Co že jsem to všechno v pátek tak důležitého chystala, že jsem si to nejdůležitější (předšívání polštářků a panenek) nechala až na noční směnu?
Moc mě tyhle chystací a zdobící akce baví. Naši vždycky kroutili hlavou nad mnou zabalenými vánočními dárky - byli jim líto načančaný obal vůbec rozbalit :) Na tom by asi nebylo nic až tak divného, nebo alespoň dnes už si kvůli téhle svojí úchylce divně nepřipadám. Nejhorší na tom ale je, že nejsem schopná si na tyhle zdobící akce nechat dost času. (Dárky jsem taky balila až na Štědrý dopoledne, nemyslete si.)
A tak mi ještě ve čtvrtek večer přišlo fajn ušít ještě jednu tašku, na štítkování a podobné věci je přece dost času v pátek. V pátek dopoledne se mi ještě pořád zdálo, že stíhám. Napsala jsem k šití obou věcí do tvořící dílny návod, aby když se tam budou hrnout ty davy :) :), mohli být lidé samostatní a nepřipadali si, že je zanedbávám.. O tom, že davy se do mé dílny nehrnuly, už jsem psala, no, co už..
Zbržďovat se to začalo kolem oběda. Nemáme doma tiskárnu, a tak jsem vyrazila návody vytisknout do města. Až v kopycentru mi paní znechuceně oznámila, že na flešce žádný soubor není.. Zapomněla jsem ho tam nahrát. Tak zpátky domů - ještě že bydlíme ve středu města. Hyc byl ale velký a prďola v břiše protestoval, že je potřeba se před další cestou ven chvíli zchladit.
A tak mě nenapadlo nic jiného, než se vrhnout na vytvoření "návodu na údržbu" mnou ušitých věciček. Naštěstí mě textový editor poslouchal na slovo (bojuju totiž dlouhodobě s Linuxem, který se sice tváří Windowsům dost podobný, ale má určité nepředvídatelné zákeřnosti...), a tak mi to netrvalo až tak dlouho. A moje hrdost byla veliká, protože na vytvoření takovéhlého papírku, který budu přikládat k nákupu, už jsem se těšila nějakou dobu.
Tak a znovu do města za tou přeochotnou paní (kterou jsem teď zastihla ještě znechucenější protože už na odchodu - půl hodiny před koncem otevírací doby). A pak ještě na lov různých nezbytností s sebou. Papírových tašek a sáčků, nůžek a nití na vyrábění. Největším úlovkem byl stojánek na vizitky. Po tom už jsem šla dlouho a nemohla vůbec žádný sehnat. Ne, že by to byl vrchol designu, ale alespoň se mi nebudou vizitky válet všude po prodejním stole.
Doma jsem začala (asi v šest večer za Karlova už asi desátého dotazu, jestli už jdu konečně stříhat látky na polštářky) razítkovat koupené papírové sáčky a lepit na ně malé oranžové lišky. Pak připínat na každou ušitou věc papírovou cedulku s logem a odkazem na můj Fler obchod (moc díky
Wilburrině, že pro mě logo, štítky, vizitky i banner loni před Vánoci vytvořila). A psát si seznam věcí a jejich cenu. A kochat se všívacími etiketami od
Maanny.
A najednou bylo devět.
A já neměla nastříháno ani předšito nic, neměla jsem ani nachystány věci potřebné do šicí dílny, ani rozměněné peníze (vlastně ani z bankomatu vybrané peníze), prostě nic. V šest ráno jsme chtěli vyrážet.
A dál už to o naší noční směně znáte.
Dělám to takhle vždycky, muž kroutí hlavou nad mým neexistujícím časovým managementem a já si znovu a znovu dávám předsevzetí, že příště začnu určitě dřív. Stihla bych toho víc, možná ještě lépe a určitě bych si ušetřila spoustu mozkových buněk. Tak až se mi to jednou povede, dám vám sem vědět :)
Každopádně lidi byli ve Vlásenici fakt milí, dost z nich si právě všech těchhle serepetiček všimla a ocenila je. A já jsem za to hrozně ráda, protože mám pocit, že právě tyhle blbůstky (krom zkvalitňování šití samozřejmě) posouvají moji ruční práci pořád dál a dál.
