Odtajněno poprvé

Vzhledem k tomu, že u nás dárky nosí Ježíšek a ještě doufám alespoň pár let bude, zařekla jsem se loni, že šít, háčkovat, lepit a podobně budu jen dárky narozeninové. Má to celé ještě to pozadí, že k téhle myšlence jsem došla loni (vlastně už předloni) poté, co jsem 24. prosince do 4 do rána háčkovala holkám béžového medvídka, abych to jako stihla pod stromeček. Těsně před usnutím mi pak ale došlo, že bych se asi kapku prozradila. Holky asi nikdy neviděly háčkovat nikoho jiného než mě (možná vlastně ještě babičku z Pelhřimova) a nevím, jestli by Klárka chtěla věřit, že Ježíšek taky háčkuje...

Takže letos jsem dárky poctivě pro Ježíška nakupovala. Jenže. Babičky mají rády  fotky a já nemám ráda kalendáře a jiné serepetičky, které člověk nakliká do počítače a za týden mu dorazí kalendář (až na ty fotky) přesně stejný jako další asi tak čtvrtině národa. Naši mě vždycky učili, že je dobré být jiná, takže tyhle kalendáře prostě nedávám. (A taky dělám všechno na poslední chvíli a nejsem schopná objednat kalendáře včas, aby stihly do Vánoc dorazit :)). 

Někde na síti sítí jsem našla tenhle nápad. Chtěla jsem tady dát i odkaz, ale nemůžu ho za nic na světě najít (nejspíše bude někde na mém pinterestu). Musím sebekriticky přiznat, že album té blogerky vypadalo o dost profesionálněji, ale co už. Příště by to chtělo asi přesněji stříhat, pečlivěji žehlit, rovněji šít a lepit něčím lepším než Herkulesem. No ale co už se mnou, když všechno dělám na poslední chvíli a na všechny tyhle věci už pak prostě není čas...

Každopádně nakonec to dopadlo, myslím, docela dobře, takže k tomu rychle došít dárek číslo dvě (ten prozradím zase až v dalším odtajňovacím  postu), zabalit a předat. A doufat, že naše holky uvěří, že Ježíšek je prostě všehoschopný..