Nestihli jsme letos vyzdobit dům hned o prvním adventním víkendu tak, jak to obvykle děláváme. Končili jsme tou dobou naši covid karanténu, já šila o sto šest jako v každé předvánoční období. A tak jsme jen rychle umotali věnec z břečťanu ze zahrady. Byl krásný, bohužel jen asi dva týdny. Uschnul.
Zanedbaná výzdoba se s námi táhla celý Advent, nebo alespoň se mnou. Atmosféra tak nějak nepřicházela. Terezka se snažila dekorace urgovat, pokoj si vyzdobila papírovými vločkami, mě se ale letos nějak nechtělo. Náladu odstartovaly až světýlka koupené v IKEA (naše první krom stromečku). Sára totiž nutně potřebovala doma trochu té vánoční "atmoštéry", která ji uchvacovala všude v ulicích.
Většinu cukroví jsme upekly u našich, s mamkou a se ségrou. Byla to náhoda a vlastně spontánní akce o třetím adventním víkendu, ale bodla a klidně bych z toho udělala tradici. Jen ten boj máslo kontra Héra! Jinak perníčky holky pak doma upekly už skoro celé samy (z 1 kg mouky!), jen dozdobit tu horu perníků jsem pomáhala. Sladkou hitparádu letos na plné čáře vyhrály pusinky - dokonce jsme dopékali další várku.
Organizaci všech činností před Vánoci každý rok o kousek vylepšíme, letos se některé věci stihly i celkem s předstihem. Ale hysterie (moje) i letos párkrát proběhla, protože například migrénu 23. prosince člověk fakt jen tak nerozdýchá.
Poklid Štědrého dne rozčeřila moje náhodná návštěva dětského pokoje, kam se mi několik dnů předtím podařilo nechodit. Asi jsem věděla proč a měla jsem u toho ještě pár dnů zůstat. No nic, tak jsme si trochu zauklízeli, zanadávali, i nějaká ta slza mi ukápla. A to jsem se letos opravdu snažila předvánoční úklidové šílenství vytěsnit - ale co je moc, to je moc i na mě, nešlo projít!
Na mše letos kvůli obavám z nákazy mohl jen velmi omezený počet lidí. Takže namísto dětské půlnoční mše, kam chodíváme už ve čtyři, jsme si před večeří prošli stezku městem, kde byly za výlohami obchodů, knihovny a škol vystaveny všelijaké Betlémy - jeden z moc hezkých nápadů, jak lidem ve městě zpříjemnit vánoční atmosféru covidu navzdory.
Holky Štědrý den úžasně prožívaly, samy se hlásily o všechny tradice, chystaly skořápky, prostírání, i rozkrajování jablíčka si vydobyly. To já zrovna trochu nerada, případný křížek by mě asi dost rozložil.
Velké emoce doprovázely i rozbalování dárků - pod stromečkem totiž nebylo úplně vše, co bylo v dopisech. Bylo to kapku náročné to celé ustát, ale myslím, že se nakonec povedlo bez újmy na duši všech přítomných.
Největší úspěch slavila a doteď slaví kuličková dráha Gravitrax (nesponzorováno, Ježíšek čerpal z Terezčina dopisu).
Já sama jsem vánoční pecivál - nejradši bych po předvánočním shonu trávila dva vánoční svátky doma na gauči, obležená dětmi a dárky, hrála si s nimi a užívala. Nicméně realita je jiná a rodinná rada hlasuje převážně pro návštěvy, takže se jelo. Původní plán byl letos navštívit obě babičky (mí rodiče jsou na severní Moravě a Karlovi na Vysočině, takže jedni většinou mezi svátky dojedou k nám), nakonec ale opět zasáhl covid a stihli jsme jet jen na Vysočinu.
Tak, bylo to nakonec opět krásné, ale krátké. Konec každovečerním společným pohádkám, nezbývá než se znovu naladit na office a školu, aktuálně tedy pro 3/5 domácnosti ve verzi "home". Jen ten stromeček ještě budeme určitě nějaký ten týden opečovávat, Sára každodenně přezdobovat a Terezka ho pak určitě nebude chtít nechat vynést z domu.
Mějte se jak nejlíp to jen jde ...
