Steh by steh aneb chystám se propadnout vyšívání

Jen ještě nevím, kde na to vezmu čas :) 

Eva Loverevamp jde na vyšívání moderně. A to já ráda. Už dva roky vede kurzy vyšívání v Praze a Brně a teď se rozhodla (juchů) sepsat všechno do knihy. Na Hithitu vypsala projekt, na který se jí ze 150 % podařilo sehnat peníze. Trochu mě mrzí, že jsem fázi hledání sponzorů propásla, protože jako odměna za příspěvek byly hodně zajímavé věci. Třeba vouchery k jejím kurzům, samozřejmě (budoucí) kniha a taky překrásné předlohy od V R Z nebo Brunhildy (předlohy jsou k vidění tu).

Tak mi nezbývá než netrpělivě čekat na knihu, která slibuje jen 8 základních stehů se kterými se prý dá kouzlit, tipy na materiál a spoustu dalšího. Koho to zajímá, koukněte na Evino video. Vypadá to všechno hodně slibně.

Dneska končí registrace na její intenzivní vyšívací kurz, který bude v Brně tuším poslední březnový víkend. A v Brně dokonce ještě jsou volná místa. Šla bych hned. Nadšeně. Ale nemůžu mít všechno, že ...

Nebo že bych přece jen šla?

Malá princezna

Malá princezna, Ján Uličianský. Nejkrásnější slovenská kniha roku 2009. Přinesli jsme si ji z knihovny, a když jsem přečetla prvních pár stránek, ani jsem vlastně nevěděla, jestli něco takového chci Klárce číst. Text mi připadal dost depresivní, obrázky vlastně taky a téma pro pětiletou holku náročné a možná i zbytečně smutné. Klárka se ale nedala. Když už jsem ji nenápadně šoupala do tašky mezi ostatní přečtené knížky, jakože je zítra zajdeme do knihovny vrátit, vzpomněla si na ni. Tak jo. S tušením nekonečných debat jsme se dali do čtení.

Děj začíná ve výtahu, kde pan vypravěč - spisovatel - potkává ve výtahu svou sousedku, které se má za dva měsíce narodit "malá princezna". Ale je prý to holka nedočkavá a tak jede radši rychle do nemocnice. Na zpáteční cestě výtahem nahoru (poté co vybral obsah své poštovní schránky) jede pan spisovatel už sám, výtah se zasekne a nečekaně se zjeví Malá princezna.

Kniha má být jakousi alternativou Exupéryho Malého prince přenesenou do jiné situace a jiné doby. Autor se k tomu sám přiznává hned v úvodu knihy. Namísto velehada královského polykajícího slona je zde těhotná sousedka a Malá princezna podobně jako Malý princ líčí setkání s podivnými sousedy, kteří jsou jakousi karikaturou dnešní společnosti. Výtah se symbolicky zasekne v sedmém patře (sedmý měsíc tehotenství sousedky) a nedojede tudíž do devátého patra, kde spisovatel i těhotná sousedka bydlí.

Kniha obsahuje spoustu hodně zajímavých a hlubokých úvah, které zaujmou rodiče, zatímco dítě je asi ani nepostřehne. Na druhou stranu děj je svižný a pro dítě poutavý. Tahle četba - co večer to jedna kapitola a jeden divný soused - mě přesvědčila o tom, že si musím znovu po několikáté malého prince přečíst, abych objevila další zajímavé souvislosti těchto dvou knížek. Přesně tohle hledání spojitostí mě totiž na tomto příběhu moc bavilo. Některé sousedské postavičky mi připadaly hodně přehnané, jiné naopak trefné, každopádně jsem se na večerní čtení každý den těšila.

Klárku tahle kniha taky moc zaujala a ještě dlouho po dočtení ji přesně podle mých předpokladů napadaly všemožné otázky.  Na některé bylo dost těžké odpovědět a na některé to bylo úplně nemožné. Povídaly jsme si o dětech v inkubátoru a o lidské duši. A taky o tom, kdo rozhoduje, jestli Malá princezna nakonec trefí do své postýlky, kterou celou dobu hledá...

