Za rytíři pod Blaník!

Pomalu začínáme plánovat letošní dovolenou. Pojedeme do Jizerských hor a laťku máme vzhledem k loňské vydařené dovolené dost vysoko. 

Loni jsme moc neplánovali, na prvním místě byla rekonstrukce, dny mužovy dovolené byly téměř vyčerpány a naše organizační a plánovací aktivita taky. Vzmohli jsme se jen na půjčení auta od babičky s dědou (na plánování naší každoroční cesty vlakem už jsme fakt neměli morál) a výjezd na slepo směrem na západ. Původní alespoň mlhavý plán byl zastavit se na Blaníku a pokračovat až do středních Čech, už vlastně ani nevím přesně kam. Každopádně hned první zastávka (na oběd:)) ve Vlašimi a prvních pár letáčků z infocentra nás přesvědčili, že tady prostě musíme zůstat. A pokud chcete slyšet, co nás v tom kraji tak nadchlo a proč jsem už skoro rok chodící reklama na dovolenou (nebo alespoň prodloužený víkend) právě tam, čtěte dále. 

Hned po obědě (mimochodem mňamózním, v zámecké restauraci) jsme vyrazili do Vlašimského zámeckého parku. Prohlídky interiérů prozatím vynecháváme, holky by nebavily a my s mužem si je taky nijak extra neužíváme. Vytipovali jsme si asi pět kilometrů dlouhou trasu, kde měly být i různé atrakce pro děti. A koukali jsme. Nádherně udržovaný obrovský park v romantickém stylu (jehož součástí jsou na první pohled dost nepatřičné stavby - napodobenina hradu, altánek v asijském stylu) uchvátil nás dva. Všemožné prolízačky svou myšlenkou většinou nějak naučné a propojené s infocedulemi bavily zase holky.  Vyzkoušely si jak je těžké vylézt z mravkolví pasti, jako torpéda probíhaly hmyzími chodbami sestavenými z větví, nadšeně poznávaly ryby, motýly a pavouky. A zkoušely jejich sítě. A spoustu dalšího, jen se mi ten den nechtělo moc fotit. Strávili jsme tam celé odpoledne a byli rádi, že jsme se rozhodli tady zůstat.

Druhý den jsme dojeli k Domu přírody pod Blaníkem. Ten mě, musím říct, po návštěvě Domu přírody Poodří, který je nádherný, trochu zklamal. Ani z něj nemám žádné fotky. Pát zajímavých věcí a aktivit pro děti tam bylo, ale nějak jsem toho asi čekala více.

O to víc se mi pak líbil výstup na Blaník, který Klárka díky všem těm provlíkadlům, ukázkám kroků zvířat, rozpětí křídel a dokonce jednomu hudebnímu nástroji ušla jako nic. Tehdy dvouletá Terezka se vezla v kočáru, trochu nám ten den pršelo. Ale všechny ty blbůstky po cestě to vynahradily.

A odpoledne byla odměna za dopolední tůru - snad největší volně přístupné dětské hřiště, které jsem kdy viděla. Ve Zruči nad Sázavou. A jeho součástí bylo lákadlo největší - obří betonová kuličkodráha. No viděli jste někdy něco podobného? Vyhráli jsme si všichni, asi jsme hračičky nebo co. Mít něco takového doma v Tišnově, tak asi nechodíme nikam jinam...

Další den dopoledne jsme si prošli Zruč nad Sázavou a využili k tomu moderní šipkovanou - questing. Předtím jsem o téhle "hře" nikdy neslyšela, přišla mi ale geniální. Vytiskli jsme si trasu s mapou i popisem trasy a šli. Na každé zastávce byla pro děti otázka, odpovědi se zapisovaly do křížovky. Trasa byla popsána ve verších a kam se má pokračovat bylo krom mapy popsáno i slovy. Klárku to hrozně bavilo a jediné, co se trochu styděla, bylo pošeptat tajenku paní v infocentru. To byla totiž podmínka získání pokladu. Neumím si představit, že bychom se takhle (bez bolení nožiček a podobně) prošli bez questingu nějakým městem. Navíc poslední zastávka byla u kuličkodráhy :)

Po obědě jsme si v infocentru za drobný poplatek vyzvedli klíče od zámeckého "příkopu", kde město nechalo vytvořit úžasné hřiště ve stylu výchovy malého rytíře. Klárka se na téhle zábavně naučné stezce rytíře Miloty Kolowrata držela spíše zpátky, oproti tomu tehdy čerstvě dvouletá Terezka se do všeho vrhala neohroženě a po hlavě, až moc... 

Neznám asi dítě, které by nerado chodilo do ZOO. I v tak malém městečku jako je Vlašim jsme jednu ZOO našli. Jedná se o takzvanou Parazoo neboli Záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Na malém prostoru je vybudována velká nádrž pro vydry s prosklenou stěnou, rybník pro vodní ptactvo a želvy, voliéry pro sovy a dravce s různými zraněními. A mezitím vším zase další a další provlíkadla, otáčedla, puzzle, razítka na otiskování stop zvířat v písku, prolézačky a nevím už co ještě všechno..

Moc se nám na obrázku v jednom infoletáku líbila krásně a moderně opravená budova bývalé fary v Hulicích. Uvnitř je muzeum včel a celé to stojí za to. My s mužem obdivovali vydařenou rekonstrukci, dřevěné stropy, okna, schody, prostě všechno. A holky prozkoumaly úly zevnitř, v průchodu z pláství poslechly bzučení včel, hádaly, ve které nádobě voní med. V místnosti, kde se dalo shlédnout několik zajímavých filmů je ale místo filmů zaujaly spíše volně přesouvatelné židle, ze kterých hned začaly stavět bludiště. A na zpáteční cestu domů jsme si koupili medové gumové medvídky, takže ani v autě nikdo nemrčel a nekňoural, že je mu špáátněěě.

No prostě: nikdy bych si nemyslela, že mě bude bavit dovolená, která bude trvat jen čtyři dny, bude v (kromě Blaníku) celkem nevýrazné krajině a bez celodenních pěších výletů. Ale jo. Jsem asi mírně ujetá a hrozně mě štve, že když jsem byla malá, žádné takovéhle vymoženosti pro děti nebyly. O to více si je užívám teď. A když někdo umí všechny tyto aktivity propojit, udělá je s citem, navíc i naučně a vůbec ne tak nějak vykřičeně a po americku, to si to pak s dětma umím opravdu užít.

Kdybych náhodou někoho na Podblanicko nalákala, koukněte sem a sem. K vidění je tam toho totiž ještě daleko více. Třeba Království panenek nebo letos nově otevřené Vodácké muzeum. A užijte si to...