Svrateckou hornatinou

Letošní léto si s Karlem dopřáváme poměrně dost sólo výletů. Je to moje poslední léto na mateřské, nepracovní, trochu šicí - bez toho by to nešlo :). A tak když jsou holky u jedné nebo druhé babičky, odtrhne mě muž od šicího stroje :), a jdem nebo jedem.


Objevili jsme tak kouzelnou galerii v totálně zapadlé (a krásné) vesničce kousek nad Doubravníkem. Galerie Z ruky v Křížovické staré stodole s vitrážovými okny. Uvnitř i kavárna, venku dřevěné jeviště a hlediště, kam se v srpnu snad vydáme s holkami na jedno z mnoha letních pohádkových představení.

Obilí na slunci žluté, ve stínu zelené

český les dneška - vlevo listnatý, vpravo (suchý) jehličnatý

Více letos jezdím na kole, dokonce i sama. Návod jak zalepit duši na youtube zkouknutý, v praxi zatím naštěstí nevyužito. Tišnovsko je neskutečně vděčné. Členitá krajina, letos ani ne tak vyprahlá jako v loňských letech. Nikde nikdo a všude krásně.

Fotky z cyklovýletu do Lysic na zámek a přes Sýkoř zpátky (a večer koncert Zrní).

Na kole s námi jezdí i holky - jen je třeba je trochu uplácet slíbeným smažákem, koupalištěm v cíli nebo nocováním na zahradě u kamarádů. Je to často dost psychicky náročné (hlavně pod kopcem), ale pak nám oběma vyrazí dech, když jedou půl dne v lijáku a ani nemeknou. Klobouk dolů...

Tři červnové víkendy

V červnu se pořád něco dělo.

Jeden víkend jsme sbalili batohy a vyrazili s kamarády a jejich dětmi kousek za Tišnov, na čundr. Po cestě koupačky, noc v zatopeném lomu, na ohni špekáčky a několik bouřek, které nás minuly jen o fous. Ranní probuzení hlasitým a družným pánem (naštěstí i sympatickým), který se vracel z vesnické zábavy. Ranní čaj s příchutí špekáčku :). Sára napůl v kočárku, napůl pěšky. Klárčin sjezd svahem. A oběd v podobě tyčinek, brambůrků a bezovky na Šárce. Moc dobře bylo.

Další víkend jsme nechali Sáru u babičky a vyrazili se staršíma holkama na vodu. Na dolní Lužnici - začátek v Táboře. Báli jsme se, že by to Sára ještě dva celé dny v lodi neuseděla. Já měla za úkol naučit se loď kormidlovat, což mi způsobovalo neskutečný stres. Naše stařičké vzducholodě tři porcelány uprostřed věčně neuvezou. Musím se pochválit, po pár hodinách jsem dokonce nalodila do své lodě Klárku a sjely jsme i pár jezů. Měli jsme kapku chladnější počasí, zato ale počet vodáků nebyl vyšší než příjemný, v kempu poloprázdno (a kempovné vybírané přímo z auta). Večer nostalgický kotlíkářký večírek v hospůdce s x kytarami, ukulelem a foukací harmonikou. Konec v Bechyni, která mě nadchla. Retro vlak.

S dvěma staršími dětmi měla tahle minidovolená úplně jiný náboj, člověk nemusel mít oči všude a zrelaxoval. Ale ty Sářiny hlášky a roztomilosti nám chyběly, ne, že ne..

Jeden prodloužený víkend jsme strávili s našima v šedesát let starých retro chatičkách na horním toku Odry. Chatky patří taťkově zaměstnavateli a s dětmi (a dalšími dětmi) je tenhle typ dovolené nad zlato. O dětech skoro nevíte, venku hřiště, bazén, pinponk. Snídaně, obědy a večeře na terase, čerstvé třešně, paráda.