Společenský život hmyzu

Nikdy mě návštěvy muzea moc nebavily. Za mého dětství šlo většinou o sestavu různě velkých vitrínek s čímsi, všude spousta cedulí s textem, který až na výjimky nikdo nečetl, to vše omotané provazy na stojáncích, aby se ani k těm vitrínám člověk nemohl přiblížit. A k tomu ještě často nevrlá paní, která to všechno měla pod dohledem. 

Dnes už se to naštěstí mění a dá se najít spousta muzeí, kde si člověk může věci vyzkoušet, poslechnout, zamyslet se. Někdy jsou expozice přizpůsobeny i dětem. A někdy jsou v krásných prostorách citlivě a moderně rekonstruovaných domů. 

Jedna přesně taková je teď (do konce února) u nás v Tišnově v nádherném Müllerově domě. Celé přízemí tohoto domu je plné skleněných vitrínek. V nich ale není hmyz připíchnutý špendlíčkem, ale hmyz živý. Někdy až moc (malý cvrček na nás s Terezkou vykoukl zpod záchodu). Ve vitrínkách - insektáriích - tam mají strašilky, pakobylky, cvrčky, čmeláky i s hnízdem a taky třeba šváby (ten na nás naštěstí odnikud nevykoukl). Holky čučely, až jim oka z důlků vylézaly. Na chodbě obrovské mraveniště a termitiště v životní velikosti, pro větší děti kvíz a pro menší magnetické bludiště a hmyzácké převleky. A kdo by ještě nevěděl, čím dítě zaměstnat, paní u pokladny dětem ochotně půjčí další zábavu. Třeba tuhle z mé oblíbené brněnské Lipky.

V prvním patře se pak dá s dětmi projít stálá expozice o Tišnově, která je moc příjemně oživená dřevěnými krabičkami s úkoly pro děti. Úkoly už jsou pro starší (čtoucí) děti, ale naše holky bavily za mé asistence i tak. Chvíli jsem se stihla pobavit i s paní ředitelkou muzea - odhadem přibližně stejně starou jako já - o její snaze lidi v muzeu zdržet a nalákat je, aby se vraceli. V našem případě se jí to sto procentně podařilo. Holky jsme vypendili ven jen pod pohrůžkou, že nás tam paní jinak zamkne (byli jsme tam až do zavíračky) a se slibem, že zítra hned po školce tam půjdeme kvíz dodělat...

P.S. 13. 2. bude v Muzeu Hmyzí den, jehož součástí bude i ochutnávka hmyzích specialit. Mňam.

Staré dřevěné schodiště v Müllerově domě a jedna z Tišnovských úzkých uliček po cestě domů.

Na Blatiny!

Víkend na Vysočině s našimi kamarády geografy. V pátek mínus dvanáct, v neděli obleva. Běžky, boby, špagety s rajčatovou omáčkou v padesátilitrovém hrnci a čokoládovo-pomerančový dort (já abych nezmínila jídlo...), kytara. Šest malých dětí, rýma, kašel, bolení v krku, prst skřípnutý v troubě, sedřený nos, bolavé ucho. A taky Klárčin první pokus na běžkách: od chaty ke smrku a zpátky. Víkend trochu hektický, protože zkombinovat naši nekonečnou touhu běžkovat a děti je trochu na budku. Takže střídavá péče, v poledne rychle oběd a večer rychle uspat (to se nám moc nedařilo), abychom stihli dohnat všechny sociální vazby. Pěkné to bylo a příště zas. A já (si) slibuju, že se příště budu méně stresovat a více si to užívat...

Poprvé v životě...

... mám svou pracovnu. Šicí dílnu. Jde o budoucí ložnici v patře našeho staronového domu, krom obývací místnosti jediné čisté a bezprašné místnosti v domě. Společnost mi tam sice dělá sušák s prádlem, spousta pytlů s oblečením, které není kam jinam dát, a dvě matrace do budoucí postele, které už vůbec není kam dát. Ale to je mi úplně jedno, protože já vždycky šila v kuchyni. A musela všechno po půlnoci uklízet. Takže nadšení je obrovské, látky v poličkách do komínků vyskládané (jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží), podlaha z OSB desek vytřena (stříhat se bude zatím na zemi), jen tu židli ještě musím časem zkulturnit.

