sobota 20. srpna 2022

Jižní Tyrolsko - část první

 

Každý rok v létě trávíme s mužem pár dnů sami na kole, zatímco holky si užívají prázdnin u babičky a dědy. Většinou jezdíme sbalení do cyklobrašen na pár dnů na Vysočinu a i přes každoroční pravidelnou hádku (většinou o úplnou blbost), si to nemůžeme vynachválit. Moc nám prospívá někdy řešit jen sami sebe navzájem. 


Letos jsme vyrazili trochu dále - vlakem do Rakouského Lienze, odtud na kole přes italské Jižní Tyrolsko a přes průsmyk Brenner do Innsbrucku (s odbočkou na dvoudenní trek v Sextenských Dolomitech). A trochu se bojím, že jsme tím navázali na naše cestování po světě před tím, než jsme měli děti, a že už se zase do zahraničí budeme chtít vracet častěji - klidně příště i s dětmi.


Den první - sobota


Lienz - Ainet - Isel Feldner Katarakt - Ainet

40 km, 250 m převýšení


Navzdory trochu problematickému kupování lístků na vlak (hlavně kvůli komplikovanému systému rezervací míst pro kola) jsme do Lienze dorazili se čtyřmi přestupy úplně bez komplikací. Obdivujeme obrovské stání na kola na všech nádražích, výtahy, čisto - Rakouské dráhy u nás mají velké plus. Přesouváme se proti proudu řeky Isel do vodáckého kempu v Ainetu. Ještě stíháme nalehko vyjet okouknout peřej Feldner Katarakt, kterou si Karel nestihl prohlédnout před třemi týdny, když tady byl na kajaku. Zpáteční cestu zvládám závratnou rychlostí - může za to černý mrak a rychle se blížící tma. To na mě funguje. Asi jsem pořád zamilovaná, jinak vůbec nechápu jak jsem se k takovému výletu v osm večer mohla nechat přemluvit. Z vlaku jsme vystupovali v sedm večer, i tak jsme ten večer stihli ještě ujet 40 km.





Den druhý - neděle


 Ainet - Endstalhutte ve Val Fiscalina 

70 km, 1000 m převýšení


Sjeli jsme kolem Iselu zpět do Lienzu a proti proudu řeky Drávy (a jejího přítoku) jsme vystoupali až k chatě Endstalhutte pod hřebenem Sextenských Dolomit. Krajina se od Lienzu směrem nahoru příjemně proměňuje, cyklostezka stoupá většinou jen mírně, jede se příjemně. V protisměru (po proudu řeky) potkáváme hodně cyklistů, většinu z nich na elektrokolech. Je neděle, obchody jsou proto v celém Rakousku zavřené, k obědu si vaříme těstoviny s omáčkou a masem. Doma bych asi ohrnula nos, tady si pomlaskávám a užívám si příliv nové energie. 

Hory se přibližují, přejíždíme přes italskou hranici. Báli jsme se, že cyklostezky v Itálii nebudou tak krásně upravené a dokonale značené jako v Rakousku, ale jsou pořád stejně úžasné. Spousta odpočívadel se stolečky, krásný asfalt, 99 procent úplně mimo silnice, v každé vesnici a někdy i mimo vesnice je kašna nebo korýtko s tekoucí pitnou vodou - pro mě úplný zázrak. V horku totiž voda v lahvi rychle zteplá, na kole po Česku máme vždy několik lahví a v nich zteplalou vodu, není moc kde ji totiž doplňovat. Tady si pořád doplňujeme novou chladnou, paráda.

V městečku Innichen se odpojujeme od Drávy směrem na Sexten a Moos, stoupání je pořád víceméně příjemné. Prudší stoupání přichází až v úplném závěru za Moosem, začínám závidět elektrokolům, těžké brašny jsou v prudších stoupáních dost znát. Chata Endstallhutte je už za hranicemi národního parku Drei Zinnen. Máme štěstí, mají tu volno a můžeme přespat. Za 44 Euro pro jednoho máme luxusní postel na osmimístném (ten den ale úplně prázdném) pokoji i se snídaní. Večer ještě procházka k vodopádům nad chatou a obhlídka zítřejšího pěšího stoupání. Trasa vede v prudkém svahu, začínám se bát a říkám si, jestli mi ty Dolomity nestačí takhle zespoda. Usínám a těším se na snídani, na tak úžasné chatě totiž určitě mají i úžasnou snídani...







