Tak jsme tam v sobotu byli. Hodně věcí prodali (po kabelkách se jen zaprášilo - juchů), málo panenek v šicí dílně ušili (šití pořád působí trochu jako strašák), tak malou vesnici za tak velkou a vydařenou akci obdivovali...
Předcházel tomu všemu můj velký stres. V pátek jsem si připadala skoro jako před státnicemi, už zase mi chyběl ten jeden den!! Přípravu šicí dílny jsem si (jako vždy) nechala na poslední chvíli. Celý den jsem chystala štítky, vizitky, cenovky, prostě blbosti, bez kterých by se to celé asi i obešlo. Můj občasný záchvat perfekcionismu zkřížený s děláním všeho za pět minut dvanáct se mi tentokrát dost vymstil (o tom, co jsem všechno vylepšila, v některém z příštích příspěvků).
Muž měl dovolenou a montoval zábradlí. Nejdříve mě pozoroval, místy kritizoval a asi tak každou hodinu se ptal, jestli už předšívám panenky a nahřívací pytlíky. Dost mě tím prudil a já se tvářila čím dál tím více naštvaně a vystresovaně. Někdy bych si trochu podpory zasloužila, což?
Stříhat a předšívat jsem začala až v devět večer. S naivní představou, že za dvě hodiny mám hotovo. Muž se opatrně zeptal, jestli chci s něčím pomoct. To už jsem asi musela vypadat dost bídně. Chci!! On stříhal, já šila.
V jednu ráno naznal, že je to příprava na Tmou (brněnská noční šifrovačka) a otevřel si ke stříhání pivo. Ve tři ráno si já řekla, že rodit budu beztak zase v noci, takže se to vlastně hodí. Muž šel spát ve čtyři, já v pět. Bez jeho pomoci bych to nezvládla a to se počítá. I to prudění jsem mu za to odpustila. Díky.
Trochu nás pak mrzelo, že ze spousty předchystaných panenek a pohankových nahřívacích polštářků do mikrovlnky se jich ve Vlásenici ušilo jen pár. Velká většina mi zbyla. Děti se na šití tvářili vyděšeně a dospělí se do něj taky moc nehrnuli. Příště asi vymyslím nějakou jednoduchou koláž z odstřižků látek nebo něco podobného. Na druhou stranu, lidí tam bylo spousta a klidně si umím představit, že by se všechno nachystané zužitkovalo.
Lidi byli ale milí, chválili všechno až do nebe a já byla nadšená. Velkou radost mi udělal úspěch kabelek, mám pocit, že teď budu šít jen ty. A co teprve když jsem vyrazila obhlídnout ostatní stánky. Krása. Spoustu hezkých knoflíků, a ty já můžu, butonků Martiny Koucké - už mám nakoupeno na náušnice i čelenky - a taky stánek s přízemi z bavlněných špagátů.
Takže i přes velkou únavu a nevyspalost je spokojenost veliká. Moc díky všem, kteří mě přišli podpořit, i dvěma neskutečně šikovným jedenáctiletým slečnám, které šily perličkovým stehem a uzlík na začátku vyšívání umě schovaly mezi dvě látky. Stehy měly rovnoměrnější než já - šikuly to byly.
A po tom všem úžasném a skvělém ještě rychlá návštěva u kamarádů (a vlastně spoluorganizátorů - moc díky za pozvání) a pak už šup do peřin a zasloužený desetihodinový spánek.