Jinak taky máme nová světla v kuchyni, knihovnu, která zatím slouží jako provizorní skříň na oblečení, a staronový světle modrý lněný závěs v obýváku. Ze světel a úložného prostoru na věci, které se doteď válely všude po zemi, mám radost. Útulnost domu se díky nim zase o stupínek zvýšila. Se závěsem je to horší. Buď zůstane závěs a vybílí se zeď nebo budeme muset být o jeden bílý závěs z IKEA bohatší. Časem samozřejmě.

Jinak slovo "časem" se u nás dost zabydlelo. Někdy mě děsně štve a nutí mě bojovat se svou netrpělivostí a touhou mít všechno hned. A tím děsně myslím děsně. Na druhou stranu si člověk každou jednotlivost hrozně vychutná. Proč být nadšený rovnou z celé kuchyně, když můžeme být nadšení týden z linky, týden ze světel, dalších pár dnů z poděděné myčky, a někdy v daleké budoucnosti možná i z nové neruské ledničky. A mezitím ještě  každý den z jednoho (z šesti!!!) umytých oken, které v obývákokuchyni máme. Něco do sebe to rozhodně má...

Odtajněno poprvé

Vzhledem k tomu, že u nás dárky nosí Ježíšek a ještě doufám alespoň pár let bude, zařekla jsem se loni, že šít, háčkovat, lepit a podobně budu jen dárky narozeninové. Má to celé ještě to pozadí, že k téhle myšlence jsem došla loni (vlastně už předloni) poté, co jsem 24. prosince do 4 do rána háčkovala holkám béžového medvídka, abych to jako stihla pod stromeček. Těsně před usnutím mi pak ale došlo, že bych se asi kapku prozradila. Holky asi nikdy neviděly háčkovat nikoho jiného než mě (možná vlastně ještě babičku z Pelhřimova) a nevím, jestli by Klárka chtěla věřit, že Ježíšek taky háčkuje...

Takže letos jsem dárky poctivě pro Ježíška nakupovala. Jenže. Babičky mají rády  fotky a já nemám ráda kalendáře a jiné serepetičky, které člověk nakliká do počítače a za týden mu dorazí kalendář (až na ty fotky) přesně stejný jako další asi tak čtvrtině národa. Naši mě vždycky učili, že je dobré být jiná, takže tyhle kalendáře prostě nedávám. (A taky dělám všechno na poslední chvíli a nejsem schopná objednat kalendáře včas, aby stihly do Vánoc dorazit :)). 

Někde na síti sítí jsem našla tenhle nápad. Chtěla jsem tady dát i odkaz, ale nemůžu ho za nic na světě najít (nejspíše bude někde na mém pinterestu). Musím sebekriticky přiznat, že album té blogerky vypadalo o dost profesionálněji, ale co už. Příště by to chtělo asi přesněji stříhat, pečlivěji žehlit, rovněji šít a lepit něčím lepším než Herkulesem. No ale co už se mnou, když všechno dělám na poslední chvíli a na všechny tyhle věci už pak prostě není čas...

Každopádně nakonec to dopadlo, myslím, docela dobře, takže k tomu rychle došít dárek číslo dvě (ten prozradím zase až v dalším odtajňovacím  postu), zabalit a předat. A doufat, že naše holky uvěří, že Ježíšek je prostě všehoschopný..

První úkol splněn

Úkol našít sadu pánských peněženek. Před Vánoci jsem jich ušila osm a byly krom jedné hned pryč. Mám z nich velkou radost dost neskromně jsem na ně hrdá, protože ve fázi návrhu a prvních pokusů o provedení mi daly opravdu zabrat. Úplně první pokus (naštěstí z levné IKEA látky) skončil rozstříhán na malé kousíčky. Chtěla jsem kapsu na mince s klopou na suchý zip, všechno všude trčelo, bylo křivé a moc hadrové. A klopu jsem si ve finální fázi protočení peněženky omylem ušmikla. No nenaštvalo by vás to? :)