řeka Dráva (Drau)


Drávská cyklostezka a moje kolo sbalené na cesty :)


závěrečné stoupání


vjíždíme do národního parku Drei Zinnen - tyhle kýčovky jsme si pojmenovali jako "fotky na puzzle"


chata Endstalhutte



když si někdo vyhraje s takovými detaily jako je bočnice postele ve tvaru hor, chrochtám blahem


průzkum zítřejší trasy aneb zigzag v pozadí vlevo





Třetí den - pondělí 


Talschlushutte - Croda Fiscalina E. (2677 m n.m.) - Rifugio Lavaredo - Rifugio Auronzo - Rifugio Fonda-Savio - Lago di Misurina

28 km, 2300 m převýšení


Vstáváme brzy, balíme a jdeme si užít snídani. Marmelády, med a nutella ve skleničkách na stylovém dřevěném tácku, bílý jogurt ve Weck skleničkách, mrkvový džus a nejlepší croissant, který jsem zatím kdy jedla, mňam. Jak málo mi někdy stačí ke štěstí.

Kola s prázdnými brašnami přimkneme k sobě před chatou, snad tam na nás do zítra večer počkají. Všechny věci včetně vařiče, jídla na dva dny, stanu, karimatek a spacáků sbalíme do krosen a stoupáme poměrně ostře nahoru. Nejsme na trase sami, ale ostatních hikerů je tak akorát málo, abychom si navzájem nevadili. Všichni se přátelsky zdraví, podle pozdravu rozeznáváme Italy od Rakušanů a dalších. Asi ve dvou třetinách stoupání na náš nejvyšší bod Dolomit míjíme chatu s oslíky, slepicemi a hlasitým kohoutem - tady asi k snídani mívají míchaná vajíčka. Kochám se neuvěřitelnými výhledy, připadám si jako Alenka v říši divů, óchám a áchám a mobil s foťákem už ani nestíhám schovávat. Fotek bude milion, protože tahle krása prostě nejde nefotit. Na další chatě necháváme batohy a jen s mobilem a peněženkou vybíháme zdolat asi půl hodinku vzdálený vrchol. Za mě je to dost odvážné, takový batoh se přece leckomu může hodit, za Karla je to prý v pohodě, kdo by se s tak těžkými batohy tahal. Měl naštěstí pravdu, batohy tam na nás v pořádku počkaly. 

Zákopy z první světové války, vojáky vykopané tunely a pozůstatky ostnatého drátu v nejnepřístupnějších místech. Běhá mi mráz po zádech, když si představím, jak tady v zákopu trávili zimu ve vybavení, které před sto lety bylo dostupné.

Opouštíme turisticky aktivnější oblast, už potkáváme jen ojedinělé turisty. Obědváme na lavičce u jezera, užíváme si svěží zeleně visutých údolí uprostřed bílých skalních hřbetů. Kolem pískají svišti.
Pak svižně projdeme nejrušnější oblastí, kde na široké turistické dálnici kolem parkoviště Auronzo proudí davy lidí, za ní bude následovat náš manželský teambuilding.

Trasa se v mapě netváří jako ferrata, nicméně jde o úzký chodníček po skalní římse, místy s železnými řetězy, v jednom úseku s žebříky. Nadávám sobě, že jsem mapu pořádně neprozkoumala, nadávám Karlovi, odmítám jít, chci se vracet. Pode mnou je  kolmý sráz, já jsem strachem bez sebe. Karel to se mnou naštěstí psychologicky celkem zvládá, nenadává, povzbuzuje, krmí mě, jistí mě, radí kam dát nohu. Od jisté chvíle už jít zpátky nemá cenu, já se jen soustředím, abych se úplně neblokla, pohled dolů si zakážu. Římsa se zdá nekonečná, jdeme ji přes dvě hodiny. 

