.

Vždycky si pak říkám, jestli má za těchto vypjatých podmínek pro mě kultura vůbec cenu.

Ani mačkanice na brněnských trzích, kde jsem před divadlem chtěla nasát trochu vánoční atmosféry, mě nepřesvědčila. Ještě na toaletách před představením jsem zapochybovala o dostatečné "slavnostnosti" své róby (ach, to mé sebevědomí)...

Představení si mě ale už získalo. Kmeny. Překvapivé, nápadité, šokující, nevšední. Vyvolalo v nás spoustu otázek, diskutovali jsme ještě dlouho po skončení. Asi nejsem příslušník žádné subkultury. Nebo jo? Možná je trochu každý. Někdo i víc najednou. Určitě si musíme přečíst knížku. A pokračovat v debatě..

Nálada o 180 stupňů jinde, procházka Brnem, kebab u "našeho" studentského Turka, kofola a čokoláda z Billy. Všude hraje hudba a voní svařák, je živo, ale lidí je kolem deváté večer tak akorát. Pročítám si noviny Národního divadla Brno a mám chuť chodit do divadla obden.

Těším se, až Sára zmoudří (zmoudří?) a budeme moct chodit i s holkama. Na Louskáčka, Čerta a Káču...

Vždycky mě nadchne, jak rychle se dokážu nadchnout. Odpoutat se na chvíli od reality. Odpočinout si.


P.S. Vím, že jsem loni psala o divadle dost podobný post -  letos jsem si myslela, že mám všechny přípravy na náš divadelní den pod kontrolou. Do té doby, než holky lehly..

P.P.S. Reduta úžasná!

Před Vánoci do divadla

Dostala jsem k listopadovým narozeninám úžasný dárek - lístky do divadla pro nás všechny čtyři, plus hlídání "té páté". 

Kolikrát už jsem o divadle s holkama přemýšlela, ale zatím jsme byli jen s Klárkou v Ostravském divadle loutek. Teď už by snad vydržela koukat i Terezka - jen jsem se pořád nemohla odhodlat.

Na 17. prosince, týden před Štědrým dnem, bych si nejspíš lístky sama nekoupila: organizačně se v těchto dnech začínám hroutit, došívám poslední objednávky, posílám poslední balíčky, začínám kupovat suroviny na první druh cukroví, zabaleno nemám, úklid kamsi zmizel..

To bych ale udělala obrovskou chybu, protože to bylo snad nejhezčí vánoční naladění jaké jsem kdy zažila!

Jak jsem se ztratil aneb malá vánoční povídka

Ludvík Aškenazy, Jan Borna, Mahenovo divadlo v Brně

Krásný příběh, vánoční atmosféra, krásné (retro) kulisy, více či méně skrytý (vkusný) vtip, skvělí herci. Holky poprvé ve velkém divadle, oči navrch hlavy, příběh zajímavý pro děti i dospělé, všeobecná spokojenost. (Na to, že se stihly poprat ve frontě na záchod tak, že to slyšelo celé foyer, se pokusím rychle zapomenout).

Letos už to nestihnete, ale pokud jste z okolí Brna a máte děti, příští rok Vám toto představení rozhodně doporučuju..

P.S. Ségra a Tome - moc děkujeme!

Jedna nekvalitní, ale dokumentačí fotka z mobilu

Moje JÁ

Už dlouho si říkám, že by možná nebylo od věci napsat něco o sobě. Taky si už dlouho poznatky sama o sobě syslím do příspěvku ve stavu konceptu. Zjistila jsem totiž, že to není jen tak. Sama sebe vystihnout, přitom nenudit, nepřeceňovat se, ale ani nepodceňovat (na obojí jsem mimochodem expert). 

Ale včera, včera jsem si uvařila Grešíkův čaj s názvem "životabudič" (se hodí, když za oknem od rána sněžilo) a šla jsem do toho...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud nejsem zrovna doma na rodičovské dovolené (což teď zrovna jsem), pracuji jako meteorolog na Českém hydrometeorologickém ústavu. Ne ale na předpovědi, spíše analyzuji klima v minulosti a občas pomáhám těm povolanějším odhadovat to v budoucnosti.

Studuji v navazujícím doktorském studiu Fyzickou geografii (Přírodovědecká fakulta MU v Brně), ale - taky kvůli rodičovské dovolené - mám teď přerušeno. Popravdě si ale vůbec nejsem jistá, jestli jsem ten správný typ pro vědu, no, uvidíme...

