V karanténě

Uzavření škol holky kupodivu neslavily, spíše truchlily nad tím, že neuvidí kamarády. A co že jako budeme doma dělat?

Na to samé jsem se ptala i já. Tři děti doma všechny pohromadě, to díky škole a ochotně hlídacím babičkám obyčejně míváme jen po velmi omezenou dobu.

Zmatek, nuda (holky), deprese (já) i zděšení (taky já - při zjištění denní dávky domoškoly) nastal hned v prvních dnech. Pak se přidala ještě nemoc (raději nezjišťujeme jaká) putující po dětech a končící u mě. A nakonec, aby nebyla nuda, ještě vši.

Proto jsme se my doma střídali u teploměru a místo šití roušek bohužel mydlili hlavy mastnými šampóny, prali všechno, kde ty potvory mohly přežít, a nekonečně vyčesávali zástupy zakukleného hmyzu.

Stydím se až za roh, že jsem zatím společnosti nepřispěla jedinou rouškou a můj obdiv máte všichni, kteří je šít zvládáte. Jste skvělí!

 ...

Už více jak týden jsme doma všichni, my dva s mužem máme home office. Vycházíme krom venčení Kukyho opravdu jen jednou za pár dnů na nákup. Celá ta izolace v naší rodinné bublině mi nakonec nijak nevadí. Asi už bylo načase trochu zklidnit náš života běh. Jen kdyby mě zároveň trochu nemrazilo z toho, co bude a jak bude...

První týden (zavřené školy) jsem si opravdu myslela, že se zblázním, že není možné dlouhodobě vymýšlet program a vzdělávat Klárku s Terezkou bez toho, aby Sára vymastila alespoň pět průserů denně.

Druhý týden moc nepočítám, ten mi asi navždy splyne v záchvatech kašle, rozsáhlé odvšivovací akci a (marné) snaze dohnat skluz v úkolech zadaných školou.

Teď od pondělí, tedy třetí týden, jedeme každý den podle plánu sepsaného na papír. Nevěřila jsem, ale funguje to. Celé dopoledne nám zabere škola, střídáme se s mužem po dnech a druhý tak má relativní klid na práci. Po obědě mají holky pohádku a my můžeme pracovat oba. Odpoledne děláme něco společně, podle preference holek to asi často bude nějaké vyrábění. Obrovský úspěch mělo v pondělí malování podle videa Jitky Zajíčkové.  Zjistili jsme spoustu fíglů týkajících se malování obyčejnými vodovkami a děsně nás to bavilo. Včera jsme malovali kávou.

Holky si našly každá svůj únik z nudy - vytáhly kuličkodráhu a vláčkodráhu, Klárka už poslechla snad všechny audiopohádky Českého rozhlasu, Terezka neustále něco tvoří, Sára skládá puzzle. Rychlost stavby bunkrů je neuvěřitelná a jejich pokryvnost stále stoupá - pár už jsem jich zažila i na šířku celého pokoje.

...

Co se týká domácího vzdělávání, je to pro nás oba s mužem velká zkušenost. Já sama od sebe bych se do domškoláctví jako takového asi nikdy nepustila. Ne, že bych tomu nefandila, ale nemám na to. Šance si to teď zkusit je velkou výzvou a zkušeností. Úkolů je ale opravdu moc a já jsem malý pán na to posoudit, jestli je to všechno opravdu třeba. Některá cvičení nebaví ani mě ani holky a já si říkám, že tohle přece nemůže být smysl vzdělávání. Otrávit všechny.

Mrzí mě, že jakákoli má vzdělávací aktivita navíc už by byla za čarou. Trochu jsem se těšila, že si to všechno zkusíme jinak, alternativně, ale není na to prostor. A vlastně asi ani chuť. Protože přesvědčit ty dvě, aby denní porci úkolů jakžtakž zvládly, to je občas dost náročné. Klobouk dolů před všemi učiteli, kteří vydrží ty znuděné pohledy každodenně několik let. A čest a obdiv všem, kteří výuku mají takovou, že jsou děti nadšené - je to asi obrovsky těžké.


...


Tu hromadu času, který teď máme, máme využít kreativně, udělat všechno, na co předtím nebyl čas, uklidit si.

Já jsem za ty dva týdny domácí výuky (kterou ani zdaleka nestíháme podle plánu), home office a všech nutných domácích prací (na jiné ani nepomýšlím) tu hromadu času nějak nenašla...

Co vy? Stíháte? Nebo opravdu nevíte co s časem?

Opatrujte se ...

