Pyssla

Holky mají hrozně rády, když jakoukoli činnost dělám s nimi. Od malování - skvěle fungují antistresové omalovánky - přes plastelínování až po skládání pidiperliček na minidestičky. Krabici Pyssla korálků za pár korun z IKEA už máme z poloviny prázdnou a Klárka pomalu přechází z nejjednodušších obrázků na ty složitější.

Aby mě skládání bavilo, mám potřebu nacházet poskládaným a následně vyžehleným věcem nějaký smysl. Naštěstí na pinterestu jde najít využití nepočítaně, některé podle mě hodně povedené. Koho zajímá víc, mrkněte na můj pinterest...

Skvělý nápad...

.. s dost rozpačitým rozjezdem. A doufám, že rozpačitý bude jen ten rozjezd. Že můj rodný Moravskoslezský kraj na tom není až tak špatně a nežijí tady tak rozdílní lidé jako jinde. Že můj pocit z posledních dnů je jen výsledkem mého černobílého vidění světa. A toto vidění je při mém pobytu u rodičů a sledování dění v mém rodném městě skoro vždy v těch tmavších tónech. Bohužel.

Za skvělý nápad (nutno říci, že asi i pěkně zaplacený z Regionálních operačních programů) považuji vytvoření programu Pohádkové Poodří. Jde v něm o to, že výtvarnice Klára Matúšů nakreslila několik pohádkových postaviček spjatých s různými zajímavými místy v regionu. Na těchto místech je podle letáčku a stránek projektu možné sbírat nálepky těchto postav, při nasbírání všech nálepek je šance na odměnu, tušímže maňáskové divadýlko nebo něco podobného.

Nápad je to super, namalované postavičky jsou krásné, na stránkách projektu si děti mohou pustit k některým i pohádku.

A kdeže začíná ten zádrhel? Ten začne v momentě, kdy sbalíte batůžek, děti a chystáte se jít nějakou tu nálepku ulovit. 

Ve Studénce má třeba u zámku bydlet bludička Kotvička. Pominu to, že by člověk trochu čekal, že trasa qestingu povede tím pádem kolem rybníků, kde vzácná rostlina jménem kotvice roste. Nevede. No nevadí, ale kudy ta trasa vlastně vede? Hledám na stránkách města Studénka, nic. Na stránkách questing.cz, nic. Na stránkách Pohádkové Poodří tuto bludičku ani nenajdu. Zamyslím se - kdeže jsem o ní vlastně četla, existuje ona vůbec?

Poradím se s panem googlem a zjistím, že zmínka o ní je v regionálních novinách  a televizi. Vzhledem k tomu, že jsem díky svému geografickému vzdělání kdysi pár projektů na dotace z Regionálních operačních programů napsala, vím, že jistá medializace je podmínkou celého kolotoče kolem tohoto způsobu finacování... Že by se vlk nažral ...?

Nakonec najdu zmínku i na facebookových stránkách výtvarnice Kláry Matúšů. A má tam i pár fotek, mapu studénecké questingové trasy a textový doprovod k trase. Text končí tím, že tajenka se má hodit někde do truhly. Ale do jaké truhly a kde ji najdeme? A na co potřebuji číselný kód? Fakt nevím, ale třeba jsem jen natvrdlá... Anebo předtím musím ještě na náměstí do infocentra, které je asi tři kilometry od zámku?

Další den jedou holky s babičkou do Bílovce. Nadšeně jim vykládám o Picmoších, kteří prý bydlí v bíloveckém Kouzelném sklepení. Večer mi zklamaně vykládají, že Infocentrum v Bílovci bylo zavřené, i když mělo být otevřené. Ve Sklepení proto nebyli. Hledám na stránkách Bílovce jednak otevírací dobu íčka (opravdu mělo být otevřené a s ním i muzeum, součástí kterého by mělo být i Sklepení - jestli to všechno dobře chápu), jednak info o Picmoších. Nic. Nikde nic!

To už mě trochu zvedá ze židle. 

A když si vzpomenu na naši jarní návštěvu Fulneka... Tam by měla bydlet princezna Terezka, postavička z krásné knížky, kterou jsme si s holkama na jaře půjčily z knihovny. Terezka je teď i součástí Pohádkového Poodří. V knížce vydané před několika lety se píše o tom, že je v plánu příběh Terezky ve Fulneku rozšířit o další aktivity s ní spojené. Knížka už dávno leží zpátky v tišnovské knihovně, takže si přesně nevzpomenu jakéže aktivity to měly být. 

