čtvrtek 11. října 2018

Kabelečka



Hledala jsem tu nejmenší z nejmenších pro naši nejmenší k svátku. Aby už nemusela po domě tahat mou obrovskou kabelku nebo potajnu krást zpod kočáru Terezčinu pláštěnku (prakticky sbalenou ve vaku se šňůrkou přes rameno).




Střih jsem našla jak jinak než Marině (4/2014), ale kabelku nehledejte, jde o střih na obal na kapesníky nebo tak něco. Přidala jsem jen ouška na popruh, popruh a nezbytného medvěda "Devěda", bez kterých nedá Sára ani ránu.

Vnějšek z potahové látky (tyhle pidivěci se z ní pěkně blbě šijou), uvnitř folklór..






V první chvíli to u Sáry na celé čáře vyhrála čokoláda (že by byla po mě?), ale hned druhý den už táhla kabelku všude s sebou a dokonce asi pět sekund i ochotně pózovala..





pondělí 8. října 2018

Veselský Chlum





Nedělně odpolední výlet z Brusné na Veselský Chlum. Terezkou nasbíraná tuna přírodnin. Hra na pana Omáčku, počítání značek a návrat na vrchol pro zapomenutý klacek. Je vlastně úžasné jak děti někdy dokážou lpět na (pro dospělé) tak obyčejných věcech jako je kus klacku...









pátek 5. října 2018

Můj první pokus ...



... o vyšívanou záplatu Klárčiných kalhot dopadl trochu nemastně neslaně. A jeho fotka bohužel taky - foťák mám v opravně a automatem mi to kloudněji nejde.




Vlastně ještě nevím, jestli kalhoty nebudou jen "na lítačku", i když jsou skoro nové. Díra na koleně (která se v nich záhadně přes léto objevila a nikdo se nechce přiznat jak) mě nejdříve dost naštvala.

Vzpomněla jsem si ale na to, že i záplaty lze udělat elegantně. A jsou lidé, kteří to umí evidentně o dost lépe - koukněte:

Poznali byste, že nejde o aplikaci?

stikken

Nebo tady?




Něco mezi štupováním ponožek a Sashiko výšivkou - krása..

Sashiko like mending - Boro


A přehlídka stehů (tam teda díra nejspíš ani není, ale pod některý zahuštěnější steh by se taky dalo ledacos schovat)

How to repair a tear in your jeans with embroidery.


A elegentní přiznání díry nakonec.

At first I was sad about the hole in my sweater, but now I think I might like it even more than the original!


A takováto byla vize mé záplaty

Surface darning - nice illustration. I might switch to a blunt tapestry needle for the back-and-forth weaving, after laying down the weft with a pointed needle. Way to make your clothes unique.


(Zdroje obrázků najdete tady)

No není každý den posvícení.

A řekla bych, že celé záplatované umění není vůbec tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, a platí to i o celém vyšívání.

Tak záplatám (a volbám) zdar :)

úterý 2. října 2018

Bláznivé září





Za celé září jsem ušila všehovšudy jednu kabelku. (Pokud nepočítám ty sukně a kraťasy z minulého příspěvku). Trvala mi s různě dlouhými přestávkami asi dva týdny. Ty další dva týdny jsem podle všeho neušila nic.

Zpracovávali jsme ovoce, zkulturňovali  po létě zpustlou zahradu, přehrabovala jsem krabice s podzimně zimním oblečením a v mezičasech jsem asi místy nedělala vůbec nic.

Nějak jsme to letos rozjeli ve velkém s kroužky. Ne, že by jich holky měly nějak moc, spíše až do letoška neměly skoro žádné. Po měsíci zmatků, organizace, předávání dětí a podobných srand, kdy jsem každý týden doufala, že ten další už bude lépe a zorganizovaněji, to tento týden (už zase) vypadá nadějně.

Zdá se, že si to pomalu sedá..

Zdá se, že už alespoň trochu vím jak na to.



