Hekticky...

Někdy toho chce člověk stihnout moc. Zvlášť když nechá děti na prázdniny u babičky a v hlavě má už nastřádáno tisíc úkolů jak dohnat všechny resty a slíbené objednávky a co našít do zásoby na trhy. K tomu oběhat doktory a vyřídit všechny papírovací a nakupovací povinnosti, které jdou s dětmi vyřídit dost obtížně. Pak si ještě k tomu přidá předsevzetí během léta se stihnout konečně kompletně přestěhovat a obydlet celý dům a je zaděláno na stresování nejen sebe sama, ale i svého muže. A o všech předsevzetích, co krásného dělat o prázdninách, které se ze všech blogů začátkem léta jen hrne, ani nemluvím.

U mě to pak dopadá tak, že si dávám budík na sedm, místo abych se konečně ráno dosyta vyspala, celý den pobíhám a odškrtávám si ze seznamu úkolů, jídlo co do množství rozhodně nešidím (to ani při echt vytížení prostě neumím), horší už je to ale s jeho kvalitou. Ať žijí desetiminutové obědy a pětiminutové večeře. Končím kolem půlnoci s pocitem, že jsem toho stihla ani ne půlku.

Se stejným pocitem usínám i poslední noc, den předtím, než mají holky dorazit zpátky domů. Stejně jako před zkouškami ve škole mám pocit, že bych ještě potřebovala alespoň jeden jediný den...

A tak jsem se rozhodla, že je třeba zapomenout na to, co jsem nestihla, a naopak nutné je sepsat si všechno, co jsem zvládla. Protože ono toho je vlastně docela dost a když se pořádně zamyslím, i nějaké to splněné letně-odpočinkové předsevzetí by se našlo:

- dokončila jsem šicí anabázi s městským batohem - juchů - více podrobností a fotky v příštím příspěvku

- ušila kamarádce dlouho slibované tuniky a dětskou kolovou sukni a šátky do vlasů - stihne je unosit už toto léto - hurá

- stihla ušít sedm nových kosmetických tašek a na přání japonský mimi míček

- vyplela půl zahrady - lepší než si říkat nevyplela půl zahrady, no ne?

- vyřídila formality spojené s přechodem z jedné rodičovské na další mateřskou -  v práci i na svém už několik let přerušeném studiu -  a že toho popojíždění a telefonování a sepisování nebylo málo

- navštívila doktora bez toho, abych musela otravovat někoho s hlídáním (že jsem nestihla test na těhotenskou cukrovku si slíznu na příští kontrole, takže se tím nebudu stresovat už teď)

- roztřídila a do banánových krabic nachystala hračky a všechny dětské záležitosti, které byly dva roky roztahané po celém šestipokojovém domě u našich

- byla si zaplavat (chtěla jsem jít vícekrát a každý den cvičit, ale pšššššt)

- dopřála si dvakrát tříhodinové cestování vlakem bez dětí - jen se sluchátky, časopisem a háčkem v ruce

- konečně se dohrabala k tomu, abych sama sobě si ušila tašku. Z mé oblíbené látky Lotty Jansdotter...

Tak a teď si bud seznam každý den číst a budu si užívat toho, že mám zase holky doma, že si uděláme k obědu pořádné kynuté borůvkové knedlíky a že nic ze seznamu úkolů už nemusím plnit, protože když jsou holky doma, tak to přece nikdo neočekává...

-