Přežila jsem - bez infarktu a hlavně bez uklouznutí, které mi moje bujná fantazie neustále podsouvala. Ani jsem Karlovi snad moc nenadávala, už si to vlastně radši ani moc nepamatuju.

Ještě poslední výšvih na chatu Fonda-Savio a pak už jen sejít dolů do kempu Lago di Misurina, kde nás čeká kamarádka Markéta. V její obytné dodávce strávíme večerní bouřku, všechno důležité si povykládáme (dlouho jsme se neviděli), a tak nám vůbec nevadí, že v kempu je plno a my si musíme postavit stan na parkovišti. Jsme v Itálii a malé věci tady evidentně nikdo neřeší. 



















Vlevo asi ve třetině štítu je vidět "TA" skalní římsa

Římsa stále za mnou





Den čtvrtý - úterý


pěšky: z Lago di Misurina údolím Rienzy na Driezinnenhutte, potom dolů k Endstalhutte 

20 km, 1100 m převýšení (+ 15 km kolo, sjezd do Toblachu)


Po snídani (ne moc dobré ovesné kaši ze sáčku zalité horkou vodou a výborným Markétiným zázvorovým čajem) vyrážíme s vyhlídkou poklidného stoupání údolím řeky Rienzy a potom poklidného klesání zpět ke kolům. Masiv Drei Zinnen (Tre cime) obcházíme dnes z druhé strany než včera. Mapu jsem prostudovala, žebříky na trase nenalezeny :) První část kolem přítoku Rienzy nám krajinou  s úzkými a vysokými smrky trochu připomíná Britskou Kolumbii v Kanadě, kde jsme před lety byli. Turisté nikde, Karel si dá otužovací koupel pod vodopádem (a zrovna jeden jediný na tomto úseku projde). 

Znovu óchat začínáme nad pramenem Rienzy, kdy vykouknou Drei Zinnen v plné kráse. Fotím sviště, kteří jsou tady na turisty evidentně zvyklí a skoro se nebojí. Dolů scházíme za zvuků zvonců stáda krav, s úchvatnými výhledy - jak jinak, kavčaty nad námi a černými mraky za námi. Déšť se nám ale nakonec zázrakem vyhne. 

Stehna při sestupu dostanou pořádně zabrat, ještě nás ale čeká sjezd na kolech zpátky k Drávě do Toblachu. Moc si neumím představit, že moje nohy ještě dnes donutím dělat jakýkoli pohyb.

Kola čekají na svém místě, uf, obsah batohů přebalíme do brašen, můj batoh do Karlova a k tomu stan, to přigumicukovat na Karlův nosič a frčíme z kopce dolů. Nohy jako zázrakem přestanou bolet, na kole asi pracují jiné svaly. Neustále se ohlížíme na štíty za námi, naposled fotíme bílé skály. Ještěže jsem se nespokojila s pohledem na ně zespoda z cyklostezky, vydrápat se nahoru rozhodně stálo za to ...

































Tahle cedule nás dost pobavila...








Jeden ze štítů je vrchol Croda Fiscalina, kde jsme včera byli







pondělí 18. července 2022

Trutnov a okolí 2022


Týden s našima, ségrou, Tomem, malým Fráňou a Tomovými rodiči na pronajaté chalupě ve Lhotě u Trutnova. Nad chalupou traily pro horská kola Trutnov trails, kam nám Karel každé ráno na chvíli zmizel, aby se spokojeně vrátil přímo na snídani a my tak měli dost času na naše pomalá dovolenková rána. Já si tentokrát na traily netroufla.


Cestou tam jsme se zastavili v Safari parku Dvůr Králové - holky byly nadšené z jízdy safari truckem, já byla nadšená úplně ze všeho. ZOO je jen africká, což mi připadá skvělé, člověk v té zvěři pak nemá takový guláš. Navíc se tam hodně snaží, aby si člověk jako v Africe opravdu připadal - včetně košů na odpadky, hudby, toalet, jídla a často i obsluhy. Jedli jsme grilovaný banán a africké fazole od opravdického Keňana v improvizované a krásně vymalované africké vesnici, mňam. Za mě zatím nejlepší ZOO, kde jsme byli, předčila i Lešnou. A to nás v průchozí ptačí voliéře málem sežrala perlička!