Dneska mě napadlo si sepsat pár věcí, na které jsem si během září přišla a které by (snad) mohly vést k mé větší produktivitě, větší rychlosti odpovídání na maily a hlavně k mému většímu klidu. Tady jsou:


Každý den je potřeba krom obvyklého vaření, povrchního úklidu a myčky dělat jen jednu domácí prací (jen prát, jen vysávat a podobně). Více stihnout lze, ale na úkor dalších činností. Ideální je stihnout je společně s poštou, běháním po městě, venčením psa, běžným úklidem a vařením dopoledne. Vaření je super přesunout na večer předem - to se mi ale moc často nedaří..

Nákup je opravdu dobré udělat jeden, maximálně dva větší za týden - vím, že je to obvyklé, já jsem ale rozmazlená třemi supermarkety do pěti minut od domu. A neumím jídla dopředu plánovat.

Maily (ani NIC jiného) nenechávat na večer, až děti usnou - usínám často taky, nebo jsem schopná tak maximálně čučet do zdi (nebo na seriál).

Nevyřizovat věci na počítači ani se nepokoušet šít se Sárou za krkem - jsem pak na ni nepříjemná a vzápětí mě to mrzí.

Sářino odpolední spaní strávit odpočinkem (stihnu ho?), cvičením  a právě vyřizováním mailů, objednávek, faktur a podobně. Pořád mi to moc nejde, byla jsem zvyklá v této době jen šít. Nestíhám pak ale ty ostatní věci a nemám je kdy jindy dělat. Cvičit alespoň deset minut denně nutně MUSÍM, pomáhá to psychicky i fyzicky. A odpočinek (ideálně alespoň poobědových "dvacet") je po dopoledním maratonu víc než žádoucí - pokud chci odpoledne fungovat s úsměvem)

Delegovat více úkolů na holky - myslím tím teď hlavně balení a vybalování jejich kroužkových batůžků. Jsem na sebe i na ně zvědavá.

Šít v odpoledne, kdy bude s holkama muž. Máme domluvené dvě odpoledne v týdnu - trochu mě takovéto rozdělování štve, čím dál radši mám chvíle, kdy jsme všichni společně, ale jinak to nejde. A alespoň si těch společných chvil budeme více vážit.

Nešicí odpoledne trávit pohromadě - mnohem víc jsme vždycky malovali, tvořili, hráli si. No uvidíme...

Večer dělat jen to, co se mi zrovna chce. I kdyby to znamenalo jít spát.
Toto se mi zatím nedaří skoro vůbec, vždycky jsem byla noční tvor a "promrhat" večer nicneděláním mi často nejde. Bývám teď ale večer hotová a stejně nakonec nic neudělám. Pak mám akorát tak výčitky..


Plán by byl, tak jsem zvědavá, jestli budu schopná asi poprvé ve svém životě přepnout z chaosu na režim..


sobota 22. září 2018

O šortkách a sukních v září

Když jsem minule napsala, že všechno bude, hned mě popadla chuť ušít holkám kraťasy, kterých měly celé letošní léto málo. K tomu dvě plátěné sukně z látek, které si (v červnu) vybraly. Jedna kolová pro Terezku (tu jsem nějak nestihla vyfotit a včera v ní odjela k babičce) a jedna superjednoduchá z pruhu látky pro Klárku.






Unosily je celý jeden den. Ale to blaho, že už teď jsem připravená na příští letní sezónu.. K nezaplacení :)

...

Často se mi vůbec nechce šít věci, které jsou potřeba ušít teď hned, ale děsně se mi chce ušít něco úplně jiného, zpravidla hrozně nepotřebného. Většinou tu chuť zaženu a dělám věci podle plánu, teď mi ale vyloženě bodlo ty letní kousky prostě ušít.

Objevila jsem díky nim (a díky švagrové:)) šití dvojjehlou, se kterým všechno hned vypadá zas o kousek víc profi. Z líce jsou vidět dva rovné stehy, z rubu je cikcak, díky němuž steh i na úpletu krásně pruží. Použila jsem jej na záložky nohavic u šortek a s kráčející patkou i na prošití spoje nápletu s plátnem v pase šortek. Skvělý je i na pas a nohavice u legín a určitě i na spoustu jiných věcí. 


Moudra jsem brala tady

Jen kdybych ty dvojjehly tak nelámala, když nejsou úplně z nejlevnějších..