Jen ty batohy by za mě mohl balit a vybalovat někdo jiný :)

Máma a já

Prázdninové šití je u mě zatím hodně relaxační. Díky holkám u babiček se mi celkem daří stíhat zakázkové šití (jen s tím focením a vystavováním je to horší), ve volných chvílích jsem si ušila i pár oblečků pro sebe (a tam je to s focením a vystavováním ještě horší). Nebo šiju, co se mi zrovna chce. To je vůbec největší paráda. A pak taky krabice se zašíváním a vyspravováním oblečení, co na mě čeká už hodně dlouho a je skoro bezedná..

Prokládám audio i video pořady Adama Gebriana o české (a místy slovenské) architektuře. Jak to, že jsem je - stokrát díky Helči - objevila až teď? Ani zahradní architekturu nezanedbávám: BBC pořad Garden Rescue je pro mě skvělým večerním relaxem. Konečně něco, co mě hodně baví a není jiná možnost než sledovat v originále. Mám pocit, že má angličtina po těch x letech nepoužívání mizí v dáli, tak teď aspoň přes ten poslech..

....

Kabelky pro malé slečny jsem měla v hlavě už dlouho. Každou chvíli potkávám holčičky s pidikabelkami, tak mě napadlo, že kdyby jim kabelka ladila k té mámině, možná by to každý den dělalo radost oběma dvěma.

K dostání tady..

Terezka má šest

Přesně dnes, za hodinu ..

Každý rok několikrát, o každých narozeninách holek, si znovu prožiju náš čas v porodních sálech. Snažím se si vybavit, co se právě teď před x lety dělo. U Terezky jako jediné jsme do poslední chvíle oba netušili, jestli bude kluk nebo holka (u Klárky i Sáry se dříve nebo později někdo ze zdravotníků prořekl).

Pamatuju si, jak mě porodní asistentka hned začala utěšovat, že má taky doma dvě holky a že to je vlastně fajn. Není to fajn, je to skvělé! A ještě lepší je mít je rovnou tři..

Terezčinu vytrvalost a houževnatost by jí mohl kdekdo závidět. Na všechno potřebuje svůj čas a opovažte se jí nutit bruslit, když jí tuto zimu nejvíc vyhovuje válet se po ledě s kamarády ze školky. Nebo jezdit na kole, když je letos tak skvěle na pískovišti. Velmi hlasitě :-) vám na to sdělí svůj názor.

Když ale na kolo sedne (loni v květnu) a rozjede se, už ji nesundáte. A ujede přes dvě stě kilometrů během týdne (loni v červenci). A když se letos v zimě rozjezdila na bruslích, každý den jsme jí museli vysvětlovat, proč zrovna dnes nemůžeme jít na kluziště.  O kolečkových bruslích ani nemluvím.

Co se týká zářijového nástupu do školy, jsme zrovna ve fázi, že nejlépe je ve školce. Rozhodně po domě nenosí aktovku a každý den nekontroluje penál, jestli v něm je opravdu vše. Nechce se jí. Jediný světlý bod je vidina Klárčiny paní učitelky. A já jen doufám, že ji nejpozději první zářijový týden začne škola bavit, protože jinak bude neveselo..

Je to neskutečná malířka s nevyčerpatelnou zásobou nápadů. Nenechá nás vyhodit nic, z čeho se dá něco vyrobit. A opravdu to vyrobí. Nůžky, lepidlo a pastelky musí být neustále na dosah. Ale pozor, nesnažte se jí namluvit, že je krásný obrázek, který se jí nepovedl. Její kritické oko všechno pozná. Když po mě chce namalovat delfína, protože ho neumí, a mě se místo něj povede spíše žralok (po mě malířský talent rozhodně nemá), řekne jen "mamí, to není delfín.." a přimaluje mu někde dva tahy tužkou. A on opravu začne vypadat jako delfín.