Díky skvělému seznamu tipů od majitele chalupy jsme procházkou přes parádní Jestřebí boudu Českých turistů a dvě rozhledny došli do rodiště bratrů Čapků Malých Svatoňovic. S celým osazenstvem chalupy. Mají tam parádní stylovou kavárnu Dášeňka - s Dášeňkou na každé židli. A na takovéhle blbůstky, na ty já jsem. Po několika letech (jak to?) jsem si dala hustou výbornou lžičkovou čokoládu. A ukořistili jsme skvělý suvenýr - razítko na sušenky s Dášeňkou, no nekupte to.




I do Adršpachu a Teplických skal jsme zajeli, díky chladnějšímu počasí tam ani nebylo tak přeplněno jak jsme čekali. Prošli jsme obě skalní města, Sára získává metál - dva dny po sobě ušla kolem patnácti kilometrů. Nadchla nás hlavně Vlčí rokle, pořád dokola jsme áchali nad tou "zahrádkou" všude kolem. Holky měly ten den dost hádavou a mrčivou a Karel sliboval, že už s námi nikdy nikam nepůjde. Většinou mám tyhle stavy já. 




V úterý jsme vyrazili do Krkonoš na Herní krajinu Pecka. Šli jsme pěšky z Velké Úpy až nahoru na Portášovy boudy, stezkou horských nosičů, skoro 500 metrů převýšení. Holky celkem bez řečí šlapaly, hřiště jako cíl je prostě geniální. Doporučuje deset rodičů z deseti. Dřevěná havěť alá prolézačky, skluzavky a kuličkodráha v jednom jsou moc vydařené, jen díky lanovce tam bylo více lidí než jsme v horách zvyklí. Ale i tak: více takovýchto originálních hřišť, prosím.




Ve středu holky s našima, já s Karlem na kole z Trutnova do Broumova. No jako:  moc hezkou krajinu tam mají, ale rovinku tam člověk moc nenajde. Nejdříve mě Karel psychicky nadrtil jízdou po červené turistické značce, abych si pak vymrčela alespoň cyklostezku přes hřeben Broumovských skal, která mě  definitivně psychicky odrovnala. Nahoru (po šutrech) tlačit, dolů (prudko a po šutrech) taky tlačit. Větší cyklo depresi jsem asi ještě neměla, kolo několikrát málem letělo do borůvčí. Na silnici mi vadí auta a v terénu terén, takže proč já vlastně na tom kole jezdím? Nepomohl (překvapivě) ani oběd ani nejlepší sport (kafe a dort) v kavárně v Broumově. Zpátky Karel na kole, já vlakem, více deprese už jsem neměla zapotřebí. Vlak naštěstí bral kola, nevím, co bych dělala, kdyby nebral. A průvodčí, který se nejapně ptal, proč nejedu na kole, měl obrovské štěstí, že jsem měla v sobě ten dort.




Čtvrtek byl odpočinkový, Klárka totiž lehla s teplotou. Já si dopoledne dala hřebenovou sólo kolo tůru pro borůvky a sama sobě se divila, že mě to dvouhodinové trhání fakt bavilo. Ano, čtete dobře, jela jsem na kole. Potřebovala jsme se s ním usmířit - a povedlo se. Večer jsem z nich upekla dva plechy parádních haferáků podle Peti Bududub. Než jsme uklohnili oběd, vyslali jsme na kolo Karla. A po obědě jsme na chalupě chvíli nechali Klárku samotnou a jeli se Sárou a Terezkou na kole do Trutnova. Jako město k bydlení nám přišel Trutnov parádní! A to stromové hřiště a kavárna ve Středisku volného času... To by ve svém městě chtěl mít určitě každý. Cestou zpátky trocha (dost!) letní spršky, ale pršelo moc krásně. Když si to člověk durch mokrý pořád říká, začne tomu i věřit. A Sára si zpívala...