úterý 18. září 2018

Všechno bude


Každý den cestou ze školky míjím teď u kina plakát k filmu s názvem "Všechno bude". Nemám tucha, o čem ten film je, ale nějak mě to sousloví každý den trochu uklidní. Je to teď moje vnitřní heslo, které mě ubezpečuje, že v tom nestíhání nejsem sama a zároveň mi dává naději, že bude líp. 

Ono teda vlastně dobře je, jen trochu hekticky.. 

Nejde stihnout všechno. A místy nejde stihnout nic.

...

Nadšeně jsem přes léto našila kousky z kolekce Lotta, o které jsem tady několikrát psala, dokonce jsem i nadšeně přesvědčila o dost méně nadšeného muže, aby mě s kabelkami a batohy uprostřed našeho města jedno nedělní ráno vyfotil. 

Jen pak mi skončilo "volno" s dětmi odjetými k babičkám, začal obvyklý školně - školkový kolotoč a já mám pocit, že ze svých šicích, psacích, odpovídacích, účetních, fotografovacích a jiných restů snad nikdy nevypluju..

Mám v plánu fotky protřídit, poupravovat a nachystat prezentaci kolekce sem na blog a na Fler. Taky trochu překopat svůj profil na Fleru, aktualizovat banner, vylepšit facebook.

Zatím jsem stihla jen nahrát pár věcí na Fler.

Ale VŠECHNO (jednou) BUDE..






pátek 7. září 2018

Opožděně prázdninově - Rodinná "Tour de Morava"


Dva měsíce se na tento příspěvek chystám, ale protože jsem ho kvůli našim fotodokumentačním účelům nechtěla odfláknout a nějak pořád nebyl čas, sepsala jsem ho nakonec až v září. 


Osm dní jsme začátkem července strávili na kolech, tak trochu kočovně a "na těžko", na cestě z Břeclavi až na severní Moravu do Studénky.



Pokud se ptáte proč zrovna tam, důvod je jednoduchý. Nakládat do vlaku naložená kola s brašnami, k tomu naložený vozík za kolo a navrch ještě tři malé děti není úplně snadné, proto jsme chtěli začínat tam, kam dojedeme z Tišnova jedním vlakem. Navíc vlakem, který v Tišnově začíná a v Břeclavi končí, což nám zajistí dost času na náklad a výklad. Proto Břeclav. No a ve Studénce bydlí mí rodiče, kteří jeli celou trasu s námi. Dalším důvodem byly cyklostezky, bez kterých by to s dětmi nešlo. Takhle "prakticky" my plánujeme dovolené :)

Plán byl vézt Terezku a Sáru ve vozíku (máme dvojmístný Croozer) a denní počet kilometrů přizpůsobit Klárčině sedmileté kondici. Plus mínus třicet kilometrů každý den. Možná se to zdá hodně, ale kopírovali jsme tok řek (Moravy, Bečvy a nakonec Odry), takže celá trasa až na malé výjimky byla rovinatá.

Tři dny před odjezdem jsme Klárce pořídili větší kolo a dva dny před odjezdem rozhodli, že Terezka pojede taky na kole. Naučila se sice jezdit na kole až v květnu, ale chtěla jezdit pořád a pořád a pořád. Zariskovali jsme, dva dny  s ní zajížděli větší kolo (na původním malém by to ani ujet nešlo) a jela. Nadšeně. Čekali jsme, který den začne kňourat, a měli pro ten případ po celou trasu v záloze vlak. Nedošlo na něj - jela jak drak bez jediného protestu celých 270 kilometrů.

Prvních pár dnů jsme s sebou měli i mou mou ségru s Tomášem, druhou půlku jsme už šlapali jen my a mí rodiče. Bála jsem se každodenního vybalování a balení stanu a u toho věčného mrčení a hádání se holek, kouzlo babičky s dědou ale zafungovalo natolik, že mi tenhle kočovný život nakonec vůbec nevadil.

Začali jsme na nádraží v Břeclavi a skrze lužní louky a lesy poloopuštěné krajiny soutoku Dyje a Moravy se cyklostezkami propletli až k místu středověkého hradiště v Mikulčicích. A pak dále do přístavu v Hodoníně, kde jsme měli domluvený nocleh na zahradě veslařského klubu.


První občerstvovací zastávka v Pohansku.