Další pokus už byl sice jakžtakž k světu, ale zip u kapsičky mi při prošití peněženky z líce polámal několik jehel a celkově dělal na boku peněženky děsný hrb, se kterým jsem se nemohla smířit. Vycouvala jsem proto z protáčení peněženky a rozhodla se peněženku na závěr lemovat šikmým proužkem. Jenže jednak vzhledově mi to pořád neštimovalo (jsem na některé věci děsný hnidopich, můj muž by mohl za dobu naší rekonstrukce vyprávět), jednak se šikmým proužkem se taky moc rádi nemáme. Ne a ne ho zkrotit, buď mi, potvora, nenápadně ujížděl na rubové straně, nebo mi (ideálně až při závěrečném žehlení peněženky) zpod něho vyjela kapsa na karty, kterou jsem jím asi málo přichytila. 

Vždycky s časovým odstupem jsem ale nabrala odvahu na další boj a asi tak šestý až sedmý pokus konečně vyšel podle mých představ. O to větší radost mi pak udělalo, že se ušité peněženky rychle prodaly. I když samozřejmě bych si je nejradši všechny nechala, ale co s osmi peněženkama, že :)

Ale na druhou stranu, asi tím jak dlouho vznikaly, jsou fakt promyšlené. Velikost je tak akorát do zadní kapsy kalhot, mají dvě tajné skryté kapsy, do kterých se vejde i stará občanka nebo štosík různých věrnostních karet. Pak dvě kapsy na platební a jiné důležité karty, které je potřeba mít rychle po ruce. A tak akorát kapsičku na mince, která jde díky kovovým táhlům všemožných tvarů pohodlně otevírat. Často je šiju z veselých a světlých látek (což z praktického hlediska nemůže rozdýchat moje mamka). Ale ony jsou nainpregnované proti ušpinění a když ani to nepomůže, šup s něma do pračky.

Tak, teď jsem si je vychválila a neprodá se určitě ani jedna :)

Jak háčkovat čepici

Jak jsem po pár neúspěšných pokusech zjistila, není tak jednoduché uháčkovat pěknou čepici.

Pěknou v tom smyslu slova, že těsně kopíruje hlavu. Na vršíčku netrčí ohyzdný „nádor“ (když se oka přidávají příliš pomalu), nevypadá jako hrnec (když se nejdříve uháčkuje dvourozměrné kolo a pak se hned pokračuje bez přidávání ok) ani se vršek čepice nevlní (když se oka přidávají příliš rychle).

Na vršku čepice nemám ráda ani kulatou díru, která vznikne při klasickém začátku typu „uháčkuj 4 řetízková oka, spoj je pevným okem a do jejich středu háčkuj první řadu krátkých sloupků...“ Na začátek čepice se musí jinak, chytře. První řada sloupků se háčkuje rovnou do neutaženého počátečního oka – návod tady.

Není dobré oka na vršku čepice přidávat jen tak, halabala, to pak nevypadá vůbec úhledně. Ideální je přidávat oka ve všech řadách na tom stejném místě, nad sebou. Vlastně na osmi místech, aby bylo jasno :) Přidaná oka nad sebou vytvoří jakýsi šev a osm do stran se rozbíhajících švů pak krásnou hvězdičku.

K takto pěkně vytvořené hvězdičce vůbec neladí nehezký šev, který vzniká ukončováním řad pevnými oky. Pokud nehodlám střídat barvy, řady neukončuji, ale háčkuji spirálovitě, pořád dál a dál bez pevných ok. Je pak trochu horší orientace v tom, kde je začátek řady a kde už mám zdvojit každý šestý sloupek namísto pátého sloupku jako v předchozí řadě. To jsem si ale zvykla řešit označením začátku řady kouskem příze jiné barvy, a mám vystaráno.

Svůj postup jsem si po proháčkování se všemi výše uvedených stádií stanovila takto:

(KS - krátký sloupek, PO - pevné oko)

1. řada: 8 KS do pevného oka, PO 8 ok

2. řada: do každého oka 2 KS 16 ok

3. řada: do každého druhého oka 2 KS 24 ok

4. řada: do každého třetího oka 2 KS 32 ok

5. řada: (finta číslo 1 :)) do každého oka 1 KS 32 ok

6. řada: do každého čtvrtého oka 2 KS 40 ok

7. řada: do každého pátého oka 2 KS 48 ok

8. řada: do každého šestého oka 2 KS 56 ok

9. řada: (finta číslo 2 :)) do každého oka 1 KS 56 ok

10. řada: do každého sedmého oka 2KS 64 ok

11. řada: do každého oka 1 KS 64 ok

12. řada: do každého osmého oka 2 KS 72 ok

13. řada: do každého oka 1 KS 72 ok

…...