V pátek nás pět a babička s dědou, na kolech z Úpice do České Skalice Babiččiným údolím. Necelých  dvacet  kilometrů. Na začátku jak jinak než opět hřiště - v Havlovicích. Krásné, s velkou nafukovací trampolínou a minigolfem. Zahráli jsme si a není to teda vůbec jednoduchý sport - zážitek velký. Mysleli jsme si, že holky nebudou o Boženině Babičce vůbec nic vědět, ale celkem nás strčily všechny tři do kapsy. Nestíhali jsme zírat. Osvětou dnešní minimládeže je totiž (minimálně v naší rodině) Hurvínek. Cachtačka pod Viktorčiným splavem - po nás se osmělily skoro všechny okolní děti. A v zámecké ratibořické zahradě jsme potkali stylovou paní na koni, která se nás ptala kudy se jede na Bělidlo. Holky oněměly a já vlastně taky - nebyla to náhodou kněžna Zaháňská?




V sobotu cestou domů zastávka na barokním Kuksu. Lidí jak much a holky zpočátku znuděné, naštěstí jsme ukořistili v Infocentru sešitek S pastelkami po barokním Kuksu. Tahle edice zábavných průvodců po českých hradech a zámcích je prostě skvělá, holky se hned chytly a už jsme hádali, která Braunova socha přestavuje kterou ctnost/neřest. Pokud s dětmi chodíte po památkách, doporučuji. A já si to pak večer pročetla taky. Až nám z té všudypřítomné symetrie šla hlava kolem.



Parádní to bylo, energie načerpána, psychické traumata zapomenuty, kolo vzato na milost, já a holky (Karlem) snad taky. Teď ještě pokusit se zachovat si alespoň část dovolenkového režimu i v dalších týdnech. Taky se vám na dovolené vždycky zdá, že přece užívat si každého dne půjde i v normálním životaběhu? A pár dnů po návratu vás to znovu všechno semele? Ale já se tentokrát nedám ...


neděle 30. ledna 2022

Slevy

 



Každý rok se tomu zuby nehty bráním, vždycky ale nakonec i na mě dojde. Pokaždé mi u toho totiž srdce krvácí... 

Některé kousky už mi v mé skladové skříňce leží příliš dlouho, některé tam až tak dlouho neleží, ale rozhodla jsem se je dělat trochu jinak -  upravit střih nebo mít jen omezený počet vzorů. Zkrátka je potřeba se někam vyvíjet a měnit, aby to bavilo mě i vás.

Proto jsem v průběhu minulého týdne na Fleru doplnila kategorii "Slevy", najdete ji na mém profilu v levé liště. Některé věci jsou zlevněné skoro o třetinu. Většinou jde o jeden jediný kus, který už v nabídce znovu nebude, až se prodá, bude prostě fuč. Loni v lednu zlevněné věci se prodaly všechny až na jednu dětskou kabelku.

Tak a teď je potřeba se soustředit na věci nové - mám několik krásných nových látek - snad se mi je podaří vám je sem vyfotit. Trochu poslední dobou experimentuji i s materiály. Během loňska mě uchvátil krásné lesklý a jemný bavlněný satén a nepromokavý polyester. Na podzim jsem přišla na chuť softshelu a teď mám jednu přenádhernou vlněnou látku. A v hlavě pár nových střihů - tak snad se těšíte stejně jako já.

Užívejte slev dokud jsou a čerstvému vánku zdar :)

čtvrtek 20. ledna 2022

Vánoce 2021

 


Advent byl pro nás podobně jako loni z velké části v karanténách nebo izolaci. Pro mě kvůli covidu celý prosinec bez chutí a vůní, což speciálně v tomhle čase trochu zamrzí. 