Jedna z mnoha dalších přestávek s chlazením na zastíněném asfaltu. Terezka potřebovala protřepat ruce a narovnat nohy zhruba co dva až tři kilometry, o zastávky proto nebyla nouze. Klárka jela jak fík a nadávala, že pořád stojíme. Sára na povel "Jedem" sama nasedala do vozíku..



 První den bylo 35 stupňů a trasa byla skoro čtyřicet kilometrů (dříve nebyl kemp), koupání v řece Moravě proto bodlo..



V místě středověkého hradiště v Mikulčicích jsme byli na svátek Cyrila a Metoděje a dojeli jsme chvíli před začátkem mše za účasti Moravských biskupů. Bylo mi hloupé fotit..



Drobností, která mě vždycky potěší, bylo hřiště s dřevěnými klapetkami s nápisem ve smyslu "postav si svoje hradiště". A tak jsme postavili rovnou hrad :)



Druhý den dopoledne se Terezka svezla se Sárou ve vozíku do ZOO Hodonín a zpátky ke stanům. Zoo mělo ideální dvouhodinovou velikost.



Radnice v Hodoníně a jediné naše hromadné foto.



Jeden z krásných přístavů na Baťově kanále. Po domluvě se dá na většině přístavů jednu noc ve stanu přespat, většinou je tam příjemná hospůdka a často i sprcha - komfort pro námořníky i cyklisty.



Vinné sklípky Petrov - malebné modrobílé sklípky ve svahu. A vždycky mají v některém otevřeno..




Druhý nocleh v kempu ve Strážnici. Milion lidí, zanedbané sprchy, pivo po dlouhém čekání a na stojáka - nikdy  více.

A skanzen ve Strážnici pro mě se Sárou letos už podruhé. Alespoň jsme prošli co jsme před týdnem na vodě nestihli..



Cyklostezka kolem Moravy je skvělá a pro děti ideální. Většinou vede samostatně po asfaltové stezce, městy vedou buď chodníky pro cyklisty (v Uherském Hradišti dokonce i semafor pro cyklisty) nebo jsou vedeny po bočních uličkách. Sice se městem pak trochu motáte rozhodně ne nejkratší cestou, s malými dětmi ale malý provoz rozhodně oceníte. 

Třetí nocleh v Ostrožské Nové Vsi v areálu Slovácký dvůr. Holky byly naprosto unešené a já taky. Velká lanová průlezka, biotopové koupání, tobogánová skluzavka, pumptrack a spoustu dalších věcí. Mimo jiné i útulná kuchyňka - Karel se hecnul a k snídani uklohnil vaječinu - mňam.

Holky jsme odtud ráno dostali jen díky slibu, že se sem rozhodně někdy vrátíme. A Sára poprvé (a myslímže i naposled) odmítla nasednout do vozíku.





Malá odbočka od řeky Moravy - na Velehrad. Nikdy jsme tu nebyla a moc jsem sem chtěla. Sára byla ale ten den děsně protivná, horko mi začínalo lízt na mozek a idealizované představy o Velehradě tak naboural už jen fakt, že se do něj sjíždí z kopce dolů. A pak ten nedostatek stromů, vyprahlo, až moc velké monumentálno a přezdobeno. Takže trochu zklamání. 



Na chvíli to spravilo podvodní akvárium v Modré. Prodloužený víkend ale opravdu není ideální čas k návštěvě jakýchkoli atrakcí a k tomu ta ječící Sára. No ale akvárium za to nemůže, že, takže vlastně spokojenost.




A  na téhle fotce přitom zrovna vypadá docela spokojeně..



Tady už méně. Usnula v sedm, možná i dříve.  A do druhého dne jsme naštěstí obě na všechny křivdy světa zapomněly. 



Čtvrtý nocleh v mírně retro kempu kousek za Velehradem. Všechno z kol sundat, karimatky nafouknout, spacáky vybalit, stan postavit. Naštěstí se o stavbu stanu každý den praly holky. Třetí až čtvrtý den už jsem pomalu začínala mít ve svých brašnách systém. A ráno zase všechno do co nejmenšího balíčku sbalit a obložit kolo.

Jídlo jsme s sebou vozili jen emergency dávku hlavně pro holky (a pro mé jídelní absťáky), jinak jsme obědvali po hospůdkách na trase a večeře a snídaně koupili a hned snědli.