Maluje teď mořské panny, Sáře slepila knihu s vlastnoručně namalovanými zvířátky a taky nám všem pěti udělala portrét. Každému namalovala něco charakteristického, podle čeho opravdu jdeme poznat. Rodinné foto pro srovnání zatím nemáme, ale kdo nás jen trochu zná, pozná. a kdo potřebuje nápovědu, kuk tady (jen Sára tam ještě nemá dlouhé vlasy).

Tak všechno nejlepší!

Klárka

Terezka s pramínkem ofiny, který jsme loni kvůli žvýkačce museli
ustřihnout a s chybějícím zubem. Trochu mi připomíná Malou čarodějnici.

Sářiny bílé vlasy "v copíčcích!

já

No a bezkonkurenční afro Karel - ten by si to snad mohl dát i na občanku

A na závěr jedna ryze letní a barevně  sladěná mořská panna:

Naměkko

Závěr letošního školního roku byl opět hektický. Milion papírů k vyřízení, infoschůzek, tuny věcí (a výkresů!) donesených ze školy a školky, tři víkendy za sebou pryč (a s tím spojené nekonečné balení a vybalování), šití naslibovaných zakázek, Terezčiny narozeniny a do toho všeho nekonečná touha holek trávit každé odpoledne na koupališti. Spát jsme chodili v deset, všichni. Odpoledne nespal nikdo, jen já:)

Aby nemocí letos nebylo málo, dostihla nás pátá nemoc (vyrážka úplně všude) a antibiotika a speciální dietu vyfasoval i pes.

Letošní červen byl pro nás navíc zlomový:

Sáře končí domácí pohodička, po prázdninách nastupuje do školky. (Těší se až kam a pravidelně ráno chce ve školce zůstávat - uvidíme jak dlouho ji to v září vydrží..).

Klárčina moc hodná a oblíbená paní učitelka bude příští rok učit prvňáčky (nejspíše naší Terezku - juchů), takže rozdávání vysvědčení se neobešlo bez slz. Naštěstí jsem čekala venku před školou, bulela bych taky. Takovéto zlaté učitele by měli ve školství na rukou nosit. Příští rok přebírá Klárčinu třídu pan učitel..

Terezka se loučila ve školce, po prázdninách jde (už?!?) do první třídy. Její kamarádi i značka ve školce čekají na Sáru. Bohužel ji tam v září bude čekat jen jedna ze dvou paní učitelek, ta druhá odchází učit jinam. A tady jsem si ve školkové  šatně pobrečela i já. Na tuhle učitelskou sehranou dvojku jsme zvyklí už šest let a spoustu jsme toho s nimi zažili.


Ve školkové i školní třídě máme moc fajn rodiče, kteří jsou ochotni vložit svůj čas a energii do zorganizování společného dárku (poukázky:)). Jsem za to moc vděčná. Nesli jsme proto jen všem paňčelkám symbolicky Sonnentor čajík, který mě okouzlil svým názvem Prázdninové osvěžení. S šitím dárků jsem se letos rozloučila - nebylo kdy.

No, ale když jsem pak ráno ve školkové šatně nasála tu smutnou atmosféru, nedalo mi to, sedla jsem ke stroji a rychle spíchla dvě nákupní tašky.

Došila jsem je taktak, abych je stihla předat, to bych asi nebyla já. Radost byla veliká a moje taky - den byl hned o kousek lepší.

Nemám ráda konce a všechno to moc prožívám. Na druhou stranu, bez konců by nebyly nové začátky, tak snad nás příští rok mile překvapí..

Kabelka na míru

Do větších experimentů co se týče střihu kabelek se na zakázku už nepouštím - přeci jen nejsem švadlena. Když se ale zadání od mých totes kabelek liší jen rozměry a vnější kapsou na zip, ráda souhlasím.

Tentokrát jsem si trochu zavařila mozek s přepočítáváním velikostí jednotlivých dílů tak, aby výsledkem byl požadovaný rozměr. Nesedělo mi to a nesedělo, dokonce jsem si po letech udělala papírový střih a zkušebně šila ze starého prostěradla.