(pokračuji pořád ve stejném rytmu (střídání řady, kde nic nepřidávám a řady, kdy vždy v místě „hvězdičky“ oko zdvojím) až do doby, než mám požadovaný počet ok. Pokud háčkuji háčkem číslo 4 a přízí Merino (firmy Vlnap), mám celkem vyzkoušeno 72 ok pro miminka do půl roku, 80 ok pro 6-12 měsíců, 88 pro rok až dvouleté, 96 pro dvou až tříleté a 102 pro tři až šest let. Starší děti zatím nemám :) Každý ale jinak utahuje, já třeba asi dost, aby čepicí neprofukovalo, takže je nejjistější si pár řad o deseti sloupcích uháčkovat, změřit a porovnat s obvodem hlavy, pro níž čepici háčkujete.

Přeji spousty úspěchů s nejúhlednějšími čepicemi pod sluncem :)

Rodinné dědictví

Měla jsem děsně šikovného pradědu. Nezažila jsem ho, ale slyšela jsem o něm hodně. Vybíral  dřevo na vrtule v Moravanu Otrokovice. Dnešním slovníkem asi obchodní zástupce :), který měl doma ve sklepě stolařskou dílnu. Všechno ručně, stroje neměl rád (že by to po něm můj taťka zdědil?). Svým vnoučatům (taťkovi a mým dvěma tetám) vyrobil nádherné dřevěné vláčky - i s vyřezávanými cestujícími uvnitř. Taky kuželky i se stojanem a tyčí na zavěšení koule - a s vysouvacím šuplíčkem na uložení kuželek. A taky "světničku" s otevíracími okny, garnýží a funkčním nábytkem.

My jako děti jsme si světničkou u babičky (pradědovy dcery) hodně vyhráli. Člověk by nevěřil, co se s pár kousky nábytku dá vymyslet za zábavu. Hlavně když nábytek jde různě přestavovat, do skříní skládat všelijaké věci (mají i poličky!!) a otevřeným oknem mávat těm venku. Že by už tady byl zárodek mojí úchylky v zařizování interiéru?

Před Vánoci taťka zalovil na půdě a světničku donesl našim holkám. Radosti kopec! Holkám jsem vysvětlila jak se věci mají, kolik dětí už si s ní pohrálo,  nikdo ji nezničil a že se k ní musí chovat moc pěkně, aby si s ní za čas mohly hrát i jejich děti (to na mě čučely jak puci :)). Našila jsem nové ložní prádlo (to původní už se skoro rozpadalo v rukách), polštářky, ubrus, okno vyzdobila závěsy a místo třech starých retro kousků koberce ušila nový, oboustranný, bavlněno-lněný koberec. A radosti byl další kopec. Nábytek se stěhuje z jedné strany na druhou, závěsy se zatahují a roztahují, jakmile jedna na chvíli odejde, už šteluje nábytek ta druhá - zatímco ta první řve, že teď si s tím hrála ona. 

Vznikla u nás doma trochu debata o tom, jestli světničku i znovu vytapetovat. Původní zelená tapeta už je dost odrbaná a místnosti by asi nová slušela. Uvažovala jsem o bílé s drobnými šedými tečkami. Je na jejím pozadí focen nábytek na poslední koláži. Pak jsem si ale řekla, že už je to možná moc velká změna a že už by světnička nebyla tou původní světničkou. A že by třeba ani praděda nebyl rád. Tak nevím, vytapetovat nebo ne?

Utopia

Frances Newcombe pro Art Gallery Fabrics. Objevila jsem pár kousků dnes v Domě látek. Reálné věci v nereálných barvách, něco mezi snem a skutečností, zidealizovaný svět. Tak na mě tyhle látky působily. A když jsem si pak na stránkách Art Gallery Fabrics přečetla popisek, tak to docela sedí. Sem s těmahle látkama - nechcete je někdo objednat přímo u US :)?