Svačinka pod špendlíkovým stromem. Sára je milovník jakéhokoli ovoce.



Cyklostezka kolem Baťova kanálu.



Pumptrack v Kvasicích u fotbalového hřiště. V Otrokovicích jsme se stavili u mého prastrýce, kde jsem byla naposled na základce trhat třešně. Třešeň už je pokácená, zato namísto letiště je všude kolem rozrostlý Barum. Jinak cyklostezka Otrokovice - Kvasice je nádherná a na inline brusle jako stvořená. A vlastně i Kvasice - Kroměříž by na bruslích šly.



Pátý nocleh v Kroměříži už měli vyzkoušený naši z loňských let. Eňo ňuňo maličký rodinný cyklokemp u Bagráku v Jachetním klubu Kroměříž. Koupání přímo za stanem.

Květné zahrady v Kroměříži mě nezklamaly ani nenadchly, jednou za život jsem je chtěla vidět. Francouzské zahrady mě asi moc neberou..





Komediantky..


Cestu z Kroměříže přes Přerov do Prosenic vyfocenou nemám. Naháněly nás bouřky a mamka se bála, že budeme muset spát mimo kemp. První kemp, který jsme měli najitý, byl až v Hranicích na Moravě. A to byl pro Terezku kus. 


V Přerově moc hezky opravené nábřeží i s cyklostezkou.


Na mapě u odpočívadla za Přerovem jsme nadšeně našli tábořiště u fotbalového hřiště v Prosenicích, kam jsme po pár kilometrech celí zmoklí dorazili a uprosili obsluhu bufetu, aby nás nechal jednu noc ve stanu přespat. O tábořišti samozřejmě nic nevěděl, asi chyba na mapě..


Cyklostezka Bečva je skvělý projekt, který ale pořád má trochu mouchy. Už z minula vím, že jsou krásné a kvalitní úseky na horních tocích Vsetínské i Rožnovské Bečvy, od Valašského Meziříčí níž jsou ale stále mezery, kde vás cyklostezka vede často po klasických cestách. Což s dětmi není úplně ideální. V okolí Teplic nad Bečvou dokonce po hodně frekventované a navíc dost úzké silnici, kde jsem se s Terezkou opravdu bála. (A tak jsme jeli vetšinou po chodníku nebo přes lázeňský areál). Další věc je nedostatek kempů po trase.


První půlka dalšího dne byla opět za deště, celkově mám pocit, že většina srážkového úhrnu letošních prázdnin spadla na naší dovolené :) Ale holky byly nadšené, že můžou jet v pláštěnkách, a déšť jim vůbec nevadil.  Šťastné to bytosti..

Díra v mracích nám vyšla akorát tak na prohlídku střešní zahrady v Lipníku nad Bečvou. Celkově mě Lipník překvapil svým náměstím, zámkem a zámeckou zahradou - působil na mě jako pěkné a upravené město.



Další tábořiště v Hustopečích nad Bečvou u rybníka bylo taky polooficiální, ale vylezlo sluníčko a tak už jsem zase byla spokojená i já. Pršet ještě jeden den, asi by nám došlo suché oblečení.


Poslední den měl být dost dlouhý a nakonec byl ještě delší. Nevím, jestli jsme až moc mysleli na to, aby přejezd z povodí Bečvy do povodí Odry nebyl kvůli holkám moc kopcovatý a moc málo mysleli na cyklostezky. Každopádně jsme vybrali trasu, kde cyklostezky v podstatě nebyly a cyklotrasy vedly i po silnicích s hustou a hlavně kamionovou dopravou - úsek mezi Bernarticemi a Šenovem u Nového Jičína. Tam jsem si s Terezkou a Klárkou netroufla, i bez nich bych tam měla na kole psychický problém, a tak jsme se několik kilometrů vraceli a jeli jinudy. Do kopců jsem Terezku tlačila, bylo to ten den s objížďkou skoro padesát kilometrů.

Alespoň jsem si uvědomila, jak moc aut od mého středoškolského křižování okresu Nový Jičín přibylo.


Konec našeho putování byl trochu náročnější, psychicky i fyzicky, celkově ale byla dovolená skvělá, holky výborné a myslímže příští rok můžeme na kolech vyrazit zas..