Každopádně chvíli po přečtení knihy jsem do Fulneku měla cestu. A holky jely nadšeně se mnou, protože tam přece bydlí ta Terezka z knížky... Já se děsila už předem, protože jsem na stránkách Fulneku o Terezce nic nenašla. Nakonec to celé zachránila cukrárna, kam jsme šli čekat na odjezd vlaku - měli tam totiž pohár princezny Terezky. Alespoň "něco", i když hádám, že pohár s projektem nemá vůbec nic společného. Že by celý ten humbuk spočíval jen v tom, že navštívíme expozici hlavolamů (která by naše předškolní děti asi příliš nenadchla) a za odměnu dostaneme nálepku? Asi ano...

A tak přemýšlím, proč to takhle v tom našem kraji funguje - nebo spíše nefunguje. 

Proč když už si někdo dá práci, udělá "á" a nechá namalovat krásné obrázky a nálepky, neudělá v dnešním světě internetu tolik potřebné "bé" a nepropojí celý projekt s internetovými stránkami jednotlivých měst a míst?

Proč je ke každé postavičce jen kratičký odstavec a ne nějaký úkol, stezka, něco interaktivního v expozici muzea? Nebo něco takového je, jen o tom není online nikde ani zmínka? A jestli ano, proč to takto je?

Proč mi přijde, že i ty pohádky na stránkách Pohádkového Poodří jsou šité horkou jehlou?

Proč mám pocit, že někomu šlo jen o dotace a ne o to, aby se děti bavily?

A proč to všude jinde v naší zemi jde a na Ostravsku (zase) ne?

Je možné, že jsem jen měla smůlu a narazila zrovna na ty horší místa ze seznamu. Ještě to celé není dodělané a až to bude, bude to bomba. Nebo prostě neumím hledat na internetu. Taky už jsem asi dost rozmazlená z jiných míst v ČR a chci moc. Ánébo ve mně jen zvítězilo mé hnidopišství a zaujatost. 

Jsem škarohlíd a ostatní budou spokojeni. Lepší něco než nic. Ale stačí nám to "něco"?

Životaběh

Momentálně jsem po uši zahrabaná mezi vakuovými pytli a banánovými krabicemi a snažím se všechno nachystat na zítřejší první stěhovací várku. Po dvou letech jsou všechny pytle několikrát přehrabané a věci máme roztahané po celém domě. Jde to pomalu.

Až tahle první fáze stěhování zítra proběhne (určitě se do jednoho auta nevejde všechno, co tady máme), těším se na pár dní odpočinku. Mám tady u našich s sebou jen šití pro mě, pro holky a pro prťouse, který už mi v posledních týdnech pěkně zvětšil břicho. Takže relax. Snad.

Pak šup holky znovu na týden k babičce a hurá znovu přehrabovat věci v krabicích a pytlích a snad je už i skládat do skříní. Které zatím ještě ale nejsou natřené. 

Mezitím šít věci na sklad a na trh, kam se chystám poslední srpnový víkend. Jde o trh, kde se bude zároveň i tvořit. Ještě nejsem ostřílená trhovkyně a mám tak dost trému už teď. Na druhou stranu celá akce vypadá více než sympaticky, takže se i hodně těším. Pokud máte čas, dojeďte a ušijte si u mě panenku nebo nahřívací pytlík plněný pohankovými slupkami. Moc ráda vás uvidím..

Batohy

Byl to boj, ale zmákla jsem to. Městský koženkovo - látkový batoh, který už jsem měla dlouho v hlavě a až díky Lence, kamarádce z VŠ (kterou jsem ale poznala až po VŠ :)), se jeho představa zhmotnila. Trvalo to dlouho - moc děkuji Lence za trpělivost - a vznikla první zkušební verze. 