Už šest let bydlíme v Tišnově, v malém, hodně hodně hodně úzkém a dlouhém domečku mezi náměstím a nádražím, který se muž vytrvale a statečně už více než dva roky snaží přestavět na nejkrásnější dům na světě. Podle mě se mu to hodně daří. Ale trochu to trvá...

Mám doma dvě malé cácory (pět a dva a půl roku), kterým se moc ráda věnuji. Ale na druhou stranu jsem nadšená, když jedna ze dvou našich úžasných hlídacích babiček projeví zájem si je vzít k sobě na prázdniny. To pak neležím  s nohama nahoře, ale zmateně pobíhám a snažím se dohnat všechny (šicí, háčkovací, rekonstrukční a nevímjakéještě) záležitosti, u kterých jsem ve skluzu.

Už dlouho šiju, ale až můj muž mě (asi před rokem) přesvědčil, že mám ušité věci zkusit prodávat. Potěšil mě svou důvěrou a zkusila jsem to.

Od ledna 2016 je ze mě "paní podnikatelka", ale chodit v tom se teprve učím. Fakturování a podobné libůstky šly vždycky kolem mě.

Od ledna 2016 mám taky své facebookové stránky, ale mám s nimi pořád trochu problém. Do teď mi vyhovoval blog, který si přečtou lidé, které to zajímá. Zatímco na FB mám pořád pocit, že někomu něco nutím. Ale že prý se to musí...

Ráda vypadám jinak než ostatní, ale zároveň nerada vyčnívám z davu. Složité a neřešitelné.

Líbí se mi jiné věci než většině lidí, ale když jsem v úzkých, často říkám (mužem nenáviděnou) větu: všichni to mají takhle, tak proč ne my!!!

Všechno mám tendence vidět černé anebo bílé, ale snažím se, aby alespoň těch bílých bylo víc.

Podceňuji se. Dost. Ale zároveň se i přeceňuji. Naštěstí. Jinak bych asi nemohla začít své věci prodávat. Hrozí pak někdy dost tvrdá přistání. Třeba když se mi ušitá věc líbí tak moc, že je mi skoro až smutno, když ji vystavuji na Fler. A ona se pak za celý rok neprodá...

Mám hrozně ráda pořádek a jsem tím víc nervóznější, čím méně ho je. Zároveň ale nejsem schopná ho trvale udržet. Takže další neřešitelná situace.

Baví mě dělat milion věcí, od běžek a kola a bruslí a plavání přes chození po horách, čtení, psaní, počítání, vaření, pečení, háčkování, šití, vyšívání až po žvatlání o něčem i o ničem. Bohužel jsem ale zároveň dost líná, a tak to často končí u toho posledního :)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě by se toho asi dalo napsat spousta. Ale došel mi čaj. A tak jsem se šla pokusit rozptýlit svou předjarní pochmurnou náladu (neúspěšně).
 

Dala jsem si ještě čas do večera něco kloudného doplnit. Byli jsme ale v kině (německo-francouzský film Fénix o tom, jak se žena, která přežila koncentrák snaží vrátit se do svého původního života a hlavně ke svému původnímu muži - všema deseti doporučuju). A žádný další nápad nepřišel. Navíc už by to bylo určitě dlouhé a vyčerpávající. 

 

A pak taky můj noční prohraný boj s naprogramováním termostatu. Skončil totálně nereagujícím přístrojem a mou hysterickou scénou směrem k mému (spícímu) muži, že nám určitě vybouchne kotel. Jojo, hysterická, to já taky jsem ..

Malý svět vědy U6

Byli jsme tam. V neděli. V Ostravě - Vítkovicích v Malém světě vědy U6. Očekávání jsme měli velká, asi až nesplnitelná. Klárka se těšila, že to bude stejně hravé jako Dětský svět vědy, kde jsme byli už dvakrát a který měl obrovský úspěch.

Ani vlastně nevím proč nejsem z této (asi u nás pořád dost jedinečné) expozice tak nadšená, jako z většiny jiných podobně interaktivních věcí. Něco mi tam prostě chybělo. Ale nevím, jestli jsem schopna pojmenovat co to bylo.

