Připravená?

Taška do porodnice je po dlouhém boji a sebepřesvědčování sbalena (jestli něco echt nesnáším, tak je to balení věcí).

Nezbytná toaletka do porodnice ušita (přece nebudu kovářova kobyla s toaletkou z IKEA :))

Břicho už pochoduje pěkný kus přede mnou - pěkně mě tenhle málo pohyblivý, ufuněný a rozbolavělý stav rozčiluje. Na druhou stranu jsem alespoň postupně přešla z fáze "doufám, že ještě prťous v břiše chvíli pobude" do fáze "ať už je venku!".

(Skoro) všechny banánové krabice v domě byly během soboty zlikvidovány - těch pár posledních už mě oproti počtu doteď příliš neznervózňuje. Dům až po tomhle víkendu konečně vypadá zabydleně. Detaily se můžou doladit časem. Uf.

Dětský pokoj - nebo alespoň jeho spodní část - jsme ze soboty na neděli pokřtili prvním přespáním holek, dokonce i s jejich kamarády Peťkou a Tomíkem. Nadšení obrovské, na tuto noc se těšily už rok a půl, kdy jsme jim to prvně slíbili.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Zbývá mi posledních pár dnů do předpokládaného termínu porodu. 

Zbývá mi několik nedošitých zakázek, dvě nejurgentnější se pokusím ještě splnit. Ostatní mě (moc a moc děkuji) několikrát ujišťovali, že nespěchají. I tihle dva mě ujišťovali, ale to mi prostě nedá..

A zbývá mi ušít několik posledních věcí pro miminko z plánovaného seznamu. 

Kdybych ale dvoje zakázkové ani svoje šití nestihla, svět by se nezbořil. Tak nějak jsem smířená s tím, že jsem zase nechala dost věcí na poslední chvíli a že když nebudou, svět se nezboří a všichni to snad pochopí. Důležité teď nejspíše je být v klidu, čekat a hodně spát.

---------------------------------------------------------------------------------------------

V mnoha ohledech tedy připravená jsem.

Moc ale netuším z čeho vychází předpoklad většiny lidí, že třetího porodu se žena bojí  méně než těch předchozích dvou, že už je ostřílená, skoro profi rodička. Bojím se stejně. A vlastně možná i více. Někdy je prostě lepší nevědět, do čeho člověk jde.

Bojím se organizační části (na půjčení auta a hlídání holek jsme domluveni na několika frontách, přesto vprostřed noci člověk nikdy neví jak to dopadne), délky celé akce (předchozí dvě úplně krátké nebyly), její intenzity, omdlívací fáze po jejím skončení a nejvíce asi toho, abychom z toho všeho všichni vyšli zdrávi. Zrovna tato obava se asi s věkem stupňuje. 

Taky se ale hrozně moc těším. Protože když člověk všechny tyhle strachy překoná (a ono ani takovému poseroutkovi jako jsem já nakonec nic jiného nezbude) a všechno dobře dopadne, odměna za to všechno je ničím nepřekonatelná. 

Asi je to se všemi těmi strachy na světě dobře vymyšleno..