V rádiu

Jak už jsem na podzim psala, více jak polovinu pracovních dnů teď trávím zpátky v mém oboru, v klimatologii. Je pro mě zásadní, že na tři dny v týdnu uteču od všech dětských požadavků, můžu se soustředit déle než pár minut a hlavně: jsem znovu většinu dne mezi lidmi.

Přiznávám, že je to po letech docela nářez, spoustu věcí jsem zapomněla a někdy mi to všechno přemýšlení jde tak strašně pomalu, že se mi chce až brečet. Ale bojuji a baví mě to. Vlastně si někdy připadám úplně dětsky nadšená z těch nejvíc nejobyčejnějších pracovních věcí.

Minulý týden jsem byla pozvána do Českého rozhlasu Zlín. Máme celou velkou budovu plnou odborníků na klima, na sucho, meteorologů předpovídajících počasí. Někteří jít nemohli, jiní neměli čas, a tak to nějak padlo na mě.

Bála jsem se moc, protože devět let doma s dětmi je devět let doma s dětmi, ale snažím se poslední dobou výzvy přijímat a ne jim uhýbat, a tak jsem kývla.

Nervózní jsem byla více než před státnicemi, pořád dokola jsem si opakovala, že je to předtáčený rozhovor, ne živý vstup, že o nic nejde. A že je to rádio, ne televize.

Moc to nepomáhalo...

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tady o tom psát, ale říkám si, proč ne. Patří teď počasí ke mně stejně jako šicí stroj a vy aspoň budete vědět co dělám, když zrovna nešiju nebo neřeším děti.

V rozhovoru neříkám nic převratného a co se týká řečnického umění, měla bych na sobě dost zapracovat, ale co už.. Zkušenost to byla obrovská a je důležité občas překročit svůj stín.

Záznam najdete v audioarchivu Českého rozhlasu tady. Čas 17:32 - Den ve Zlínském kraji - Host

(Pokud tedy chcete :))

Šicí terapie

Jak už jsem psala krátce po Vánocích, letos jsem to s předvánočním šitím dopracovala tak daleko, že se mi i jen pohled na šicí stroj znechutil.

Leden je (pro tentokrát naštěstí) docela klidný měsíc, kdy jsou všichni po Vánocích materiálně zásobeni a já tak vybírám šicí dovolenou. Dlouho jsem nešila vůbec a nechávala to "vyhnít". A pořád nic, chuť sednout ke stroji nikde.

Co většinou funguje, je donutit se ušít si něco pro sebe nebo pro holky. Je to ale taky trochu risk, protože když to nevyjde a nejsem s výsledkem spokojena, nechuť se prohlubuje.

Takže něco osvědčeného: pyžamo. (Muž tvrdí, že šiju pořád jen samá pyžama).

Protože ta radost, když vám hned ráno skočí kolem krku dítě v některém z těch úžasných úpletů, které na mě ze všech eshopů svůdně mrkají...

Přidávám i fotku pyžama, které jsem Sáře šila už na podzim.

No dobře, možná opravdu pořád šiju pyžama.

Pak jsem sebrala odvahu i na rolák pro sebe - podle střihu ze stránek Prošikulky.cz a Šárčina nádherného úpletu. Vyšlo to, a je to můj nejoblíbenější kousek v šatníku.

Jen fotku "v akci" bohužel pořád nemám, i když už ji na instagramu dlouho slibuji..

Čepice měly velký úspěch na trhu v Náměšti, hlavně ty ostružinové. V brzké době je snad naskladním i na Fler. Tedy ty ve dvou dětských velikostech. Tu na úvodní fotce jsem šila pro kamarádku, ale řeknu vám, kdyby nebyla ze stejného města, ušila bych ji snad i pro sebe.

A mimochodem, ta fotka s čepicí na začátku, to je moje asi úplně první selfie :)

Pořád jsem s šitím trochu na štíru, ale pomalu, pomalinku už si to sedá. Ještě posbírat čas a sílu na hloubkovější úklid v dílně - na ten sázím jako na další vzpruhu. A bude to. Snad.

Pro příští rok sama sobě slibuju, že dárky nebudu šít, ale kupovat. Anebo je šít už v létě - což moc reálně nevidím. Neumím dělat věci s předstihem.

Deka pro mamku

Loňská deka pro mou ségru (najdete ji tady) mamku nadchla, včetně barev. A tak si přála jednu i pro sebe.

Látky jsem vybrala hned a pak mi celý rok trvalo, než jsem ji ušila. Jen tak tak jsem ji stihla zabalit pod stromeček..