První problém byl asi v tom, že je Klárka na takovouhle "vědu" ještě moc malá. Stejně starých dětí tam pobíhalo spousta, možná ještě více než těch starších. Věšely se na všechno, všechno nadšeně zkoušely (i když bez jakýchkoli vědeckých souvislostí), šplhaly do sedel motorek, dobývaly se do kabin aut. Klárku ale nic z toho nijak moc nebralo, asi máme nějaké divné dítě. Textu na všech těch cedulích bylo moc na to, abych je stíhala číst a vysvětlovat jí souvislosti. 

Celý svět vědy měl být udělán ve stylu Julese Verna a jeho Ocelového města. A já mám takhle jednou myšlenkou propojené věci moc ráda. Myslela jsem, že budou jednotlivé věci na sebe nějak logicky (časově, podle Vernových knížek, nebo třeba úplně jinak) navazovat. Ale nepřišlo mi to. Se slavným spisovatelem měl souvislost snad jen úvodní desetiminutový film a pak obrovská ponorka (ta se mi líbila, byla uvnitř i dobově vybavená, jen Klárka v ní měla nějakou klaustrofobii a chtěla OKAMŽITĚ VEN!).

Možná jsme jen všichni neměli svůj den. Možná by to chtělo procházet s nějakým průvodcem (což nevím, jestli vůbec jde), abychom z toho měli ten pravý vědecký zážitek. Nebo jsme měli vzít i naší malou Terezku, ta by se se zkoušením tak neupejpala a třeba by strhla i Klárku.

Ale abych nebyla přehnaně kritická. Budova bývalého dmychadla (snad to píšu správně), které vhánělo obrovský objem vzduchu do vysokých pecí - ta je nádherná. Umístění celé expozice do této budovy, to se mi líbí moc. Proložení celé trasy jednoduššími úkoly pro ty menší (tlačítko, které spouští vláček na kolejích, dřevěné skládačky, kuličkodráhy,...) - super. Možnost vyzkoušet si na trenažéru jízdu vlakem a autem - skvělé. A další spousta věcí se nám líbila...

Klárka se nakonec alespoň trochu rozkoukala a z některých zákoutí jsme ji vyloženě nemohli dostat. Třeba závody na kolech, kdy se šlapáním vyrábí elektrický proud, který postupuje po drátě (každé kolo má svou barvu drátu) až do retro rádia. Kdo šlape nejrychleji, tomu proud dorazí do rádia nejdříve a zahraje mu vítěznou písničku. Jeli jsme snad desetkrát! 

Nebo kulička, která se vhodila do trubky, projela po mostě, prokličkovala mezi zvonky z jízdních kol a spadla do některé z děr. V každé díře čekala jiná výhra Julese Verna - od šesti neděl v balóně, přes dva roky prázdnin až po šest tisíc mil pod mořem. Po x pokusech se tuhle výhru podařilo Klárce ulovit (jen ji pak dost zklamalo, že by to znamenalo bydlet chvílí v té obávané ponorce).

Takže když se smíříte s tím, že Vaše návštěva nebude mít s vědou nakonec třeba vůbec nic společného a nebudete mít jako my přehnaná očekávání, bude se Vám v Malém světě vědy určitě líbit. Zábavy je tam na celé dlouhé odpoledne. 

Nakonec ještě dva obrázky mého muže, které nějakým zázrakem stihl vyfotit při našem závěrečném (tradičním) úprku na tramvaj a vlak.

Nespolečensky společenská

Kabelková série pokračuje. Název téhle kabelky - na peněženku, mobil, brýle a kapesníky - mě napadl po dnešní vydařené návštěvě kamarádů z Kuřimi. Ani vlastně nevím proč a možná zní trochu nesmyslně. Ale to je fuk.

Je to taška do divadla (to je to, proč jsem si tuhletu v pátek večer narychlo šila), kina, na koncert, nebo jen tak na pivo do hospůdky. No dobře, na pivo by to chtělo asi malinko neformálnější látky. Všechno bude...

24 x 30 cm, v překlopeném stavu 24 x 18 cm. Délka popruhu 130 cm. Dá se nosit na rameni i přes hlavu, po odepnutí popruhu může sloužit i jako elegantní a šik psaníčko.

A to divadlo... To určitě musíte vidět! Jmenuje se Bůh masakru, a dlouho už jsem se tak nezasmála, nezamyslela, nevzpomněla si naše rodinné debaty-nedebaty, kde má pravdu každý a přitom nikdo... A podle divadelní předlohy Yasminy Rezy natočil Roman Polanski i stejnojmenný film. Ten asi musím taky vidět...