Mateřská a rodinná centra

Nejdříve trocha sebechvály v podobě polštářků, které jsem holkám sešila z rozstříhaného panelu s písmeny. Potřebovala jsem mírně roztřídit množství barev na panelu a zároveň zkrotit písmena tak, aby jich každá na svém polštáři měla alespoň pár ze svého jména. Celé jméno nešlo, abecedu jsem měla jen jednou. Přišel tak na řadu můj oblíbený patchwork a ještě oblíbenější patchwork na bílém podkladu, který podle mě všechno tak nějak zklidní, zvýrazní a zarámuje.


A pak taky trocha další sebechvály, tentokrát trochu osobnější (nemůžu si dnes nějak pomoct).

Dnes jsem totiž překonala hned dva z mých dlouhodobých bloků. Po několika týdnech odkládání a přemlouvání sebe sama jsem vyrazila do našeho rodinného centra. A hned na Zpívánky, aby těch stresů nebylo málo.

Abych obojí vysvětlila, z podobně koncipovaných organizovaných zábav pro děti mám děs v očích od doby, co jsem (před skoro pěti lety!!) absolvovala deset lekcí plavání s tehdy roční Klárkou. Studená voda, téměř celou dobu řvoucí dítě a do toho ta přiblblá říkadla, která jsem byla v kruhu evidentně nadšených matek nucená říkat. Děs běs. Asi jsme měli nějak smůlu na kurz, nebo prostě jen Klárka v té době nebyla na podobnou aktivitu stavěná. Zážitek to byl otřesný a nechuť ho opakovat velká.

Tišnovské rodinné centrum je ale vyhlášené, všichni jsou spokojeni, dostali od města nádherně opravenou vilku v krásné ulici, prostě samá pozitiva. Když byly Klárce asi dva, odhodlala jsem se to zkusit. Jenomže nám nějak nevyhovovaly začátky všech těch Kulíšků, Broučků a podobně. Start v devět ráno byl pro mě jako "sovu" a Klárku budící se mezi osmou a devátou nerealizovatelný. Přece nebudu budit dítě o hodinu dříve než vstává a ochuzovat sebe o svou pomalou snídani a pohodové ráno. Navíc když se mi vlastně až tak nechtělo. S Terezkou už jsem byla ale opravdu odhodlaná začít - je o trochu akčnější, méně bojácná a hlavně ji moc vyhovuje společnost ostatních dětí. A na osmou vodíme Klárku do školky, takže proč ne. S naší táhnoucí se rekonstrukcí a přebýváním všude možně jen ne doma, to ale dlouho nešlo. No a když to letos už konečně šlo, zase jsem si našla nějaké ty výmluvy, to bych nebyla já. 

Jediné vhodné dopoledne, které by Terezku mohlo bavit, patřilo totiž Zpívánkám. A to mě stálo další odhodlávání, protože jednak to přesně zavánělo všemi těmi přiblblými básničkami a písničkami, jednak já a zpěv to je jedno velké trauma. Představa, že budu muset před někým cizím zpívat mě děsila i ve snech. Ostatní kroužky byly ale buď plné, nebo na ně byla Terezka už velká. Navíc zrovna ona po mě děs ze zpívání rozhodně nezdědila, zpívá pořád a všude. Bude ji to bavit.

A tak jsme dnes vyrazily.

A co že na to říkám? Byla jsem nadšená od začátku do konce, Terezka ještě víc. A naštvaná, že jsme začali tak pozdě, od září totiž pomašíruje Terezka do školky. Paní, která to celé vede, měla tak neskutečné množství energie, že jsem jí od ní nasála tak na týden dopředu. Celou organizaci zmákla s asi ročním klučinou batolícím se mezi námi naprosto bravurně. Ani jedna písnička nebyla dementní (nebo že bych za těch pět let už byla dementní já :)?), vyzkoušeli jsme snad všechny malé nástroje, které děti udrží ve svých pidirukou. A namalovali tulipány a pováleli se na míčích, i sebe samy dětem vychválily (zástěrkou byl nadcházející den matek) a když děti začaly vymýšlet blbosti a radši než bubnovat chtěly lézt na skluzavku, udělala se z klouzání a prolézání látkového tunelu písnička. Žádná křeč, spokojená Terezka, spokojená já.

A zpívat sama jsem nemusela - tenhle trapný traumatizující zvyk mají asi jen učitelky na základní škole.

Takže poučení zní: co můžeš udělat dnes, udělej opravdu dnes :)