Verze, kterou jsem v první chvíli chtěla prohodit oknem ven, rozstříhat na malé čtverečky, jednoduše rychlý a rázný (a uklidňující) proces. V druhé fázi nabídnout za cenu materiálu (což je mimochodem odhadem tak čtyři až pět set korun). Ve třetí fázi mi zabylo líto materiálu, batoh jsem celý rozpárala  a přešila.  Stálo mě to ovšem více jak měsíc času, protože znovu se pustit do něčeho, co se nepovedlo, navíc s ne moc jasnou vizí jak to dopadne teď.. No prostě trvalo to... A znovu děkuji Lence, protože kdybych batoh šila pro sebe nebo prostě jen tak, nejspíše by tahle proklínaná verze skončila někde naspod ve skříni a k novému pokusu bych se třeba nikdy neodhodlala.

Vznikl tak batoh, který namísto původně zamýšlené překlápěcí klopy (podobně jako na taškách s přehazovačkou) má klopu rolovací, pohodlně se do něj vejde i notebook větších rozměrů a k němu klidně i boty a oblečky na večerní jógu. Díky rolování jde do určité míry přifouknout jeho objem.

Rolovací verze se sice osvědčila, ale přišla mi tak nějak moc pánská a celkově možná pro křehkou děvu moc "hamatná", takže jsem se odhodlala ke klopě. Té jsem se dlouho bránila. A celkově jsem u všech rozměrů pár centimetrů ubrala. 

Vznikly dvě verze batohu lišící se tvarem klopy. Obě mají zvenčí podle mě super praktickou kapsu na zip pro rychlejší přístup například ke klíčům, telefonu a podobně. Dovnitř jsem přidala do zádové části kapsu na notebook, který v ní lze připevnit přezkou na suchý zip a počítač tak drží pěkně na svém místě a nikam se nepřeklápí. Zádová část je vyztužena textilní, ale superprkennou výztuhou, která zaručí komfort a ochranu jak chytrému stroji tak jeho nosiči. Dno je zdvojené, takže  batoh podle mého názoru unese téměř slona :)

Lenka si z těchto tří variant vybrala poslední variantu s ptáčky a šedou koženkou. Děsně mě potěšilo (a musím se tím prostě pochlubit :)), že ještě v den předání batohu mi volala, že spolubydlící se její nový batoh líbí a že by chtěla ten rolovací, pokud je ještě volný. Když jsem jí ho za pár dnů předávala, přijela si pro něj Lenka na smluvenou zastávku tramvaje stylově na kole, v šatech a s svým už obydleným batůžkem na zádech. A já měla sto chutí si ji vyfotit, protože ji celá tahle kombinace batoh-kolo-šaty děsně sekla. Rozhodně o dost víc než nafocené figuríně :)

Z těchto tří batohů mi zbyl už jen ten chevron s tmavě hnědou koženkou, takže kdybyste měli zájem, pište. Časem chci našít batůžků více do skladových zásob, vzhledem ale k tomu, že plánů je hodně a času moc není, si vůbec netroufám říct, kdy to bude.

Mám v plánu jak menší batůžky s klopou pro křehké ženy, tak elegantně rolovací (a možná v dalších variantách celokoženkové) batohy pro muže, kteří  přece taky musí nutně potřebovat batoh, jenž je oproti tašce na laptop praktický, ale zároveň elegantní.

Brněnská ZOO jinak

Strávili jsme tam dneska celý den. Ségra našla na stránkách ZOO info o nové šifrovací hře, která má i dětskou variantu pro děti 5-10 let. A tak jsme ji hned zkusili. Objevili jsme cestičky námi dosud neprošláplé, u jednoho z úkolů u výběhu medvědů si mozek potrápily i my dvě a Klárka byla nadšená. Je asi v těchhle blbůstkách po mě. Hra má i slabiny, to netvrdím, třeba jeden úkol podle mě vůbec nejde splnit, ale co už. Super to bylo.

A varianta pro starší děti nebo možná spíše pro dospělé musí být taky skvělá. Tu jsme zatím nezkoušeli, ale mám plán, že bychom tam na ni mohli nalanařit muže, který s námi v ZOO ještě nebyl :)

No a bonus navíc - dostali jsme poukaz na audiopohádky z audiotéky, tak jsem zvědavá. Pohádky z pražské ZOO se nám líbily moc, tak snad bude tohle taky povedené..

P.S. Pokud se vám líbila kolekce látek Cotton Candy, nad kterou jsem se rozplývala nedávno tady, koukněte na FB na profil AMA-tér, je tam nabídka na objednávku těchto látek za super cenu!