Jsem zvědavá, jestli někdy ušiji víc než jednu deku ročně. Chtěla bych, baví mě to, je to takové jiné šití. Mám na to vyhrazených několik štůčků látek a na Pinterestu celou jednu složku inspirace. Ale zároveň bych chtěla spoustu jiných věcí, takže uvidíme. A vlastně jedna deka ročně možná není až tak špatné skóre..

P.S. Kdo má tyhle sešívané deky rád, u Evulekotule na instagramu v neděli končí dražba jednoho úžasného dekového počinu - peníze půjdou do ZOO Praha na pomoc zvířatům v Austrálii..

Muzeum nové generace - Žďár nad Sázavou

Možná to byl (v sobotu) jediný den letošní zimy se sněhem i v nižších nadmořských výškách.

Sněžit začalo ve vlaku mezi Tišnovem a Žďárem nad Sázavou a k naší velké radosti sněžení pokračovalo celou naší žďárskou "tůru" od nádraží až k zámku. Místo plánované hodiny jsme šli více než dvě, holky nás stokrát (z několika centimetrů) zkoulovaly, Terezka si střádala koule na sněhuláka, kterého pak kousek od Sázavy opravdu postavila a Sára velela celému pluku neskutečně ochočených kachen, které s námi kousek cesty putovaly. A Klárce mrzly prstíčky a už TAM chtěla být..

Prakticky celou cestu jsme šli městskou zelení a kolem řeky, kde to pod čerstvým sněhem vypadalo naprosto kouzelně. Prošli jsme prakticky skrz celé město a téměř pořád parkem.

 Muzeum nové generace v areálu kláštera a zámku pod poutním kostelem na Zelené hoře je opravdu úplně jiné muzeum než na jaké jsme zvyklí. A rozdíl zdaleka není jen v tom, že u vchodu dostanete sluchátka. Audiovizuální technika vás vtáhne do historie kláštera a pokud nemusíte pořád odlovovat neposednou Sáru, z údivu jistě několik hodin nevyjdete. A k tomu všemu: krásně a citlivě rekonstruovaná budova kláštera..

Do dubna je v areálu zámku ještě jedna výstava Včela - cesta do včelího města, která se podle popisu zdá být také úžasná, interaktivní, dějová a pro menší děti asi i vhodnější než Muzeum nové generace, tu jsme si ale nakonec nechali na další žďárskou návštěvu.


V Tišnově na nás totiž čekal zasněžený kopec na Sychráku, který bylo nutné stihnout pořádně posáňkovat. V neděli ráno totiž bylo sněhu ani ne polovina a večer už žádný..

Plyšové Vánoce

Terezka si každoročně přeje pod stromeček plyšáka, vymyslí vždycky nějaké konkrétní zvíře. Už se z toho stala skoro tradice. Letos navíc všechny své "vánoční" plyšáky celý Šťědrý den ňuchňala, vyráběla jim přáníčka a slavila s nimi jejich narozeniny.

 Letos si přála medvěda.

Klárka má svého oblíbeného tygříčka (a plnou postel jiných plyšáků), nemá ale příliš potřebu jejich řady rozšiřovat.

Sára plyšáky zatím moc neprožívá, jen občas se nechá inspirovat Terezkou. Když jsem ale letos před Vánoci šila šest Mižďuchů na zakázku, moc si přála jednoho si nechat. Chodila je okukovat, když byli vyrovnaní v mé pracovně na gauči a když jsem je zabalila do velké krabice a odeslala, několikrát se zeptala, jestli jí teda opravdu nějakého ušiji.

A tak jsem víceméně zachovala Mižďuší střih, použila šedý úplet a ušila jezevce. Nebo teda paní Jezevcovou. Sára totiž pod stromeček dostala knížku naší oblíbené Marianne Dubuc s názvem Horská cesta, která je právě o paní Jezevcové. Moc mě bavilo vyšívání čumáčku a hlavně líček - konečně jsem se naučila francouzské uzlíky.

Terezčina medvídka jsem s paní Jezevcovou sladila puntíkatým šátkem, aby to holkám spolu ladilo.


Radost byla veliká..

Vánoce 2019

Zdravím vás všechny v novém roce a jedním dechem omlouvám svou dlouhou nepřítomnost tady.

Advent  asi nebyl ani tak hektický, abych sem nestihla vkládat příspěvky, spíše mě k tomu dovedla má snaha minimalizovat vše, co minimalizovat jde, právě proto, aby hektický nebyl. Trochu jsem se do toho možná zacyklila, ale snad mi rozumíte ...