Ještěže mám ty děti

Protože nevím, jestli bych se bez Terezky stojící každých pět minut v kuchyni u francouzského okna a ohlížející zaparkované boby ("bomby tam, mami, čekají") vyšoupla z domu. Člověk má tak nějak pořád pocit, že tohle ještě musí dodělat a tamto uklidit. A pak je najednou po sněhu, protože ten tady nemá nikdy dlouhého trvání. A mně by bez procházky zmrzlým městem a bobovačky na Sychráku s kamarády a jejich dětmi při dnešních dvou stupních nad nulou bylo asi dost smutno...

 

Kdybych teď chtěla koupit přání...

... tak mám úplně jasno. Co se týká výběru těchto kousků pomalovaného papíru v našich obchodech, jsem děsná frfla. Asi mám o 180 stupňů jiný vkus než většina lidí, nebo nevím. Před téměř každou svatbou jsem prošla několik papírnictví a nadávala a nadávala. 

Ale postupně jsem si je našla. Ty své oblíbené. Jednoduché, až dětské, ale kouzelné a krásné ((l.markéta na Fléru), ale i velmi drobně a originálně pastelkami nakreslené (Oringle tu a tu). A když medvědi, kteří jsou snad na každém druhém narozeninovém přání, tak jedině ty ze série od Jany Z lesa. Anebo její vtipné ponožkové variace.

Narození, narozeniny, svatba, Vánoce, kolaudace a u Oringle dokonce i úžasná, citlivá, nápaditá a nesocialistická (musím to napsat, většina mi jich taková přijde) kondolence. Koukněte na ní sem.

Ánébó: Oringle vám nějakou kresbu na (třeba svatební) přání vystřihne svými pastelkami podle vašeho zadání (na míru ženichovi a nevěstě). To už jsem taky měla několikrát v plánu, jen je se mnou ta potíž, že řeším všechno na poslední chvíli a den před svatbou už je pozdě Bycha (a Oringli taky) honit. 

Kousek nebe v kuchyni aneb jak si tady bydlíme

Původně jsem chtěla dát všanc jen noční fotku. Je na ní vidět v podstatě všechno, ale zároveň nic, a hlavně na ní není vidět všechny ty krabice se zaprášeným nádobím, které zatím není síla umýt. A všechny hračky, oblečení a spoustu ostatního harampádí, které zatím z nedostatku nastěhovaného nábytku není kam uklidit. Pak ale Terezka usnula nečekaně dříve než obvykle a já začala pobíhat s foťákem a štelovat do objektivu záběry tak, aby všechny ty věci nebyly vidět. A vyšla z toho obytná místnost, která se mi ani nechce věřit, že je naše. 

Máme to tu celé trochu netypické, nápady v běhu rekonstrukce mockrát pozměněné a myslím, že hodně lidem to bude připadat dost ulítlé. Ale máme to tu rádi, tak se jdu chlubit:

Máme tři pochozí skla v podlaze, díky nimž sice budou návštěvy asi zažívat stezku odvahy, ale nám se tak alespoň zčásti vyřešil problém tmavé kuchyně. Jsou nad pracovní deskou, což znamená světlo přímo pod ruce - paráda. Nad okny ve stropě jsou okna střešní, takže i když má kuchyň okna jen do průchodu mezi domy, vidím od sporáku dva kusy nebe. A o to nám šlo.

Taky máme cihlovou zeď, která sice není žádným vrcholem zednického umění, ale je "naša". (A i když původní předopoklad byl ušetřit si práci s omítáním, práce s očištěním, spárováním a penetrováním by nakonec vydala za celou jednu omítnutou místnost).

Taky máme většinu zdí křivých, alespoň v této původní části domu. Ale to k tomuhle domu prostě patří. Probouráním příčky mezi obývákem a kuchyní vznikl pod stropem zajímavý útvar tvaru vlaštovčího hnízda.

