My a potok Halda aneb Jak jde čas

Máme to tam rádi. Z Níhova do Říkonína, z vlakové zastávky na vlakovou zastávku. Nevede tam značená stezka, takže skoro nikdy skoro nikoho nepotkáme. Přes potok většinou nejsou lávky, což zaručuje pořádnou zábavičku - hlavně za vyšších stavů vody. Ve dvou třetinách je fajn hospoda - ranč - nebo v polovině úžasné ohniště. Což je zase záruka toho, že  já i holky budeme mít dobrou náladu - muž by vydržel klidně celý den o hladu, my ne.

Byli jsme tam v létě 2010 s Klárkou v mém břiše - v osmém měsíci těhotenství (velikost mého břicha mě na fotkách dost vyděsila - tohleže mě za pár týdnů čeká?!?). Pak na Silvestra 2011 s roční Klárkou v nosičce. Na podzim 2013 s tříměsíční Terezkou v kočáru jsme si užili trochu adrenalinu při vyšší vodě (ještěže má můj muž v těchto situacích mou bezmeznou důvěru). A letos v květnu s chroustem číslo tři obývajícím mé dvacetjedna týdnů staré břicho konečně bez kočáru i bez nosičky, za letního počasí a s úžasnými špízy opečenými na ohni.

Výlet to byl úžasný, energie na dlouhou dobu načerpána. Jen ty ranní starty a odpolední dobíhání na vlak musíme ještě dopilovat. 

Za měsíc tříletá Terezka ušla tak dvě třetiny cesty sama po svých, šikula malá to je...

Pět a půl letá Klárka byla natěšená na každý další brod a taky šplhání po všech čtyřech prudkým svahem kolem skály jménem Sochorka si užívala - že by geny?

Než se mokré dřevo rozhořelo a špízy upekly, zabavily se naše dvě vodnice po svém..

Krásné to bylo - příští rok zas :)