Hekticky...

Někdy toho chce člověk stihnout moc. Zvlášť když nechá děti na prázdniny u babičky a v hlavě má už nastřádáno tisíc úkolů jak dohnat všechny resty a slíbené objednávky a co našít do zásoby na trhy. K tomu oběhat doktory a vyřídit všechny papírovací a nakupovací povinnosti, které jdou s dětmi vyřídit dost obtížně. Pak si ještě k tomu přidá předsevzetí během léta se stihnout konečně kompletně přestěhovat a obydlet celý dům a je zaděláno na stresování nejen sebe sama, ale i svého muže. A o všech předsevzetích, co krásného dělat o prázdninách, které se ze všech blogů začátkem léta jen hrne, ani nemluvím.

U mě to pak dopadá tak, že si dávám budík na sedm, místo abych se konečně ráno dosyta vyspala, celý den pobíhám a odškrtávám si ze seznamu úkolů, jídlo co do množství rozhodně nešidím (to ani při echt vytížení prostě neumím), horší už je to ale s jeho kvalitou. Ať žijí desetiminutové obědy a pětiminutové večeře. Končím kolem půlnoci s pocitem, že jsem toho stihla ani ne půlku.

Se stejným pocitem usínám i poslední noc, den předtím, než mají holky dorazit zpátky domů. Stejně jako před zkouškami ve škole mám pocit, že bych ještě potřebovala alespoň jeden jediný den...

A tak jsem se rozhodla, že je třeba zapomenout na to, co jsem nestihla, a naopak nutné je sepsat si všechno, co jsem zvládla. Protože ono toho je vlastně docela dost a když se pořádně zamyslím, i nějaké to splněné letně-odpočinkové předsevzetí by se našlo:

- dokončila jsem šicí anabázi s městským batohem - juchů - více podrobností a fotky v příštím příspěvku

- ušila kamarádce dlouho slibované tuniky a dětskou kolovou sukni a šátky do vlasů - stihne je unosit už toto léto - hurá

- stihla ušít sedm nových kosmetických tašek a na přání japonský mimi míček

- vyplela půl zahrady - lepší než si říkat nevyplela půl zahrady, no ne?

- vyřídila formality spojené s přechodem z jedné rodičovské na další mateřskou -  v práci i na svém už několik let přerušeném studiu -  a že toho popojíždění a telefonování a sepisování nebylo málo

- navštívila doktora bez toho, abych musela otravovat někoho s hlídáním (že jsem nestihla test na těhotenskou cukrovku si slíznu na příští kontrole, takže se tím nebudu stresovat už teď)

- roztřídila a do banánových krabic nachystala hračky a všechny dětské záležitosti, které byly dva roky roztahané po celém šestipokojovém domě u našich

- byla si zaplavat (chtěla jsem jít vícekrát a každý den cvičit, ale pšššššt)

- dopřála si dvakrát tříhodinové cestování vlakem bez dětí - jen se sluchátky, časopisem a háčkem v ruce

- konečně se dohrabala k tomu, abych sama sobě si ušila tašku. Z mé oblíbené látky Lotty Jansdotter...

Tak a teď si bud seznam každý den číst a budu si užívat toho, že mám zase holky doma, že si uděláme k obědu pořádné kynuté borůvkové knedlíky a že nic ze seznamu úkolů už nemusím plnit, protože když jsou holky doma, tak to přece nikdo neočekává...

-

Terezce jsou tři!

Narozeniny jsme oslavili výletem na rozhlednu Štěpánka, bouřkou a pohárem v restauraci, odkud jsme z okna sledovali bláznivou autorelí. Dortem až dodatečně druhý den u babičky, vlastně prababičky.

Není to už žádný mimináč, ale velká holka, nadšeně odpočítává dny, kdy poprvé zůstane s Klárkou ve školce a já mám pořád trochu výčitku, že jsem si ji s celou tou naší rekonstrukcí málo užila. První kus zdi našeho starého domu padl a vyrostl znovu jen pár dnů po jejím narození. A už jsou to tři roky!! Možná ale díky tomu, že v běhu všech událostí bylo na všechno kolem její existence méně času, je Terezka totálně klidné, flegmatické a bezproblémové dítě. Umí si sama najít zábavu, která teda ne vždy je úplně šťastná. Po půl hodině klidu třeba zjistím, že je durch mokrá nejen ona, ale i sto papírových kapesníků, celá koupelna a ona si máchá svůj stoprvní kapesník v plném umyvadle, kde ještě zmákla vymačkat půl lahvičky mýdla).