Každý rok z vánočních příprav něco stihnu lépe a něco vůbec. Letos jsem na můj vkus s předstihem stíhala dárky a díky holkám i adventní výzdobu. Poprvé jsem ozdobila i okna - z rychlého co dům dal nápadu vznikly kombinace sušených plevelů nasbíraných na podzim na kolejovém náspu, jmelí a jedlových větví nastrkané v plechových květináčcích a nerez formě na pečení. Výzdobu křídou za mě letos převzala Terezka a já nestíhala zírat - z toho dítěte něco bude. Pokoj si se Sárou taky krásně vyzdobili neskutečným množstvím papírových vloček. Už teď se těším na všechny jejich budoucí vánoční výzdoby. Klárka namalovala úžasné vánoční pohlednice, fotku jsem bohužel nestihla, posílali jsme opět na poslední chvíli.

Stromeček přes mé občasné snahy mít ho nazdobený v nějakém stylu, zdobíme vším možným, co jsme za ty roky nastřádali, vyrobili, dostali. Každá ozdoba má  svou konkrétní vzpomínku, takže design musí jít stranou.

Vůbec jsem letos neřešila úklid, krom toho běžného denního - naleštěná okna a čerstvě povlečené peřiny na Štědrý den mít nepotřebuji. Stresu je ale před Vánoci i tak nějak moc, letos pro mě stres vyvrcholil přímo na Štědrý den. Vejce letělo přes naší kuchyň . V novém roce se už ale určitě budu lépe ovládat :)

Protože nemáme televizi, koupili jsme si malý dataprojektor, a tak naše každoroční vánoční pohádkové večery letos probíhaly v domácím kině. Paráda a velká pohoda.

Sníh chvíli byl a pak zas nebyl, proto když zrovna byl, museli jsme toho rychle využít alespoň procházkou s klouzáním na zamrzlých kalužích. 

Objeli jsme oboje prarodiče, stihli i trochu polyžovat na Křemešníku a užili si hodinové loutkové divadlo i s hudebním doprovodem, osvětlovačem, vyrobenou loutkou draka a vlastním příběhem. Hrála Klárka, Terezka, Stelinka a Valentýnka. Za odměnu měly holky společný Silvestr - usnuly až kolem třetí ráno, uf.

Celé Vánoce jsme netrpělivě očekávali ségřina malého Ježíška, kterému se ale vůbec nechtělo ven. Narodil se až 4. ledna, ségra zaslouží metál za psychickou odolnost. A vyvážil trochu naší holčičí převahu -  po měsících odhadů pohlaví a jména se narodil František.







pátek 10. prosince 2021

Dnes anebo nikdy ...

 



Jsem si ráno řekla při pohledu z okna a na předpověď. Nastříhala jsem si látky na tři nové peněženky, ušila je a vyběhla je rychle cvaknout na zahradu. Mimo všechny dnešní plány, mimo všechno, co nestíhám.

 Protože plány počkají, ale sníh nejspíš ne.
























úterý 7. prosince 2021

Tři

 




aneb po třech letech společné focení.



***********

Ta s čerty v očích mě neustále nutí být ve střehu, předvídat její nápady a pak být neskutečně rychlá. Ta  s uměleckou duší mě naopak nutí hodně zpomalit, nadechnout, vydechnout a počkat na její vlastní pohodové životní tempo. A ta třetí mě nepřetržitě procvičuje v argumentaci a bojím se, že už nějakou dobu prohrávám. Na všechno má odpověď a já v nich trochu slyším samu sebe. 


***********


Jinak mě ale tyhlety focení jednou připraví o poslední nervy. Hodina příprav a přemlouvání, dvěstě znechucených obličejů (takové černé tričkááá?), pak milion grimas u focení. A po pěti minutách naschvály té nejmenší, kterou bych následujících několik minut nejradši roztrhla jak hada.

Ale co by pro těch pár fotek pro budoucí vzpomínky člověk neudělal. No, vlastně jsem zvědavá, za kolik let se po dnešním zážitku k takovémuto focení znovu přemluvím. Všichni fotografové, máte můj hluboký obdiv...


Tak schválně - uhodnete podle fotek, kdy nastal bod zlomu? (A kdy pak dokonce letěla krytka od foťáku?).