Dno totiž mělo být široké, 15 krát 31 centimetrů. Takže díly kabelky nejsou obdélníky, ale lichoběžníky. Zakopaný pes byl vykopán a kabelka je na světě.

Cheesecake

U nás doma nejoblíbenější dort - vláčný, osvěžující, nejlépe zasypaný hromadou čerstvého ovoce. A úžasně rychlý - jen je potřeba počítat jeden den navíc na výrobu domácí lučiny a ideálně i jeden den na odležení. Začátkem léta máme hned dva oslavence a letos se nám jahod bohatě urodilo, takže náš letošní první (a rozhodně ne poslední) cheesecake už čeká v ledničce.

Původní recept mám už ani nevím odkud, ale v průběhu let jsem si jej dost upravila, takže už je to asi jedno. Nejvíce mi dala zabrat náhrada za sýr Philadelphia, který by v origo dortu měl být, u nás ale nejde moc sehnat. Tvaroh, ricottu i ostatní náhražky jsem zavrhla, nejvěrnější cheesecake chuť má podle mých dosavadních pokusů směs domácí a kupované lučiny.

Suroviny:

200 g Bebe sušenek kakaových

100 rozpuštěného másla

500 g domácí Lučiny (Dva pětisetgramové opravdické bílé jogurty, ideálně smetanové, smíchat s lžičkou soli a nechat 24 hodin v cedníku vyloženém plátnem okapat. Pod cedník dám misku a svrchu zatížím sáčkem naplněným hrníčkem vody a zavázaným gumičkou - lépe a rychleji sýr okape.)

100 g kupované Lučiny

250 g moučkového cukru

3 celá vejce a 1 žloutek

1 zakysaná smetana s jednou lžičkou cukru moučka (a někdy i se dvěma lžícemi citrónové šťávy - pokud nemám nahoru čerstvé ovoce) - dává se až nakonec, po upečení


Postup:

Sušenky v mixéru nadrtím, smíchám s rozpuštěným máslem a skleničkou udusám na dno pečícím papírem vyložené (dno i boky) dortové formy. Forma má průměr 21 cm.

Zapnu troubu na 160 stupňů.

Obě Lučiny rozetřu v robotu při střední rychlosti dohladka, přidám cukr, znovu dohladka, pak po jednom přidávám vejce a pořád snižuji rychlost. Nakonec přijde žloutek, to už míchám opravdu pomalu.

Hmotu naliji na sušenkový základ, nechám 5 minut odpočinout.

Vložím do dobře vyhřáté trouby, peču 40 - 50 minut, někdy i déle, ne ale více jak hodinu. Pečení končí ve chvíli, kdy poklepem na bok formy shledám, že se těsto chvěje podobně jako želé.

Důležité je po dopečení dort z trouby nevyndávat, jen pootevřít dvířka a nechat (klidně i dvě hodiny) pomalu vychládat.

Pak nechat do druhého dne v lednici.

Nakonec smíchám zakysanou smetanu s cukrem (a někdy i citrónovou šťávou) a potřu dort po vršku, ozdobím.


Zdobím různě, podle momentální nálady a nápadu, většinou dost jednoduše, jako letos hromadou ovoce.

V zimě v zimních tóněch pro naše říjnové oslavenkyně (rozpustím dobrou mléčnou čokoládu a naliji ji do zvířecích formiček z IKEA, nechám ztuhnout v ledničce):

A loňská malinová verze:

Lentilková verze..
(doporučuji sypat lentilky až těsně před servírováním na stůl - barvivo se rychle rozpíjí)

Někdy ještě sypu sítkem kakao přes papír vystřižený do určitého tvaru: největší úspěch v době Hello Kitty šílenství měla asi takto vytvořená kočičí hlava s vystřiženýma očima a fousky (tam se kakao prosype, chápete mě, že jo?), doplněná opravdickou růžovou mašlí.


Tak a teď ještě doladit to domácí frappé, naladit děti a odpolední pohodička ve stínu naší (punkové) zahrady je zaručena..