Zbožňuje všechny psy a kočky a ke Kukymu se xkrát za den tulí tak moc, že je mi ho až líto. Na druhou stranu, když se zvedne a jde si po svých, on ji věrně následuje a je pořád s ní. K mé velké radosti je její oblíbenou barvu červená a ne růžová, no, uvidíme, co s tím udělá školka. Miluje jogurty (hoburty :)) a čokoládu. Tak moc, že potajnu krade čtverečky z hromádek ostatním. (Úplně ji chápu, vzhledem po mě moc není, ale vášeň pro čokoládu je jasná). Taky naštěstí sdílí mou těhotenskou vášeň pro těstoviny (těstovinky). V poslední době ji mírně opustily dřevěné vláčkodráhy a miminka, dlouhou dobu se ale vystačí s plastelínou. Bez mrknutí oka nakreslí čmáranici a řekne, že je to kočka. Tady má přece mami ocas, tady hlavu a tady nohy. A je tak přesvědčivá, že ji uvěříte. Jde si se stoickým klidem za svým - když chce třeba něco půjčit od Klárky - čímž cholerickou Klárku vytočí do totální vrtule. Ta po ní začne ječet "Teereezooo!", což ona nesnáší. "Mami, že nejsem Tereza.." přijde za mnou v tom lepším případě. V tom horším Klárku štípne..

Jako dárek jsem ji ušila batoh, který už dlouho Klárce záviděla. Tak mají konečně každá svůj. Jen Klárka si trochu stěžuje, že ho má Terezka hezčí, růžovější a s holčičkou místo s medvědem. A vysvětlujte pětiletému dítěti, že mezi jejím a Terezčiným batohem je asi sedm batohů na zakázku, na kterých jste šití mohli vypilovat...

Jizerky 2016

Měli jsme se nádherně. Všechna očekávání splněna, energie nabita, fyzička prověřena.

Odjezd jsme sice zase trošku nezvládli (no dobře, všechno mi to děsně trvá, zvlášť když se jede autem a netlačí mě čas odjezdu). Což kromě mého muže nikomu až tak nevadilo, jen jsme pak měli trochu méně času na zastávku v přenádherné Litomyšli.

Těšila jsem se tam už dlouho, v podstatě od doby, kdy náš kamarád Robert, nadšený pro geografii města, zmínil, že v tomhle městě skvěle pracují s vodou a že by se od nich mohli všichni spoustu věcí učit. Mají tam jen jeden trochu větší potok, takže mě ta voda fakt zajímala. 

Oni to tam ale fakt umí: od kašny s vodním rozprašovačem a se sochami Olbrama Zoubka v klášterních zahradách, přes kubistické pidipotůčky v zámeckém parku, po zrekonstruované napájedlo s moderním můstkem na okraji pod zámkem. Celkově tam umí skloubit krásnou (a většinou citlivě opravenou) architekturu s tou moderní. Všechna veřejná prostranství mají krásně a většinou i originálně upravena, radost procházet. Jak jsem už psala, neměli jsme moc času, ale tak nějak jsme pochopili, že různí umělci navrhli po městě různé lavičky, některé byly opravdu vydařené. Co mě ale opravdu mrzí je, že jsme nestihli stezku pro děti Litomyšlení na Zámeckém návrší. Je prý vydařená. Tak že bych příště ráno přece jen krapet zrychlila?