Když už cihlová zeď, tak i cihlový výklenek v pracovní části kuchyně (už se těším, až tam dáme bílé police a na ně všechny misky a hrnky a talířky, na které v naší kuchyni bez horních skříněk není místo). A k tomu oblouk z cihel nad jedním oknem. Který je hned při druhém pohledu dost šejdrem, ale my si prostě asi na tyhle nesmysly potrpíme.

Taky máme ve velké části obytného prostoru ponechány hliněné omítky. Někdo někde psal, že mají úžasnou a na psychiku velmi dobře působící barvu a strukturu. Já na tyhle povídačky moc nevěřím a celkově mám dost daleko do nějaké echt přírodní ženy. Ale když jsem je v našem domě uviděla, byla jsem z nich na větvi. Fakt vypadají moc dobře. Jen pořád váhám, jestli je ještě někde nepřetřeme na bílo v rámci většího prosvětlení. No, uvidíme..

Máme kredenc po mojí prababičce. Už jsme se sem s ním před šesti lety nastěhovali, zažil tady v kuchyni celou rekonstrukci (včetně období bez střechy, kdy si to chudák při snad nejdeštivějším srpnu 2014 dost schytal). A až ho vymydlíme, za sklo mu nastěhujeme skleničky, přidáme zatím v bezpečí schované porcelánové šuplíčky a trochu vytuníme úchytky, bude nejkrásnější na světě :)

Máme smrkovou masivní podlahu z palubek, od které nás větina lidí zrazuje. Uznávám, že zatím s ní jsou dost starosti, trochu experimentujeme s její úpravou a zatím to pořád není ono. Chceme ji světlou (aby časem nezežloutla a nechceme ji lakovat, jen olejovat. Takže zatím trochu oříšek...

Nemáme ještě špajzovou skříň, myčku, dvě vyšší židličky k pracovní desce, světlounké závěsy, gauč, schody a dalších asi tak milion věcí... Ale všechno JEDNOU bude :)

A to je on - náš prosklený strop, v noci a ve dne.

Nový rok v novém domě

No, vlastně... Nový dům je v podstatě rekonstruovaný starý dům a proces rekonstrukce ještě stále není u konce (a popravdě začínám mít trochu strach, jestli někdy vůbec u konce bude). Ale to je jedno, máme s sebou sice jen "pár švestek" v batohu a obytnou jednu místnost, pořád nás čeká pendlování vlakem do azylu k našim na severní Moravu a pak zase zpátky na tu jižní, ale jsme doma! V horním patře by se už asi taky dalo bydlet, ale místo schodů jsou díry bez zábradlí a žebřík, takže holkám - a tím pádem i nám dvěma - je tam vstup zakázán.

A nového toho je od Nového roku více. Za okny konečně sníh, který milosrdně přikryl všechen stavební binec na zahradě a totálně nadchnul naší Klárku (plus dneska od rána sněží, takže je beztak ve školce celá u vytržení, že už se dá bobovat). A v šuplíku Výpis z živnostenského rejstříku. Zatím je to pro mě jedna velká starost - musím pochopit a začít používat nějaký systém účetnictví (a tajně doufám, že vygoogluju program, který bude všechno počítat za mě), budu muset začít vypisovat faktury (se kterými zatím nemám vůbec žádnou zkušenost) a taky vyrazit do Brna vyřídit si sólo podnikatelský účet. Už dneska jsem si připadala trochu divně v papírnictví, když se mě paní ptala, jestli na účtenku k bublinkovým obálkám chci i razítko? Copak já vím, jestli tam musí být razítko?

Každopádně plán je jasný: po večerech nastudovat všechny tyhle formality, k tomu někdy v mezičase umýt všechno nádobí z kuchyně, které bylo rok a půl s hromadou myší (a myšinců) v boudě na zahradě a nastěhovat je do nové kuchyně a postupně se pustit do dalšího šití, abych zase zpátky naplnila můj před Vánoci dost probraný profil na Fleru. 

Ale nejtěžší úkol ze všech bude naplnit mé jediné letošní předsevzetí, které se s předchozími úkoly dost odporuje: VÍCE SPÁT :)

Přeji všem krásný nový rok 2016...



P.S.1 Zítra ochutnávka z naší zatím jediné obytné místnosti!
P.S.2 Náš dům je ten s krásnou zelenou popelnicí :))