Jediné, co jsem minimalizovat nedokázala, bylo šití. Přesto, že jste byli skvělí a všechny větší zakázky si objednali s velkým předstihem - děkuji! - já si to prostě zase nějak špatně rozvrhla. Kapku jsem propadla touze dohnat těch čytřicet procent platu, který mi díky částečnému úvazku chybí na výplatní pásce, a šila a šila a šila. Až tak, že už jsem se pár dnů před Vánoci na šicí stroj nemohla ani podívat. To se mi často nestává.

Velkou radost mi o Adventu udělalo naše tradiční mikulášské setkání, kdy náš dům sice praská ve švech, starší děti už "vědí co a jak" a vždycky se pár dnů (ne-li hodin) před příchodem svatého muže vyskytnou nějaké komplikace, ale ta mikulášská atmosféra a těšící se děti prostě stojí za to. A to setkání nás všech ...

Dalším velkým dnem byl trh v Náměšti nad Oslavou. Nádherné prostředí Špitálku, živá hudba, špekáčky, milí pořadatelé a nejmilejší naši hostitelé - paráda. Moc jsem se předem bála, že zmrznu, ale zabalená v peří a zahřívána průběžně punčem (díky!) jsem byla celý den jako v bavlnce. A navíc: po skleničce punče (a se skvělou parťačkou) se prodává mnohem veseleji.

V adventním kalendáři letos holky každý den našly jednu lego ozdobu (ano, slyšíte správně, i Lego má svůj adventní kalendář :)). Úspěch byl veliký, Lego je u nás hračka číslo jedno a bez chrastění kostiček u nás nepřejde jediný den. Věšeli jsme je postupně na jedlovou větvičku pověšenou na zdi a k mému překvapení výsledek nevypadal vůbec špatně. Fotku bohužel nemám.

Po všech  besídkách a frontách v Zásilkovně jsme o víkendu před Štědrým dnem vydechli a dokonce upekli pár druhů cukroví. A já pořád ještě šila (!!). Ale už jen trochu, víc to nešlo.

A pak to propuklo: Terezka dostala svého vytouženého plyšáka - letos si přála medvěda - u Sáry to opět na plné čáře ze všech dárků vyhrála želva do  vany (to dítě je vodník a my přes její kačenky brzy nenajdeme dveře do koupelny). Klárka začala být mobilní.

Užili jsme si návštěv, dvou dnů běžek (tradiční Pustevny a neskutečně přeplněný Praděd) i pár  dnů domácího lenošení. A vlastně i na bruslích (Sára poprvé celou hodinu!) a lyžích jsme byli. Úžasný byl Silvestr: pustili jsme si s holkama tři pohádky, po té první uspali Sáru a Klárka s Terezkou s námi byli vzhůru až do půlnoci. Na Nový rok jsme vyšlápli na rozhlednu nad Tišnov uvidět ohňostroj z vrchu. No, uznávám, že velkolepější je ta šílenost asi zespoda, navíc můj strach z výšek, ale zase jsme byli kus od toho kraválu, což jsme ocenili všichni a nejvíc Kuky (naše border kolie).

Hráli jsme do zblbnutí Carcassonne, s dětmi i bez dětí, chodili spát po půlnoci - holky nepříliš dlouho před námi - a vstávali po deváté. Labůžo. Já se snažila moc neřešit nekonečný úklid a místo něj stavět ZOO, opravovat Lego stavby a stavět Kapplu (ta nadchla mě i holky).

Pár prvních Vánoc jsme s mužem trochu bojovali, které tradice převzít z jeho a které z mé rodiny. Každý si Vánoce představoval trochu jinak. Asi je to všude těžké, udělat si zvyky svoje. Uhráli jsme to myslím na remízu, jen letos možná trochu vyplavalo na povrch, že to úplná remíza není. A tak mi to chvíli bude vrtat v hlavě a je to asi i dobře ...


Loňský rok se toho stalo spoustu nového: Sára nově ve školce, Terezka ve škole, já po devíti letech v práci. A bylo i pár smutných dnů. Ale jsme všichni zdraví a i když to může někdy znít jako fráze, jsem za to moc vděčná. To ostatní už nějak přijde.


Předsevzetí letos jedno mám a bude to v tom každodenním kolotoči asi těžké. Být více s dětmi. Ne jen být, ale BÝT. A dělat věci více podle nich. Snažit se ...


Tak krásný nový rok všem!