 

Druhý den už jsme vyrazili "do hor". Jizerky jsem si pamatovala z běžek jako táhlé dlouhé kopce, nic moc náročného. My ale byli na jejich severním konci, kde jsou prudké skalnaté svahy rozřezány nejvyššími českými vodopády. Měla jsem strach, jestli asi desetikilometrovou trasu Klárka zvládne a nakonec jsem měla problém spíše já. Stoupání bylo opravdu naprudko, Klárka skákala po kamenech a lezla všude možně a já funěla s mým několik měsíců netrénovaným všude překážejícím břichem trapně někde vzadu. Že nebudu na horách stačit pětiletému dítěti, to jsem fakt nečekala. Výhledy z vyhlídek byly nádherné, jen se moc neslučovaly s mým strachem z výšek. "Já jsem ti mami říkala, že tam nemáš chodit! " :)

Sestup dolů do Hejnice kolem vodopádu Štolpichu už Klárku tak moc nebavil, cesta byla trapně rovná a široká (Němci tady všude už před více než sto lety vybudovali spousty krásných cest, ani se mi nechtělo věřit jak se jim to s tehdejší (ne)technikou mohlo podařit), zachraňovaly to naštěstí kešky Geocachingu a v cíli slíbená zmrzlina. Já padla na lavičku před hejnickým klášterem a když Klárka oběhla asi deset koleček kolem klášterního parku s tím, ať jí počítám čas, definitivně jsem se uklidnila, že tady děti fakt nestrháme...

Další den jsme výlet na Frýdlantské cimbuří zahájili hned zkraje skoro dvouhodinovou čvachtačkou v Černém potoce. Někomu před námi se tam nejspíše roztrhl náhrdleník, takže holky rýžovaly korálky a bylo o zábavu postaráno. Ani tradiční domeček z větví nesměl chybět. U potoka sluníčko, na Hajním kostele zlověstná mlha a nahoře pod Cimbuřím bouřka. Asi se to podle něčeho cimbuří jmenuje, že :) Obešlo se to naštěstí jen s pár (naštěstí vzdálenými) hromy, déšť jsme přečkali pod převisem a byli moc rádi, že jsme kvůli dešti nezaveleli k ústupu. Protože cesta od Cimbuří k Poledním kamenům stála za to. Všude skály, Klárka nadšená z lan a žebříků, mrak pomalu odcházel a my během pár minut získali výhled na celé ty placaté Jizerky jak je známe z běžek. Krása. Cestou dolů "zase vodopád!" Černého potoka. Klárku vodopády  celkově moc nezaujaly, navíc začala vyžadovat oběd. Namazaný rohlík ji nějak nestačil nebo co. Po kom to dítě asi je :)?

Ve středu jsme vyrazili do Jindřichovic pod Smrkem okouknout žijící skanzen. Představovali jsme si soubor domů, ono ale ve skutečnosti jde jen o jeden dům a maličkatý větrný mlýn nad ním. Tak trochu alternativní nadšenci dům opravili, snaží se v něm žít v souladu s přírodou a pořádají tu různé akce pro děti i pro dospělé. Poslechli jsme si historii (kterou nám k velkému překvapení přišla povykládat Karlova sousedka z Pelhřimova :)), zjitili co je to podstávkový dům a okoukli jim hliněnou pec. Holky poňuchňaly neskutečně přítulné kotě, pádlovaly na pidirybníčku a prolezly všechny homemade lanové překážky co tam měli. Zároveň stihly Karla i přemlouvat, aby jim je na zahradě taky postavil, tak jsem zvědavá. Ne že bych mu nevěřila, že je neudělá, spíše moc nevím kam se na naší pidi zahradě zaskládané stavebním materiálem vejdou..

Taky stezku pro děti v Oldřichovském sedle, kterou mají na svědomí myslímže Lesy ČR, jsme si nemohli nechat ujít. Cestou jsme okoukli zříceninu kostela (je prý zříceninou už z dob husitských válek, nechápu jakým zázrakem pořád stojí) a pak už se kochali skalami a nekonečnými bukovými lesy nad Oldřichovským sedlem. Holky tyhle stezky milují, Klárka běžela od cedule k ceduli. Terezka to brzo zalomila v nosičce, své dvě až tři odpolední hodinky šlofíka, které ji poslední dva dny chyběly, si musela alespoň trošku dohnat. Kdo pozná skálu jménem Gorila?

Spali jsme v Singltrek penzionu U všech andělů v Novém městě pod Smrkem, kde jsme si užívali luxusu jediných hostů (v hodně ohledech je skvělé jet na dovolenou ještě před začátkem prázdnin). Já si každé ráno labůžila u švédských stolů, Karel si každé ráno přivstal, nasedl na kolo a projel si svých dvacet až třicet kilometrů na místních vyhlášených singltrecích. Na snídani byl zpátky a jelo se na výlet. 

Ve čtvrtek jsme okoukli město Frýdlant. Opravdu jen okoukli, delší dobu jsme strávili jen (tradičně) na dětském hřišti a v restauraci na obědě (taky tradičně). Chtěli jsme na pohyblivý betlém, který byl ale z technických důvodů uzavřen (v půlce června jim ho vyplavila nějaká místní povodeň), na půldruhé hodiny trvající prohlídku zámku jsme si s holkama netroufli. Tak alespoň keška pod zámkem..

Pátek jsme strávili na Jizerce, prošli se na bývalou polskou sklárnu Orle a k rašeliništím Jizerky. Nechyběla ani čvachtačka (v Jizeře i Jizerce), když se Klárce přestávalo chtít jít, vymyslel muž chůzi naboso. A zabralo to. Terezka prošla až na povinné schrupnutí si v nosičce skoro celou trasu, celkově na téhle dovolené šla velkou část po svých. Vždycky tak půlku trasy, šikulína. Z Jizerky jsem byla nadšená ještě o dost více než v zimě (a to i v zimě jsem z ní byla nadšená až kam :)). Trochu mě mrzelo, že na prý ještě o něco hezčí Velkou Jizerskou louku jsme si s holkama zatím netroufli. Byl to kus a navíc dětsky nudná široká cesta lesem, nemá cenu jim turistiku zbytečně znechucovat. Zase jindy i s chroustem číslo tři...

Večer nesměly chybět špekáčky u chalupy v Příchovicích, kam jsme se z Nového města pod Smrkem přestěhovali. Holky si nadšeně poběhaly po zahradě a každý den nás přemlouvaly ke snídani venku. Všechno pomohly nachystat a nanosit ven (a že jsme toho nosili, čajíčky, džusíčky, kakajíčka, koláčky, myslíčko, jugurtíčky - byli jsme zvyklí od Všech andělů, takže jsme zachovávali standard). Pak během pěti minut vypily své každá dva hrnky kakaa a zmizely na louce...

Výlet na rozhlednu Štěpánka kousek nad chalupou nás stál asi nejvíce psychických sil. Byl to kousek, a tak jsme po předchozích zkušenostech se vzorně ťapající Terezkou nevzali nosičku. A mrčelo se a mrčelo se. A když mrčí jedna, mrčí i druhá, aby toho nebylo málo. Když už jsem si začala myslet, že tam snad ani nedojdem, došla nás paní, která holky za jejich krásné šlapání vychválila až do nebe. A holky šly ani nemukly. Až nahoru a ani nevěděly jak. Tak se na ně musí.

Odpoledne přišla bouřka (po které nešel proud až skoro do půlnoci), pak déšť a chladno, takže už jsme stihli jen slíbený pohár v kavárně u Čápa. Terezka totiž měla ten den narozeniny. Ze slíbeného hřiště v lesoparku u Čápa jsme kvůli dešti museli prchnout a mrzelo nás to, protože to bylo hřiště dost originální Zato jsme stihli chvíli počučet na naší první automobilovou relí v životě. Krom Klárky nás to spíše znechutilo než nadchlo, Terezka mi po dvou bouračkách, co jsme viděli, při každém přejezdu bořila nos do břicha a řvala, že to nechce vidět. Blázni jsou to. A lidi, co by jim navzdory traťovým komisařům vlezli nejradši až před auto, ještě větší.

Na zpáteční cestě zastávka u Rumcajse v Jičíně, kam holky vůbec nechtěly, protože už se těšily na prázdniny u babičky a chtěly tam být co nejdříve. Nakonec jsme je ale z Rumcajsovy interaktivní galerie s pohyblivými obrázky Radka Pilaře  a ze super vodního hřiště přímo pod legendární rumcajsovou věží ani nemohli dostat. Na hřišti bylo úplně plno, každý chtěl pumpovat a točit kolem a stavět pro vodu cestičky v písku. A já byla jak jinak než nadšená, že někdo někde umí vymyslet i jiné hřiště než to klasické a že má evidentně úspěch. A taky, že jsme konečně sehnali do auta jiné audiocédéčko (jak jinak než s Rumcajsem) než šílený "Čtyřlístek a drak", ze kterého mi po týdnu už trochu šla hlava kolem..

Skvělé to bylo a příští rok jedeme zas!